S Miloslavem Ransdorfem se nedalo nepotkat. Na pražské Filosofické fakultě to na začátku 90. let byla až mystická postava: komunista, který tu učil, nepráskal, citoval zpaměti v nekolika jazycích, dokázal kriticky přemýšlet o své ideologii, jakkoliv nikdy nebyl ochoten ji opustit. Nikoli snad z marketingových, politickych kariérních důvodů, nýbrž kvůli něčemu tak pofidernímu jako je přesvědčení.
Porevoluční komunisté Ransdorfa potřebovali. Byl to jeden z mála intelektuálů v jejich řadách a taky důkaz kontinuity, tedy toho, že ne vše v minulém režimu bylo špatné.
Vzdyť Ransdorf byl s Václavem Klausem v Prognostickém ústavu, šlo jim tedy vždy o reformu, i když Klaus ji viděl v obnovení kapitalismu a Ransdorf ve vylepšování komunistické představy socialismu.
Setkání s Ransdorfem bylo v jistém smyslu fascinující: ve sněmovně plamenný řečník ve stylu Miloše Zemana, citující klasiky, narozdíl od Zemana většinou přesně. V rozhovoru v soukromí zírající většinou do neznáma, jako by chtěl odpověď přečíst z nějaké knihy - to ta jeho fotografická paměť. Ale také demagogický, často lepší analytik než syntetik, což se mimo jiné projevovalo nejen v jeho knihách - ta nejslavnější, Nové čtení Marxe, je plná zajímavých postřehů a poznatků, ale chybí jí řád, struktura, cíl, ba smysl - ale i v jeho politické činnosti. Jako by si v novém systému přece jen nevěděl se svým komunistickým přesvědčením rady, snad i proto se v soukromém životě tak často dostával tak blízko svému antagonistovi, kapitálu. Komunista podnikatel, vydělávající i krachující, to nešlo dohromady ani ve velmi zdatné fantazii Miloslava Ransdorfa.
Ransdorf byl nestandardní komunista, tedy na české poměry, kde komunisté splynuli s představou prázdných nádob nebo vychytralých kariéristů. K tomu druhému se často blížil, ale jak ukázal jeho smutný poslední veřejný výstup ve švýcarské bance, vychytralost praktického typu mu podstatně chyběla.
S odchodem Ransdorfa definitivně z KSČM mizí teoretická touha brát politiku i jako prostor k aplikaci a zkoumání sociálních věd. Zůstává ryzí pragma, účelovost, mocenská utilitarita.
Až na pár výjimek. Těch mladých komunistů, kteří s Ransdorfem četli Marxe a na sjezdech se k němu hlásili jako k inelektuálnímu vůdci. "Soudruhu Ransdorfe, jaký máte názor na to, že Marxův pojem odcizení se v dnešním globálním světě už nedá použít, protože všichni tak rádi a bez nátlaku ze sebe děláme zboží?"
Miloslav Ransdorf už, jako tehdy, neodpovi. A neudělá to za něj ani žádný jiný komunista. Čeští komunisté jistě kvůli Ransdorfově smrti nezmizí ze scény. Jejich potenciál je však ještě o mnoho slabší než dřív.
Publikováno 22. ledna na webu ihned.cz.
