Každoroční zpráva o platech českých učitelů, kterou už několik let vydává ekonomické společenství IDEA, je letos na první pohled velmi pozitivní. Učitelé překročili o čtvrtinu průměrný plat v republice, a v některých podhodnocených regionech se dokonce výrazně zvýšila jejich kupní síla, tedy i životní úroveň. Tím však výčet pozitiv končí.
Platy kolem 55 tisíc, které IDEA doporučuje ve srovnání se školským vzorem z Finska a jiných zemí, jsou stále hodně vzdálené a ani premiérem Babišem slíbených 45 tisíc měsíčně se zatím nekoná, jakkoli platu kolem 40 tisíc vláda dosáhla (platy učitelů se tak dostaly mírně nad úroveň roku 2008). Je to její nesporný úspěch, který ještě potvrdí zvýšení mezd v roce 2020, jež bude - vzhledem ke krizi ekonomiky - ještě opticky větší. (Dříve rostly i platy jinde než ve školství, dnes platy v jiných oborech kvůli krizi klesají.)
Studie IDEA ukazují, že docílit podmínek srovnatelných se zahraničními pedagogickými lídry se Česku může podařit někdy kolem roku 2030, ale spíše později, protože by to předpokládalo dlouhodobou školskou koncepci, a ta jaksi není a jen tak nebude.
Rozpočet na příští rok ještě není sestaven, takže nikdo pořádně neví, jak vláda v době přetrvávající koronakrize bude schopna plnit své staré sliby. O absolutní či relativní čísla ale zase tolik nejde, podstatnější jsou trendy, které by českému školství pomohly, a ty ani po zvyšování mezd pozitivní nejsou.
Propastné rozdíly v relaci platů mezi regiony, ale i jejich radikálně odlišná kupní síla, způsobující, že v Praze průměrně vydělávající učitel prakticky jen těžko vyžije, nežije-li z renty nebo pokud nemá lépe zabezpečeného partnera (61 procent průměru je opravdu málo), ukazují, možná paradoxně, na centralistický charakter českého školství. Platy se stále určují spíše centrálně a regionální mzdová politika, natožpak regionální školská politika, se tedy prakticky nedělá. Jako by se zřizovatelé škol starali jen o budovy a provoz a o učitele a jejich osobnostní, odborný a příjmový rozvoj pečoval jen stát. I obce by si měly lépe platit "své učitele"! Má-li se v českém školství něco změnit, musí se změnit především toto podivné "rozdělení" školské politiky, politickou odpovědnost je třeba distribuovat, ne jen kumulovat.
I ministr Robert Plaga (ANO) přece připouští, že ministerstvu školství přísluší jen ideová, koordinační a metodická funkce. Je-li tomu skutečně tak, pak se to musí odrazit i ve financích a způsobech jejich distribuce. Je také s podivem, že v zemi s donedávna tak mimořádně prosperující ekonomikou se najde jen málo podnikatelů, kteří školství přímo podporují, tak aby učitelům v místě svého působení vytvořili lepší podmínky pro budoucnost. Už roky se tomuto přístupu ke komunitě říká "společenská odpovědnost firem", směrem ke školství se ale rozvíjí bohužel jen minimálně. Přitom vzdělanější, a tím i rozvinutější a vyspělejší společnost po všech stránkách musí každému podnikateli jako cíl konvenovat.
Časy primitivního ždímajícího kapitalismu snad skončily
Motivace ryze tržní - co z toho budu mít, když zaplatím učitele v místě, přijde mi víc vzdělaných pracovníků, ale kdy? - nefunguje, jak ukazuje i neschopnost firem vychovávat si vzdor laxnosti a nečinnosti politiky své učně. V roce 2020 se ale společnost snad nenachází v časech primitivního ždímajícího kapitalismu, širší propojenost podnikání a komunity už nemusí být takové sci-fi jako v roce 1995.
Nejkritičtějším místem každoroční zprávy IDEA o platech českých učitelů, ale i veškerých diskusí o reformě školství, které s minimálním praktickým výsledkem probíhají posledních dvacet let, je úvaha o systematické práci na školské politice.
Mluví-li se o platech učitelů, které by se měly posilovat dlouhodoběji, promyšleně, ne nárazově, není debata ještě tak marná. Každou chvíli jsou volby, ty parlamentní minimálně jednou za čtyři roky, a tak se vyplatí získávat přes 150 tisíc učitelů v mateřských, základních a středních školách slibem vyššího platu. Doporučení IDEA, aby na růstu platů učitelů vznikla nějaká nadstranická dohoda, podobně jako v případě důchodové reformy, je tak namístě, přestože všichni vědí, jak tristně dopadla ta "důchodová politická shoda". Srovnání to ale není úplně přesné, půjde-li čistě o peníze, strany se dohodnout mohou, i když která vláda by vtahovala opozici do strategického zvyšování platů učitelům a dělila se s ní o politické zásluhy?
Dohoda na reformě školství jako takového, na reformě, která by probíhala deset let, protože jinak to nebude reforma, ale zase jen další změna několika parametrů, to už je v českém politickém prostředí, myslícím v jednom volebním období, někde na úrovni zázraku.
A tak se zatím musíme smířit s nadějí, že i příští rok IDEA ve své zprávě o platech přinese jednu relativně dobrou informaci: že totiž platy ve školství dál rostou, práce učitele začíná být přitažlivým zaměstnáním a že společenská prestiž, které se těší (učitel je s lékařem a vědcem mezi třemi nejváženějšími povoláními), má i svou jasně viditelnou, hmatatelnou stránku.
Možná si i potom politici a voliči všimnou, že na pedagogických fakultách není prostředí, které by umožňovalo, aby vyrostli učitelé pro 21. století, a že nestačí jen sypat peníze, protože ty samy od sebe taky všechno nezmění. Pak se snad školství - nejen důchody - konečně stane i zásadním volebním tématem, na němž se bude lámat rozdělení politické moci.
