Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
26. 12. 2010 10:00

Papež má pravdu, Češi vedou žebříček neznabohů. A proč?

Naším náboženstvím je rozum, místo kněží máme experty. Víra a církev nenesou užitek

Možná ho od vidění znáte. Vystupuje v lidových komediích Slunce, seno…, což jsou asi nejsledovanější české filmy posledních dvaceti let. Jmenuje se Otík (jako ten závozník ze střediskové Vesničky). A je to roztržitý venkovský kněz, legrační popleta.

Postava faráře Otíka ilustruje, jak většina Čechů bere církev, tu katolickou především. Přijde jim zbytečná a vlastně směšná. Nic pro lidi, jako jsme my. Je s tím svým snažením „mimo mísu".

Ale je to spíš úsměšek, než srdečný smích.

Jeden průzkum veřejného mínění se už několik let ptává, jestli lidé považují církve za „užitečné instituce". Většina říká: Ne.

Co asi myslí tím „užitečné"? Snad užitečné jako výtah nebo bankomat, a to církve nejsou. Takhle užitečná dokonce není ani víra v Boha nebo ve vyšší smysl.

Zesvětštění života, pohodlné pro „běžný provoz" a nelítostné pro ostatní lidské situace, není žádný český fenomén. Proč je ale zrovna u nás tak důkladné?

Proč i vzdělaní lidé, jako Mirek Topolánek, mluví v souvislosti s církví o „vymývání mozků"?

Církev není sexy

Církev byla nevěřícím sympatická, ale i to vyprchalo.
Církev byla nevěřícím sympatická, ale i to vyprchalo. | Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Příčiny českého neznabožství jsou komplikovanější, než aby se daly odbýt odkazem na léta komunistické propagandy. Ta samozřejmě hrála velkou roli, ale nechat to jen na ní by byl ošklivý sebeklam. Ostatně, jsme o dalších dvacet roků dál.

A poměr k církvím a náboženství je v podstatě horší než za komunistů, kdy si klérus a věřící vysloužili úctu i od bezvěrců. Protože představovali „alternativu". Rádio Vatikán poslouchala i spousta lidí, kteří v životě nebyli u svatého přijímání.

Pak přijel papež, to bylo v dubnu 1990, a euforie ze svobody se ještě promítala i do vřelejšího vztahu k náboženství. Ale ne už k náboženské praxi - nevěřící se nezačali zničehonic modlit. Katolická církev byla „sympatická" skrze slušnost, úctu, tradici, dobré mravy, pokoru. A samozřejmě díky svému „frontmanovi" Janu Pavlovi.

Pak tohle všechno vyprchalo. Ve vztahu mezi středním proudem společnosti a náboženstvím nastala doma temna.

Nevěřící se začali zajímat o užitečnější věci. Církev se uzavřela do sebe. Do minulosti, se kterou stojí a padá. V kostelech se přece odehrává zhruba to samé, jako před jedním, dvěma, třemi staletími.

Pomalá menšina.
Pomalá menšina. | Foto: Jan Langer

Myslitel Elias Canetti popsal náboženský kult katolické církve slovy: Vyznačuje se nepřekonatelnou pomalostí a vleklostí. Pohyby kněží v těžkých a tuhých ornátech, odměřenost jejich kroků, protahování dikce - to všechno trochu připomíná nekonečné zředěné oplakávání mrtvého, rozložené na staletí s takovou rovnoměrností, že sotva ještě něco zbylo z náhlosti smrti, z návalu bolesti: časový průběh tohoto nářku je mumifikovaný.

To je přesné líčení očima nevěřícího pozorovatele.

„Nepřekonatelně pomalá", ale také svým způsobem mocná církev „v tuhých ornátech", respektive její karikatura, byla už ustanovena nepřítelem lecčeho. Pokroku, národa, dělnické třídy, vyberte si podle letopočtu a potřeby.

V genech českých bezvěrců se toho nastřádalo hodně. Také pohrdání „pánbíčkáři", smíchané s komplexem z toho, že věřící mají „něco navíc", na co si nevěřící nesáhnou. A tím jakoby zpochybňují světské hodnoty nás ostatních.

Jejich máslo pod mitrou

Vystupování z církví není již činem odvahy, ale samozřejmou povinností každého pokrokového občana. Psal Nepostradatelný rádce občanů bez vyznání, Vydavatelství Volné myšlenky československé, rok 1926.

Volnou Myšlenku podporoval i Masaryk, ale nebudeme z toho hned vyvozovat, že první republika byla rájem ateistů. Ovšem „zúčtování s Římem" mělo masovou podobu. Tři sta let jsme trpěli. Kdo? Přece my. A pod kým? Pod Habsburky a austrokatolicismem.

Odhalil nespravedlnost. (Z filmu Jan Hus, v pozadí padouši.)
Odhalil nespravedlnost. (Z filmu Jan Hus, v pozadí padouši.) | Foto: Repro: dvdedice.cz

Kalkulujíc velmi zdravě/svatá církev mitru vymyslila: totiž, že má málo v hlavě/na hlavu si mnoho postavila.

Havlíčkovy epigramy se za první republiky staly součástí národního kódu.  I obrázkový časopis Volné Myšlenky, „šířící pravdu v lidu" a nabízející „pestrý výběr článků a spisů protiklerikálních", se jmenoval Havlíček.

Nejde jen o Havlíčka nebo Aloise Jiráska. V české publicistice 19. století, jak připomíná Tomáš Halík, se dá najít spousta autostereotypů o Češích, udatných bohatýrech a slovansky mírných holubičkách, doprovázených „obrazy nepřítele", projikovaných na Židy, Němce a katolíky. Setřásli jsme toto haraburdí „kolektivního podvědomí"?, ptá se Halík.

Je to rétorická otázka, odpověď je zřejmá.

Jak lid prokoukl baroko

Hus odhalil nespravedlnost společenského řádu a obvinil církev jako její hlavní příčinu.

Katolická církev a cizácká šlechta pohlížely na český lid jako na kacíře a rebely a zacházely s ním bezohledně.

Nádhera barokních chrámů měla vyjadřovat moc církve a měla působit na lid. Měl tu aspoň na chvíli zapomenout na svou bídu. Na náš lid působila však tato okázalá nádhera málo. Proto byl do kostelů často naháněn násilím.

Náš lid se nenechal zmást barokním pozlátkem.
Náš lid se nenechal zmást barokním pozlátkem. | Foto: ČTK

To jsou úryvky z učebnice dějepisu pro sedmou třídu z roku 1958. Brainwashing, dalo by se říct s Topolánkem. Ale takový, kterého si on, ani dvě tři generace vyrostlé za komunistů ani nevšimly. Protože to, bohužel, všechno pěkně navazovalo a zapadlo do sebe.

Hus - lid - Bílá Hora - poroba a temno - národní obrození - 1918 - vítězství pracujícího lidu. Když z toho ideologové vysekali první republiku, nebylo až tak těžké, vštípit národu obrázek poživačných prelátů. A skrze něj kompromitovat i víru.

Kromě poplety Otíka je ikonickou postavou kněze v českém filmu i feldkurát Otto Katz (nejznámější filmová verze Švejka pochází z roku 1956). Skvělá figura, nepřekonatelný Miloš Kopecký. Smějeme se tomu dodneška. A obrázek ožralého feldkuráta, Žida zběhlého ke křesťanství, se nám tiskne do paměti.

Myslíte, že to přijde taky tak vtipné i hluboce věřícím katolíkům? Nebo kněžím?

Když teď jedna méně významná televizní stanice opakuje Majora Zemana, kde se to kněžími s nízkým charakterem jen hemží, je to vlastně už maličkost. Ale díváme se.

Feldkurát Katz (vlevo) a dobrý voják Švejk na scéně divadla D-34, rok 1958.
Feldkurát Katz (vlevo) a dobrý voják Švejk na scéně divadla D-34, rok 1958. | Foto: ČTK

Osvícenství, náš vzor

Český poměr k církvím a praktikovanému náboženství se ale nedá vysvětlit jen historickou zátěží.

Pocit, že duchovní svět je „neužitečný", souvisí i s tím, jak dobře si Češi osvojili „jinou víru" - totiž víru v pokrok, odborníky a technologie.

Přesvědčivě to dokazují jak domácí průzkumy, tak nedávný Eurobarometr Patříme například k zemím, kde je nejrozšířenější názor, že ekologické problémy vyřeší spíš povolaní experti, než změna našeho vlastního životního stylu.
Volně přeloženo - Češi věří na osvícené odborníky, ne na osobní odpovědnost.

Skoro to vypadá, jako bychom osvícenství s jeho kultem rozumu vyjmuli z dějin a přemístili o dvě staletí dopředu. Doba Josefa II., kdy se rušily „neužitečné" kláštery, byla vlastně předobrazem toho, co vidíme dnes. Josefínští reformátoři se na náboženství dívali skrz jeho praktický společenský přínos, a protože žádný neviděli, stalo se pro ně okrajovou záležitostí.

Po době temna, kdy náboženství - nebo jen mechanicky kopírované náboženské rituály - a církev v čele jezuity ovládaly společenský pohyb, přišli josefinisté. A vylili s vaničkou i dítě. Jak to popisuje filozof Milan Machovec: Se zájmem o náboženství ztráceli i zájem o hloubky lidského života. Opojeni realitou, dneškem, přítomným životem, upadali znovu do povrchního empirismu, bezperspektivnosti, stávali se zajatcem vnějšku života, nedovedouce pronikat k jeho realitě, k jeho hlubinám.

Rozdíl mezi rokem 1790 a 2010 je vlastně jen v tom, že „účel" a „přítomnost" dnes mají mnohem větší možnosti a moc. A s tím roste i naše technooptimistické opojení.

Kdo je tady sobec?

Všeobecná emancipace od náboženství je momentálně na vrcholu.

Když papež v listopadu označil za „tragédii" přesvědčení, že „Bůh je protivníkem člověka a nepřítelem jeho svobody", mluvil vlastně o tom samém, co jsme se pokusili popsat v předchozích řádcích.

A když v této souvislosti jmenoval Česko, byl to skutečný hlas volajícího na poušti. Papežské kázání s Čechy nepohne ani o píď.

Česká nevíra je usazená, vychladlá, nevýbojná. Nikomu ji nevnucujeme - a na oplátku ani my nechceme být rušeni nějakým pochybovačným sebezpytováním.

Rozrušit nás mohou jen praktické otázky. Bezohlednost a sobectví: 270 miliard na církevní restituce. Těžko věřit, že v jiné zemi po celé Evropské unii by solidní a nejsilnější politická strana mohla polepit zemi takovým volebním plakátem.

Papežské kázání s českou většinou nepohne ani o píď.
Papežské kázání s českou většinou nepohne ani o píď. | Foto: Reuters

U nás ano. Protože voličům rozumí.

Počet lidí, které náboženství víceméně nezajímá, se dá docela přesně určit. Tři pětiny z nás jsou bez vyznání (podle sčítání z roku 2001), tři pětiny si myslí, že církve jsou zbytečné a tři pětiny podle průzkumů nezajdou do kostela (alespoň na jesličky) ani o Vánocích.

Protože náboženství je vrostlé do historie, naznačují ta čísla ještě něco: totiž že nás moc nezajímá ani to, co bylo. Nejen církve, také vlastní minulost řadě z nás připadá neužitečná, postradatelná. Za komunistů se s takovou filozofií bouraly kostely i celé vesnice.

Pevná nevíra  

Když někdo neuvažuje v čítankových schématech nebo zkratkách typu Husa upálili katolíci, musí si přece s odkazem náboženského vidění světa dřív nebo později nějak začít. Nemůže ho vytěsnit. Ponížit na úroveň bankomatu. 

Česká verze fenoménu užitečnosti tady a teď je ale mimořádně odolná. V nevíře jsme pevní. Máme svoji hrdost a nenecháme si od nikoho kázat, čemu máme věřit.

 

Právě se děje

před 1 minutou

Sekáč gólem a asistencí podpořil výhru CSKA nad Čeljabinskem

Jiří Sekáč svým pátým gólem z posledních osmi zápasů Kontinentální hokejové ligy pomohl CSKA Moskva k výhře 3:0 nad Čeljabinskem. Český útočník vstřelil v 51. minutě tečí před brankou druhý gól utkání a pak se ještě asistencí podílel v předposlední minutě na trefě Michaila Grigorenka.

CSKA i díky sedmé Sekáčově brance v sezoně zvítězil pošesté za sebou a je nejlepším týmem celé soutěže. Čeljabinsk s českým útočným duem Tomáš Hyka, Lukáš Sedlák prohrál počtvrté v řadě a na Východě drží poslední osmé postupové místo do play off.

Nejhorším týmem Východu zůstal Kunlun, který dnes se Šimonem Hrubcem v brance podlehl v Pekingu 1:2 Dynamu Moskva. Bývalý třinecký gólman si připsal 23 zákroků.

Další zprávy