David Klimeš David Klimeš | Komentáře
14. 10. 2020 12:00

Pět těžkých hříchů Andreje Babiše, za které nyní musí Česko zbytečně trpět

Premiér se snaží zbavit odpovědnosti. Není to možné. Dokud ji nepřijme, je nutné mu jeho selhání znovu a znovu připomínat.
Přišel, zvítězil, ale pak nechtěl vidět - premiér Andrej Babiš.
Přišel, zvítězil, ale pak nechtěl vidět - premiér Andrej Babiš. | Foto: ČTK/Michaela Říhová

Předseda vlády při vyhlašování pozdní, a proto bohužel i velmi tvrdé podzimní hibernace země prohlásil, že o žádných svých chybách neví. A pak ukázal na viníka: "V březnu přišel někdo s matematickým modelem, v srpnu nikdo. Ti, kteří měli přijít, nepřišli."

Bohužel to není satira na proslulý pozdně normalizační projev někdejšího šéfsoudruha Miloše Jakeše. Jde o naprosto nemístný atak na špičkové odborníky. K těm imaginárním osobám, které "měly přijít" a "nepřišly", patří oxfordský expert na modelování rizik Jan Kulveit a zdravotnický manažer Pavel Hroboň. Muži, kteří shodou okolností včas pochopili, co se na přelomu února a března na Česko valí -, a nepřipravený stát zvládli varovat. Místo poděkování jim nyní "best in covid" premiér naplival do obličeje s tím, že u jeho dveří v srpnu nezvonili.

Mladším ročníkům se někdy těžko vysvětluje, v čem přesně spočíval úpadek vysoce postavených normalizačních komunistů na konci 80. let, kdy už zkorodovaný systém dodýchával. Bylo to právě v mentalitě, jakou teď předvádí Andrej Babiš: nikdy za nic nepřevzít přímou zodpovědnost a vždy být připraven na někoho vlastní chyby svalit.

Šéf kabinetu si v nejtemnější hodině své premiérské kariéry vykoledoval bezprecedentní odsudky. Exaltované komentáře mu rovnou připisují na svědomí stovky mrtvých, na informativní tiskové konferenci je pak vyzýván k veřejné zpovědi a hledání pokory. Nezvládnuté emoce a patetická přepjatost ale těžko mohou vést k pochopení toho, v čem jádro aktuálního selhání Andreje Babiše opravdu spočívá. Pokusme se tedy o strohou rekonstrukci v pěti bodech.

1. Volby, které vyhrála smrtnost

Od počátku září prudce stoupaly počty nakažených a minimálně od srpna bylo ze sociologických dat zřejmé, že se lidé v Česku přestali jakkoliv chránit. Přesto premiér celé září voliče pouze konejšil a nový ministr zdravotnictví Roman Prymula (ve vládě za ANO) omezení časoval až na pondělí po volebním víkendu. Předseda ANO tak slavil deset krajských vítězství, ovšem premiérovi začali umírat lidé.

Ne proto, že by za ním "nepřišli ti, kteří měli přijít". Ale proto, že všechny varovné signály ignoroval. Za čekání na volby se tak vir premiérovi krutě pomstil.

2. Zákaz plánování

Pokud bylo po jarní fázi koronakrize něco jasného, pak poznání, že nouzové plány potřebují úpravu, která by počítala s epidemickou pohromou. Co se hodí na přírodní katastrofu, povodně či vojenský konflikt, nepasovalo na covid.

Premiér však veškerou energii až do září nasměroval jen k popírání jakékoliv možnosti, že by se sem vir ještě kdy mohl vrátit - vykoupal se na Krétě a zrušil veškerá protektivní omezení. Varovné zdravotnické statistiky ignoroval podobně jako znepokojivé sociologické průzkumy o chování lidí během pandemie.

Nyní nás proto zase jednou čeká série nepřipravených - a tedy nevyhnutelně i ne úplně kvalifikovaných - debat, během kterých bude kabinet narychlo a nekoncepčně řešit smutné cimrmanovské problémy: jak si poradit s hromaděním studentů na kolejích či zdravotních sester doma.

Platíme daň za to, že až do volebního víkendu se před premiérem nesmělo ani zašeptat slovo karanténa.

3. Pravda nevítězí

Šikovný předseda vlády může skoro cokoli vždy svést na příslušného ministra. S výjimkou případu, kdy je šéf resortu schopen prokázat, že politickou odpovědnost nese premiér sám. A to je přesně případ Adama Vojtěcha (ANO). Můžeme donekonečna řešit, zda byl úspěšným či neúspěšným správcem českého zdravotnictví, ke konci srpna se ale každopádně choval jako skoro všichni jeho evropští kolegové. Když dostal do rukou znepokojující data, požadoval znovuzavedení roušek ve vnitřních prostorách i další omezení. Pokud by uspěl, byli bychom na tom teď s virem podobně jako jiné země unie - nevyhnul by se nám, ale k jeho zvládnutí by nebyla nutná karanténa.

Andrej Babiš ovšem tuto variantu zakázal, protože surfoval na letní protirouškové vlně. Pro spravedlnost dodejme, že jej v tom napodobovali i mnozí jeho kritici. Od předsedy ODS až po mnohé z nás novinářů, kteří mezi vlákny roušek nepřestávali hledat bující vir totality. Místo ministra zdravotnictví dal premiér na své blízké rádce - tehdejšího zmocněnce Romana Prymulu a šéfa motolské nemocnice Miloslava Ludvíka (ČSSD). Vojtěch byl nakonec donucen k rezignaci. Bohužel spolu s ním na čas rezignoval i zbytek zdravého rozumu ve prospěch mocenských her premiéra a jeho okolí.

4. Trasování vede k Babišovi

Už na jaře vláda předvedla, jak tragicky stát komunikuje se svými občany. Věrozvěst digitalizace Andrej Babiš musel prosit mobilní operátory, aby lidem alespoň poslali SMS s informací, že covid dorazil do Česka. Teď na to navazují překvapivé televizní projevy, které jsou, když je nikdo nečeká, a nejsou, když na ně čekají všichni.

To je ale jen ta úsměvnější tvář zmatené vládní komunikace. Mnohem horší je chaos, který panuje kolem chytré karantény. Základní problém, na který se pak nabalily jako sněhová koule další potíže, představuje nezvládnuté trasování nakažených. Premiér nejenže neřešil nedostatečné kapacity hygieniků, ale stát dokonce na jaře odmítl nabízenou pomoc výzkumných agentur, které disponují proškolenými operátory.

Důsledkem je fiasko, protože se o nakažení dozvíte buď s desetidenním zpožděním, nebo také vůbec. Přitom nic nebránilo tomu, abychom už dávno zavedli řešení běžné na západ od našich hranic - a buď využívali služeb stovek menších ústředen jako v Německu, případně velkých call center jako v Británii.

5. Zničené vzdělávání

Kandidátů na oblast nejvíce postiženou laxností předsedy vlády je mnoho. Logicky se nabízí zdravotnictví, které je na hraně svých možností. Nejsmutnější úmrtí v následujících týdnech tak nebudou ta na koronavir ve vysokém věku, ale na podružné drobnosti, protože se odkládá všechna necovidová péče. To je daň za to, že premiér příliš dlouho místo odborníkům naslouchal svým politickým cílům a také několika pomýleným ekonomům, kteří ho hnali do falešného výběru "život, nebo prachy".

Přesto je na tom možná jeden sektor ještě hůře - vzdělávání. Andrej Babiš nejprve odmítl roušky ve školách a odsoudil je tak k tomu, aby se staly jedním z center nákazy. Pak odmítl znovuzavedení mimořádného ošetřovného, byť už od počátku září padaly celé třídy do karantény. A nakonec promarnil i možnost postupného omezování prezenční výuky, aby alespoň na jeden den v týdnu mohl zůstat zachován důležitý kontakt učitele s žáky.

Je to sled tragických rozhodnutí, z nichž rozhodně nelze vinit ministra školství. Navíc při současných číslech opravdu nevypadá pravděpodobně, že by se děti mohly bezpečně vrátit do škol už 2. listopadu, byť to Roman Prymula slíbil.

Čas na skládání účtů

Premiérských hříchů má Andrej Babiš na kontě možná více, ale těchto pět je - řečeno církevní terminologií - "smrtelných". Takových, jaké nelze přejít obyčejnou omluvou nebo pátráním po pokoře.

Právě kvůli nim je teď třeba zvládnout zcela zbytečně vysokou druhou vlnu koronaviru. Až se převalí - a právě až pak - nastane čas volat premiéra k zodpovědnosti. Předčasné volby by byly adekvátním způsobem.

Na jaře byli Češi nejlepší ve zvládání epidemie koronaviru. Teď vedeme zase, ale druhou stranu žebříčku. Jak se měnil postoj premiéra? Podívejte se! | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy