Pavel Kosatík | Komentáře
7. 5. 2015 7:30

Pavel Kosatík: Co z války zbývá – a co chybí

Co nám tehdy udělali jiní, máme dávno vyřešené, ale pořád jsme se dobře nepopasovali s tím, co jsme si v souvislosti s válkou udělali sami.
Tank T-34/85 z 5. gardového tankového sboru 6. gardové tankové armády v Praze U Hybernů, odpoledne 9. května. Na věži sedí osvobozený australský zajatec.
Tank T-34/85 z 5. gardového tankového sboru 6. gardové tankové armády v Praze U Hybernů, odpoledne 9. května. Na věži sedí osvobozený australský zajatec. | Foto: Vojenský historický ústav Praha

Ulicemi českých měst v posledních dnech opět po letech jely tanky. Někde staré americké shermany a jinde sovětská téčka, to podle regionu. A Němci na jedné straně a proti nim spojenečtí vojáci se znovu ocitli ve vzájemné palbě – v bojích, které byly jednou rekonstrukcemi těch skutečných (Ostrava), nebo se nikdy nestaly (Most).

Speciál HN: Evropa 70 let po válce

Speciál HN válka - nepoužívat v článcích

Před 70 lety skončila válka. Co způsobí tu příští? Představujeme pět hrozeb, které skoncují s naším klidem. Více na www.ihned.cz/demoni

Sedmdesát let od konce druhé světové války tak ulice mnohých českých měst připomněly karneval – který kdysi ruský kulturolog Michail Bachtin označil za výron lidového génia v protikladu k upjatým a strnulým formám oficiálního světa.

Je to dobře, když oslavy konce války vypadají jako odvázané rekonstrukce bitvy u Slavkova, kde se ti, které to baví, převlékají za napoleonské, carské a císařské granátníky? Je – pokud to znamená, že stará válka dnes už tolik nebolí.

Kdyby to ale mělo znamenat jen dodatečné pohlcení války popkulturou, bylo by to horší. Může se to stát, protože se pomalu, ale jistě střídají stráže. Lidé, kteří zažili hromadné umírání, ještě žijí, ale až jednou odejde poslední pamětník, zbude všechna starost na nás zbylé, kdo jsme o tom jenom slyšeli a četli. Pak se zjistí, jestli jsme si k minulosti vybudovali vztah, srovnatelný s tím účastnickým a pamětnickým. O osobní vztah v mezigenerační výměně informací vždycky jde. Kdo se osobně nezamíchá do věcí, kterých se neúčastnil, zůstane pouhým divákem. A divák je ten, kdo je venku, těžko tedy může v něčem, co má smysl, pokračovat.

Zůstává v nás dodnes nějaké dědictví té dávné hrůzy? Někdy se zdá, že už se nudíme, podobně jako se nudili mladíci z léta 1914, kteří do té první, Velké války, kterou v minulém století všechno začalo, rukovali s nadějí, že aspoň takhle se vymaní ze všech předurčení měšťanského světa, který po desetiletí budovali (až ho vybudovali) jejich otcové. V médiích býváme často ujišťováni, že už „jsme ve válce“, jednou s Ruskem, podruhé s Islámským státem, ačkoliv ani jedno v žádném případě není pravda. Kdyby byla, noviny by asi ani neměly čas o tom napsat.

Snad to nebude znít přehnaně optimisticky, ale prokazatelným výsledkem poslední války i sedmdesát let po jejím skončení zůstává, že je mnohem obtížnější než kdysi přesvědčit velké skupiny lidí o tom, že by válka mohla mít nějaký vážný a hluboký smysl a že je to například pokračování politiky jinými prostředky, jak tvrdil von Clausewitz. Méně lidí než kdysi se dokáže pro válku nadchnout, ať už z jakýchkoli důvodů, a mnozí z nich, vedení při tom dějinnou zkušenosti, dokážou rozlišovat mezi tímto nedostatkem nadšení a appeasementem.

Ale válka se do českého myšlení dodnes otiskuje také negativně, dokonce i v tak zásadní věci, jakou je vztah k vlastnímu státu. To pro něj základní se nám totiž přihodilo hned na samém začátku války, respektive v  prologu k ní, pokud za něj budeme považovat Mnichov 1938: událost, která dělí český novověk na dva odlišné letopočty, věk kontinuity a diskontinuity.

Český svět v letech 1918-1938 měl jiné ideové kořeny než ten pozdější. Tehdejší Češi by sotva byli sesbírali tolik pozitivní energie nutné k budování republiky, kdyby v novém státě neviděli vyvrcholení vývoje už od Bílé hory. My, kdo jsme se nikdy jako pokračovatelé žádného třísetletého dění necítili, si asi neumíme představit, jak se základy takového bytelného domu dělají, aby to nebyla jen utopie – a neumíme si proto představit ani podstatu šoku, jaký naši předkové na podzim roku 1938 zažili.

Silnější soupeř, který si je vyhlédl, způsobil, že si své smrtelné zranění způsobili sami. Stát, ke kterému se upnuli jako ke smyslu života, tehdy spáchal sebevraždu. Že svou důvěru k němu později už neobnovili, asi většině z nich nelze vyčítat jako projev zlé vůle: nový státní étos, srovnatelný s tím původním třísetletým, už nikdo z nich neobjevil a nezformuloval, což platí dodnes. Mluvilo se o všeličems, ale zdá se, že jsme ničemu z toho neuvěřili v té míře, v jaké lidé věřili státu před zrodem traumatu z roku 1938.

V květnu 1945 jsme získali svůj stát zpátky, ale ne celý: vrátilo se nám jenom to, co nám vzali okupanti, ne však to, o co jsme se státní sebevraždou připravili, tedy o důvěru k státu jako instituci.

Je to jeden z hlavních důvodů, proč jsme později už nikdy nebyli vnitřně tak silní jako předtím. V únoru 1948 jsme vyklidili pole komunistům, v srpnu 1968 jsme moc neprotestovali, když před okupanty kapitulovali oni sami, po listopadu 1989 jsme doufali, že změna a náprava přijde časem nějak sama – a vlastně na něco podobného čekáme dodnes.

Ten stát, kdysi tak sebevědomý, v nás Mnichovem a válkou tak zeslábl, že už jsme ho nikdy nepřijali za svůj. Skoro nikdo z nás se pak už za ten stát do krve nerval a v podstatě si to ani dnes neumíme představit. Baví nás vyvěšovat tibetskou, ale ne českou vlajku – protože to by se muselo dělat bez odstupu, na který jsme si zvykli. Stát je pro nás institucí, která má v lepším případě zajistit servis, v horším prostě nějak existuje vedle nás – a tento rozpačitý, neosobní  vztah k němu nám zůstal z Mnichova a války.

Sedmdesáté výročí konce války se vždycky na pohled jevilo jako ostrý historický předěl mezi nocí a dnem, dnes nám ale také připomíná, že v myslích a jednání lidí takzvané přelomové události probíhají mnohem pomaleji. Vrhají stín, ve kterém lidé zůstávají uvěznění i s iluzemi o sobě samých. Stalo se to také v květnu 1945.

Naprostá většina lidí se tehdy domnívala, že se do země vrací svoboda, protože jsou-li spojeneckými armádami vyháněni nacisté, co by mohlo přijít jiného? Že v čs. komunistech, kteří jedou z Moskvy hned za ruskými tanky, nastupuje jen pouhé zlo číslo dvě, bylo po šesti letech války něčím, co leželo za hranicemi představivosti. Když to (na jaře 1946) došlo novináři Ferdinandu Peroutkovi, napsal do novin nevěřícně: „Může být život k nám tak nemilosrdný?“ Ale byl a země vstupovala do nové tmy, která měla trvat mnohem déle než ta předchozí.

Co nám tehdy udělali jiní, máme dávno vyřešené, ale pořád jsme se dobře nepopasovali s tím, co jsme si v souvislosti s válkou udělali sami. Ztratili jsme tenkrát důležitý kus sebe sama a od té doby ne a ne ho najít.

 

Právě se děje

před 4 hodinami

Při dvou útocích v syrské provincii Idlib zemřelo nejméně 21 lidí

Při dvou útocích v syrské provincii Idlib dnes zahynulo nejméně 21 lidí. Ostřelování uprchlického tábora na severozápadě Sýrie nedaleko turecké hranice si vyžádalo 15 obětí a nálet na povstalci držené město dalších šest mrtvých. Informovala o tom exilová Syrská organizace pro lidská práva (SOHR), která získává zprávy od svých informátorů v Sýrii.

Podle SOHR stojí za útokem na uprchlický tábor syrská vládní vojska. Další množství lidí bylo při ostřelování zraněno. K útoku došlo nedlouho poté, co jiný nálet na povstalci držené město Maarat Numán rovněž v provincii Idlib usmrtil nejméně šest osob. O tomto útoku informovala organizace SOHR a rovněž dobrovolnická organizace Bílé přilby, která v povstaleckých oblastech pomáhá zraněným.

V provincii Idlib od konce srpna platí křehké příměří oznámené Moskvou. Do té doby během ofenzivy, kterou zahájila v dubnu syrská armáda, zahynula téměř tisícovka civilistů a na 400.000 lidí muselo opustit své domovy, uvedla nedávno OSN.

před 4 hodinami

Spojené státy začaly udělovat licence firmám pro obchodování s Huawei

Americké ministerstvo obchodu ve středu začalo udělovat některým firmám omezené licence pro obchodování s čínskou společností Huawei Technologies. Informovala o tom agentura Reuters. Washington v květnu zařadil tuto čínskou společnost na černou listinu. V pondělí resort potřetí prodloužil takzvanou dočasnou všeobecnou licenci, která umožňuje limitované obchodování s Huawei, bez něhož se neobejdou operátoři provozující komunikační sítě na americkém venkově.

"Ministerstvo vydává tyto omezené licence, jimiž povoluje limitované a konkrétně vymezené aktivity, které nepředstavují významné riziko pro národní bezpečnost anebo pro zahraniční zájmy Spojených států," uvedl resort obchodu v prohlášení.

Zatím není jasné, které produkty mohou americké společnosti největšímu výrobci telekomunikačních zařízení na světě prodávat. Čínský technologický gigant, který je zároveň druhým největším výrobcem chytrých telefonů na světě, především čeká, zda licenci dostane Google, který by pak mohl dodávat svůj operační systém Android a aplikace do nových přístrojů Huawei, napsala Reuters. Internetová společnost Google věc odmítla komentovat.

před 4 hodinami

Jaškin bodoval v KHL už v jedenáctém utkání v řadě

Český útočník Dmitrij Jaškin bodoval v Kontinentální lize už v jedenáctém utkání za sebou a se dvěma asistencemi patřil ke strůjcům vítězství Dynama Moskva 4:3 v prodloužení na ledě Dinama Riga. Omský rodák se nejprve podílel v 57. minutě na vyrovnávacím gólu a po jeho individuální akci dokonal Vadim Šipačov obrat pouhou sekundu před koncem prodloužení.

Šestadvacetiletý Jaškin navíc už posedmé za sebou zaznamenal minimálně dva kanadské body. V povedené jedenáctizápasové sérii trvající od 19. října zaznamenal 23 bodů (8+15) a s celkovou bilancí 13+19 si upevnil druhé místo v hodnocení produktivity soutěže za Šipačovem (9+27). Dynamo vyhrálo čtvrtý zápas za sebou a je druhé v Západní konferenci s čtyřbodovou ztrátou na CSKA Moskva.

před 5 hodinami

Končící předseda Evropské rady Tusk byl zvolen do čela Evropské lidové strany

Bývalý polský premiér Donald Tusk, který v posledních letech stál v čele Evropské rady, byl ve středu v Záhřebu zvolen kongresem Evropské lidové strany (EPP) do čela tohoto uskupení, sdružujícího evropské středopravé strany. EPP zůstává nejsilnější stranou v Evropském parlamentu.

"Za žádných okolností nesmíme přenechat oblast bezpečnosti a pořádku politickým populistům, manipulátorům a autokratům, kteří se snaží namluvit lidem, že svoboda není slučitelná s bezpečností," zdůraznil Tusk, který byl jediným kandidátem na předsedu EPP. "Neobětujeme hodnoty, jako jsou občanské svobody, právní stát a slušnost ve veřejném životě, na oltář bezpečnosti a pořádku, protože to není třeba, prostě se (vzájemně) nevylučují. Ten, kdo to není schopen přijmout, se fakticky vylučuje z naší rodiny," řekl.

Tusk v předvolebním projevu na kongresu ostře zaútočil proti autokratickým a populistickým vůdcům, aniž by vyslovil jméno maďarského premiéra Viktora Orbána a dalších evropských vůdců "tvrdé linie", poznamenala agentura AP.

Zdroj: ČTK
Další zprávy