Tehdy Martinu Sáblíkovou neznali ani novináři. Zprávy o tom, že překonala světové juniorské rekordy na tři a pět kilometrů, se objevily pouze co nejstručněji na nejzastrčenějších místech novin, a to ještě ne všech.
Pak se však blížila olympiáda a o osmnáctileté subtilce se začalo tvrdit, že v Turínu může sahat po medaili.
Nešlo o žádné pověsti z Vysočiny, kde je české rychlobruslení stále doma. A to přesto, že na naší jediné dráze ve Svratce, samozřejmě přírodní, už dva roky neudělali led, i když mrzne. Její správce nedostal od svazu bruslařů pár tisíc na nový kabel nebo hadici či na jinou prkotinu. Chudý sport, Popelka, kdo by se tomu divil.
Ale rychlobruslení žilo a žije. Trenér Petr Novák, rodák z tohoto kraje a sám kdysi závodník, dal dohromady partu dětí a hlavně jejich rodičů, kteří si berou půjčky. Od třiceti do padesáti tisíc korun, což v ročním rodinném rozpočtu nebývá legrace. Aby dítko mohlo na soustředění, když u nás dráha není, nebo dokonce i na závody. To jsou víc než amatérské podmínky.
Trenér Novák přesvědčil táty a mámy, že dobře investují. Sám vyřizuje letenky, ubytování, tréninky, sám brousí brusle, závodníky masíruje, vaří jim večeře a pak s nimi hraje kanastu. A taky často sedí za volantem mikrobusu, pokud je lacinější cestovat přes půlku Evropy po silnici.
Zatím se z tohoto rychlobruslařského stromu sklidilo jedno jablko. Martina zajela na olympiádě v Turínu na pětikilometrové trati čtvrtý nejlepší čas. Přitom stačilo málo, aby byla medailová. Tím Novák, Sáblíková a spol. přesvědčili, že si před hrami nevymýšleli a že může vyjít jejich plán za čtyři roky ve Vancouveru medaile, možná dokonce dvě.
A teď to přijde.
Už při prvních rozhovorech před Vánocemi naznačoval trenér, že o Martinu je zájem v cizině. "Nabízejí nám občanství ve třech zemích a skvělé podmínky," pravil Novák věcně. Novináři přikyvovali, mlčeli a mysleli si své.
Když to však po návratu z Turína trenér zopakoval, novináři stejná slova slyšeli úplně jinak.
V televizním zpravodajství Novy z toho udělali zprávu číslo jedna. Lidi u obrazovek se rozdělili na dva tábory. Na vlastence a na ty druhé. A Český olympijský výbor přispěchal s ujištěním, že udělá vše pro zajištění alespoň sponzorů. Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy dodala, že možná i nějakou krytou haličku bychom dokázali postavit. Vida, takhle se na vás musí, holoubkové. Samozřejmě, sliby jsou sliby a taky se blíží volby.
Martina miluje svíčkovou, Žďár na Sázavou, Vysočinu a své rychlobruslařské kamarády. Nevěřím, že by emigrovala a vyhrávala medaile pro jinou zemi. A kdyby nakrásně ano, nešlo by o nic zvláštního. Bruslí za sebe, investuje svou energii a své finance do přípravy i závodů. To, že jezdí v českých barvách, nás samozřejmě těší, ale doby národního obrození jsou přece dávno pryč.#reklama
Vždyť například kolik Rusů má dnes občanství jiných zemí a získává pro ně medaile z olympiád i šampionátů. Bylo to zpočátku divné, ale svět si už zvykl. Pohnutky byly především materiální. Ale nejde jen o chudé Rusy. Vždyť i například Američan Maurice Whitfield má naše občanství, hraje basketbal za Nymburk a od loňska za Česko.
Je taky pravda, že naši sportovci zatím o změně občanství jen mluvili. Nejvíc nedávno cyklisté Ondřej Sosenka a Lada Kozlíková. Rozmysleli si to však. Někdo ale bude jednou v této "disciplíně" první. Může to být Martina, nicméně já tomu nevěřím.
