V březnu vydal papež František text převratný a protiproudný, "apoštolskou exhortaci", tedy povzbuzení, jež se zabývá svatostí. Text nazval Gaudete et exsultate, Radujte se a jásejte. Překlad poskytlo RadioVaticana.cz. Svatost ale František nepopisuje jako něco nezemského, paranormálního, výjimečného, nýbrž jako život v lásce.
Zdá se, že nic dnes nemůže být naší společnosti vzdálenější než se radovat a jásat. (Teď nemluvím o momentu, kdy můj tým smete soupeřův mančaft ve fotbale nebo když vyhraji v lotynce.) Česká společnost není převážně křesťanská, věřících je zhruba desetina, ale díky migrační vlně se politici ke křesťanství hlásí. A mnoho lidí bylo pokřtěno, pochází z rodin, které do kostela chodily.
Papež, světová celebrita a také politik, nabádá, ať se radujeme a jásáme. Zabetonováni v negaci, všecko jako by byl jen klam, nikomu nevěř, vše "hodno zpochybnění". Vytrácejí se hodnoty, často ani nevíme, co vlastně je "hodnotné", vnímáme to spíš materiálně jako to, co má peněžní cenu, přitáhne úspěch, tak jsme nastaveni, společnost soutěže a hmatatelného výsledku.
Jaké máme vzory? Sportovce, miliardáře, pár umělců a politiky. Ti jsou nastaveni ryze negativně, chválí jedině sebe. Avšak kvůli všeobecné (mnohdy bezdůvodné) nespokojenosti jim to mnozí buď nevěří, nebo naopak nekriticky a roztouženě baští. V převážně nekřesťanské společnosti pojmy jako "Bůh", "víra", "svatost", ale i "radost" mizejí, mít radost vypadá skoro trapně. Představte si politika, který vyzývá "Radujte se a jásejte" (a neodehrává se to poté, co vyhrál volby). Nenajdete.
Tři čeští političtí velikáni Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman představují klesající křivku jásání, dnes padá až do záporných hodnot, ač nejsme ve válce, žijeme ve svobodném režimu a daří se nám zřejmě nejlépe v dějinách. Havel se zpočátku radoval ze svobody, Klaus ještě tvrdil, že jsme šťastná společnost, Zeman už vylučuje celé skupiny lidí jako zavrženíhodné.
Do tohoto zapšklého rozpoložení přichází papež František a povzbuzuje; už to je podivuhodné, že tu někdo chce nikoliv srážet, ponižovat, ale pozvedat mysl a obracet ji k druhým okolo sebe. Dnes to zní jako revoluce.
Absurdně revoluční hlas
Proč se textu Gaudete et exsultate věnovat? Leckteří naši politici nás vydávají za křesťanskou společnost a staví ji proti (negace) té "nebezpečné" muslimské. Přesto však tito "křesťanští" politici žádnou radost, vděčnost, obětavost, pokoru, jásání nedoporučují, nešíří. František ano a my radost potřebujeme. Jeho absurdně revoluční hlas je určen na prvním místě katolíkům, ale také rozhozené postkřesťanské společnosti, jež na cestě ke štěstí poztrácela hodnoty.
Papež cituje Bibli, orientuje se na Ježíše. Exhortace ale není složitý teologický text, František mluví "jak mu zobák narost", pro každého. Příklad: "Jsi ženatý či vdaná? Buď svatý v lásce a oddanosti vůči své manželce či manželovi jako Kristus a církev. Jsi pracující? Buď svatý poctivou a kompetentní prací ve službě bratřím…"
Varuje před erupcí technologie a bezpočtu "konzumních nabídek", jež nás bombardují. "Všechno vyplňují slova, povrchní záliby a stále se stupňující lomoz. Tam nekraluje radost, nýbrž nespokojenost toho, kdo neví, proč žije." Zpochybňuje touhu po zábavě (ubavit se k smrti), díky níž "slábne náš závazek a začíná ochabovat služebná ochota a velkodušnost. Znetvořuje se duchovní zkušenost".
Pravý život František vidí v sebedarování. "Majetek ti nezajistí nic. Naopak, když se srdce pokládá za bohaté, je se sebou natolik spokojené, že nemá prostor pro Boží Slovo, pro lásku k bratřím ani pro potěšení nad tím, co je v životě nejdůležitější. Zbavuje se tak největšího majetku." Vskutku moderně revoluční text. Nenabízí každému jednotlivci revoluci proti druhým, ale revoluci v sobě.
Stačí změnit sebe
Papež doporučuje "tichost" ve světě, "který je od počátku místem nepřátelství, kde jsou hádky všude, kde je na všech stranách nenávist, kde jsou ti druzí neustále klasifikováni podle svých idejí, zvyklostí, a dokonce i podle způsobu mluvy a oblečení. Celkově vzato, jde o království domýšlivosti a marnivosti, kde se každý domnívá, že má právo povyšovat se nad ostatní".
Své si najdou i šiřitelé nenávistných e-mailů: "Nactiutrhání a pomlouvání jsou jako teroristický čin: odpálí se bomba, která devastuje, zatímco atentátník odchází, šťastný a spokojený. To je něco zcela jiného než šlechetnost toho, kdo si přijde promluvit tváří v tvář, klidně a upřímně, a smýšlí o druhém dobře."
Zastává se bezdomovců: "Když potkám člověka, který nocuje v nepohodě a chladu, mohu mít dojem, že jde o nějakou hromádku, jež mě obtěžuje svojí nepředvídatelností, otravného delikventa, překážku na mé cestě, dotěrný bodec v mém svědomí, problém, který mají řešit politici, a možná také odpadek, který špiní veřejný prostor. Anebo mohu reagovat na základě víry a lásky a uznat v něm lidskou bytost, jež má stejnou důstojnost jako já…"
K situaci migrantů: "Někteří katolíci tvrdí, že je to druhotné téma vzhledem k 'vážným' tématům bioetiky. Takové řeči lze pochopit u politika, který hledí na svůj úspěch, avšak nikoliv u křesťana, který by se měl vžít do situace bratra riskujícího život ve snaze zajistit budoucnost svým dětem."
A ještě o radosti: "Nemluvím o konzumistické a individualistické radosti, jež je tak často obsažena v některých kulturních zkušenostech dneška. Konzumismus totiž srdce pouze zatěžuje; může poskytnout příležitostná a přechodná potěšení, ale nikoliv radost."
Nejsem katolík, a přece mě text Radujte se a jásejte povzbuzuje a uklidňuje. Dává mi naději, že nemusím měnit ty okolo mě, ale stačí změnit sebe.
