reklama
 
 

Papež velikonočně tweetuje: Jste již mrtví, pokud nemilujete

3. 4. 2015 9:00
Komentář Martina Fendrycha: Papež František vysílá na Twitteru do světa minizvěsti, střelné modlitby. Vyzývá nás ke změně, k převratu.

Skončil předvelikonoční půst. Zdrcující většina z nás ho ani nedržela, ani neprožívala. Nastávají Velikonoce. Letos jiné. Ne že by se něco změnilo na jejich pomlázkové, „omlazující“ tradici. Ne že by se změnil jejich význam pro křesťany. Změnila se doba, v níž žijeme. Chtě nechtě si musíme připadat ohroženější, křehčí, vydanější, smrtelnější.

Důvody pro pocit nebezpečí se nemile kumulují. Ve vzduchu visí válka. Na mnoha místech světa se zuřivě bojuje, vraždí. Lidé po milionech utíkají. Po naší zemi se přesunul konvoj amerických vojáků. Jeho průjezdem se ujišťujeme: tentokrát v tom nezůstaneme sami, jak se nám to stalo v roce 1938. To zlé, hrůzné je nám zatraceně blízko.

Neohrožuje nás jen Rusko nebo Islámský stát. V únoru šílený Zdeněk K. vrazil do restaurace Družba v Uherském Brodě a postřílel osm lidí. O měsíc později, je to pár dní, zřejmě jiný šílenec, pilot Andreas Lubitz, navedl airbus se 150 lidmi na palubě do skály v Alpách. Víc si uvědomujeme, že o život můžeme přijít kdykoliv. Nemáme žádnou jistotu.

Křesťanské Velikonoce jsou svátkem smrti i zmrtvýchvstání, zmaru i naděje. Ježíš podle Bible zemřel naprosto zbytečně. Nikomu neškodil. Pomáhal. Léčil. Kázal. Neusiloval o politickou moc. Nechtěl peníze. Pilát, který ho soudil, řekl Židům: „Vy sami si ho ukřižujte! Já na něm vinu nenalézám.“ A Krista, podle Bible Syna božího, tedy Židé ukřižovali.

Pro křesťany je smrt (a vzkříšení) zásadním tématem. Nevyhýbají se mu. Nevěřící smrt spíš vytěsňují, představuje pro ně konec, nepředstavitelnou, neuchopitelnou neznámou. Skok do nicoty. S takovým prázdnem se člověk technicky zázračné doby vyrovnává jen s obtížemi.

Technizují se i církve. Papež František pravidelně tweetuje (Pope [email protected]). Nabízí svoji víru v naprosto zjednodušené, oproštěné, maximálně přístupné podobě. Zkratky pro celý širý svět. Je zajímavé tweety Jeho Svatosti sledovat. Nejen v době půstu a v pašijovém týdnu, který v křesťanské tradici předchází Velikonocům.

Překonejme lhostejnost

Těsně před začátkem půstu 17. února papež tweetnul: „Pojďme během předvelikonočního půstu najít konkrétní cesty, jak překonat naši lhostejnost.“ František pochopitelně na Twitteru nemůže kázat, nemá prostor na teologii, vysvětlování víry. Proto se z jeho „výkřiků“, z jeho tweetnutí stávají jakási kratičká hesílka, výzvy, cosi, čemu dřív křesťané říkali „střelné modlitby“.

My si nepřipouštíme, že bychom byli lhostejní. Obecně se považujeme za dobré. V tom se nevěřící do hloubky liší od křesťanských vyznavačů. Těm je neustále v kostele vtloukáno do hlavy: Hřešíš, nejsi dobrý, bez Boha jsi naprosto k ničemu. (Není divu, že v Evropě věřících ubývá, že...) Křesťan uznává, že k druhým musí být obracen, natáčen násilně, že v něm láska k bližnímu nesedí jako přirozenost.

Papež František v den počátku čtyřicetidenního půstu tweetnul: „Pán nám poskytuje milost, abychom věděli, že jsme hříšníci.“ Pánem míní Ježíše. Vědět, že hřeším, Svatý otec považuje za milost, za štěstí. (Hřích je podle věřících odklon od Boha, odmítání Boha, vzpírání se jeho vůli.)

Některé Františkovy zkratky žádné vysvětlení nevyžadují. Třeba tato: „Srdce tvrdne, když nemiluje. Pane, dej nám srdce, které ví jak milovat.“ Všimněme si, jak obrácený postoj papež nabízí. My obvykle přemýšlíme opačně. Čekáme, že budeme milováni. Vyžadujeme lásku. Teprve pak jsme ochotni ji i dát.

Navíc máme lásku spojenu s fyzickým vztahem ženy a muže (případně se vztahem párů stejných pohlaví). Plus se vztahem k dětem. František ale zjevně myslí lásku ke všem. Ke stvoření. Agapé, lásku Boha k lidem, lidí k Bohu i lidí k lidem.

Jiný jeho tweet: „Když nás příliš přitahují boháči, nejsme svobodní. Jsme otroci.“ Touha po bohatství, být v žitě, za vodou. Nebo aspoň stát blízko k bohatým. To známe. Papež to vydává za formu otroctví. Podobně prostě poučná se jeví další minizvěst: „Pokora zachraňuje člověka: pýcha ho nutí sejít z cesty.“ Kdo by dnes chtěl žít pokorně? (Nebo dokonce skromně!) Papež provokuje. Obrací nás.

Utrpení jako výzva k proměně

Jiné jeho předvelikonoční nabádání: „Dejme si pozor, abychom příliš nezpohodlněli. Když zpohodlníme, snadno zapomeneme na druhé.“ Pohodlí dnes slouží jako životní cíl. Pohodlný byt, pohodlné auto, pohodlné boty, pohodlný život. Jenže v té slasti pohovek a polštářů, klimatizace a nejlepších sluchátek na uších jsme tak spokojeni, že kašleme na druhé. (A ono nejenže to říká papež, ono to i sedí.)

V druhé půli března František napsal: „Nechť je každý kostel a každé křesťanské společenství místem slitování uprostřed tak rozšířené lhostejnosti.“ Dává nám bez váhání lekci: tak rozšířená lhostejnost. Starat se jen o sebe. A proti tomu staví slitování se slabými, opuštěnými (kolik kupříkladu starých lidí dnes žije v naprosté osamělosti).

Zní to až banálně: nebuďte lhostejní. Ježíš Kristus podle papeže taky není, nebyl lhostejný. Proto se za nás nechal ukřižovat. Podivuhodně zvláštní svátky, tyhle Velikonoce. Vyzývají k převratu, papež nabádá k obratu, k životnímu saltu. Ať žijeme jinak. Ať se staráme víc o druhé než o sebe.

Další tweet: „Utrpení je výzvou k proměně: připomíná nám naši slabost a zranitelnost.“ Přijmout utrpení po vzoru Ježíšově, který mohl ukřižování odmítnout. Chápat třeba svoji nemoc ne jako malér, vykolejení, ale opět opačně: jako výzvu k proměně. K jaké? Nestarat se tolik o sebe? Nepohodlnět? Milovat „hlava nehlava“? Papež by asi doplnil: A věřit.

Jak věřit, to nabízí jeden z jeho čerstvých tweetů, napsaný 30. března: „Svatý týden (pašijový týden) je privilegovaný čas, kdy jsme vyzýváni, abychom se přiblížili k Ježíši: přátelství s ním se projeví v době těžkostí.“ Výzva i příslib.

Věřící i nevěřící může mnohé z papežových minizvěstiček, jež jsou v podstatě samé velké posuny, převratné změny, brát. Je uklidňující, potěšující, léčivé, že někdo, kdo uvažuje jinak než většina, tyhle pro moderního člověka hereze, rouhání, vysílá do světa přes Twitter.

František nás vede k tomu, že Velikonoce nemusejí být jen pondělní mužská opice a pomlázkou zlomyslně seřezané přítelkyně nebo manželky. Mohou vyústit v zásadní obrat naší existence. Obrat proti smrti, které se dnes tolik bojíme a která číhá za bukem. Svatý otec nám vlastně říká: pokud nemilujete, pokud jste lhostejní, pokud máte tvrdé srdce, pokud jen remcáte, stejně nežijete, stejně jste už mrtví.

autor: Martin Fendrych | 3. 4. 2015 9:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama