Abychom se nepletli, "kandidátem na kandidáta" se Michal Horáček stal ve čtvrtek 3. listopadu v 10 hodin 10 minut. Do té doby to byl, říká, jiný Horáček. Oznámil to symbolicky v budově Čistírny odpadních vod v Praze Bubenči.
O této stavbě z roku 1906 Michal Horáček řekl: "Obdivuje ji celý svět a jezdí se na ni dívat. Byla zbudována pro lidi. Byla nadto zbudována s velikou vizí, se strategickým myšlením. Byla zbudována v době hlubokého míru, a přesto Sir William Lindley, který byl hlavním architektem, pomyslel i na budoucí ohrožení, například na to, že může vypuknout válka. To je symbolem i mé kandidatury. Myslet na to, co lidem prospívá, a myslet také v dlouhodobé perspektivě."
Už v těchto několika větách Horáčka snadno objevíme. Jeho myšlení, jeho představy o sobě, jeho mimořádně rozvinutý sklon k patosu a kýči.
Na tiskovce vystoupil smrtelně vážně, až koženě. Sebemenší uvolnění jsme nemohli zaznamenat. Působil dojmem, že jsme vážně ohroženi a on nám to musí oznámit. (Obličejem se trochu podobá Erichu Honeckerovi, který stál v letech 1971 až 1989 v čele Německé demokratické republiky. Nic ve zlém.)
Horáčkova strategie: nabízí se jako absolutně seriózní kandidát na Hrad. Zdůraznil, že nebude popisovat svůj program pomocí bonmotů. "Nejsem příznivcem bonmotů." (Dodejme, jež tak rád používá současný prezident, vůči němuž se tiše, bez vyslovení jeho jména, vymezuje.)
Oznámil, že jeho kandidatura bude "radikálně přímá" a "radikálně transparentní". Dává k dispozici lustrační osvědčení (to si každý politik dovolit nemůže), spis, který na něj vedla StB. Ke stažení bude zdarma kniha Jak pukaly ledy s předmluvou Václava Havla, jež popisuje Horáčkovu činnost během sametové revoluce 1989.
K dispozici dává lékařské zprávy o svém zdravotním stavu (představme si, že by to udělal Miloš Zeman) i majetkové přiznání. "Věřím, že funkci prezidenta republiky lze vykonávat slušněji, kompetentněji a vstřícněji než dosud." Také prohlásil: "Vůbec nejvíc věřím v tohle: máme na víc." Věta pro lid. Není ničím podložená, zdůvodněná, ale bude se líbit. Tohle každý slyší moc rád.
Horáčkova koženost svědčí o tom, že sám sebe bere nesmírně vážně. Sám ze sebe má trému. To je zřejmě jeho limita, riziko, které v sobě nese. V tom se totiž podobá velkému bonmoťákovi na Hradě, i Miloš Zeman se přece bere nesmírně vážně, stejně jako to dělal jeho předchůdce Václav Klaus.
Nebýt té koženosti, vypadal start Horáčka americky. Na pódium si pozval manželku Michaelu, "která ponese největší břemeno nadcházejících měsíců". Představil ženu, jež pro něj bude hledat lidi a hlasy v regionech, konzultanta pro politiku, poradce (publicista Jan Urban) a stykače pro média (nikoli tiskového mluvčího, mluvení si Horáček užívá sám).
Popsal i hrubou podstatu svého programu: "Česká republika je součástí širšího prostoru, zejména Evropské unie a toho, co je pro mě nejdůležitější, Severoatlantického paktu. Máme svá spojenectví, musíme být dobrými spojenci. Ne černými pasažéry. My musíme být respektováni i těmi ostatními a obávám se, že ne vždycky tomu napomáháme."
Na státní svátek 28. října Horáček moderoval demonstraci na Staroměstském náměstí. To byl neoficiální start jeho kampaně, spadl mu do klína. Přihlásil se tam k Západu. Při oficiálním začátku kampaně v čističce svoje směřování potvrdil.
Cílí tedy na prozápadní voliče. Svými slovy je uspokojil. Protože dnes skutečně začíná jít o to, jestli chceme a budeme dál patřit na Západ. Pro tuto část publika bude přijatelný. Hned na druhém místě po globální orientaci však budou Horáčkovy vlastnosti, to, jaký je člověk. Nakolik vážně bere sám sebe, jak bude sebeúctu a sebelásku zvládat. Máme už dva hradní příklady, jak katastrofálně může sebepřecenění dopadnout.
Horáček chystá profi kampaň, objíždí zemi, jeho denní program už dnes připomíná program špičkového politika. Nekonfliktností, kýčem a patosem (my na to máme, myslet na to, co lidem prospívá, rozdávání svíček na Staromáku 28. října atd.), vyzdvihováním národních pozitiv se pokouší oslovit i ostatní voliče, třeba ty Zemanovy.
Do souboje o Hrad vrazí vlastních padesát milionů (kdo to má, kdo to dá?). Jako sázkař nese riziko. Není kandidátem Prahy, nesedí v hlavním městě, jezdí po republice. O prezidentování velmi stojí, není ten typ, který jeho okolí musí na kolenou prosit, aby se ráčil nechat zvolit. V Česku nezvyklé. Šanci má. Pokud uspěje, doufejme, že své ego ukrotí.
