Daniel Anýž Daniel Anýž | Komentáře
19. 2. 2021 11:11

Po Trumpovi Evropa Americe nevěří. Hrát s Čínou sólo se ale nevyplácí

Bidenův tým už byl jednou nohou ve dveřích Bílého domu, když Evropská unie uzavřela obchodní dohodu s Pekingem. Ve svém vlastním zájmu by ale Evropané neměli odmítat současnou americkou nabídku společného postupu vůči říši středu.
Tak ujednáno? Čínský prezident Si Ťin-pching, jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová.
Tak ujednáno? Čínský prezident Si Ťin-pching, jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová. | Foto: Reuters

Před pětasedmdesáti lety, 22. února 1946, poslal Chargé d’Affaires amerického velvyslanectví v Moskvě George F. Kennan do Washingtonu depeši, která vešla do historie jako "Dlouhý telegram".

"Hlavním prvkem politiky Spojených států vůči Sovětskému svazu musí být dlouhodobé, trpělivé a důsledné zadržování expanzivních tendencí Ruska," definoval diplomat na více než čtyři desítky let americkou politiku vůči komunistické velmoci. V soupeření s ní byly Spojené státy nakonec úspěšnější i díky spojencům. Přes všechny své vnitřní spory a turbulence tak nakonec demokratický Západ přetlačil východní blok.

Foto: Aktuálně.cz

Think-tank Atlantic Council svůj aktuální dokument, v němž anonymní autor popisuje, oč by se dnes měla snažit americká politika vůči Číně, nazval "Delší telegram". Podle něj bude vztah Washingtonu a Pekingu v principu opět soutěží dvou systémů - demokratického a autoritářského. A Spojené státy prý mohou obstát, jen když do ní znovu vstoupí s ideově spřízněnými zeměmi.

Prezident Joe Biden tak nyní americké spojence, v našem případě Evropskou unii, vyzývá ke společnému multilaterálnímu tlaku na Peking, aby dodržoval obchodní i investiční pravidla, respektoval lidská práva a utlumil své teritoriální mocenské ambice.

Jenže něco je jinak, a možná už je pozdě. Evropané odpovídají: děkujeme za nabídku, tentokrát se ale nejspíš zdržíme účasti.

Pochopitelný komerční realismus

Konzervativní americký politolog a komentátor mezinárodních vztahů Walter Russell Mead bývá ve svých textech na Evropany přísný. "Kdekoli se evropské komerční zájmy rozejdou s geopolitickými prioritami Ameriky, musejí být USA připraveny na to, že Evropa řekne ne," napsal nedávno v deníku Wall Street Journal s tím, že Evropané nyní už zkrátka v politice vůči Číně či Rusku jasně preferují "komerční realismus".

Na jednu stranu má Walter Russell Mead pravdu. Peníze takříkajíc nikomu nesmrdí a v loni skutečně dosáhl vzájemný obchod Evropské unie s Čínou poprvé vyšších hodnot než její výměna se Spojenými státy. Byl to sice výjimečný rok, v němž Evropa kvůli ochraně před čínským virem od říše středu masivně nakupovala zdravotnický materiál, ale i bez toho by nejspíš uplynulých 12 měsíců přineslo začátek nového trendu. Například německá automobilka Daimler loni prodala v Číně jen do září více svých mercedesů než za celý rok 2019.

Obchody rostou, peníze se točí. Na druhou stranu, pokud Walter Russell Mead vyčítá Evropanům jejich "komerční realismus" po čtyřech letech vlády Donalda Trumpa, jehož izolacionistickou a bezhodnotovou zahraniční politiku řídily v drtivé většině případů jen pragmatické počty, jde o dost výběrovou kritiku.

Na každé tango jsou navíc potřeba dva. USA a unie se už od poloviny 90. let pokoušely o uzavření vzájemné obchodní a investiční dohody, nijak zvlášť se to ale nedařilo. Za Baracka Obamy to sice už vypadalo nadějně, pak se ovšem věci zkomplikovaly, až nakonec za Trumpa spadly úplně pod stůl.

Na sklonku jeho panování se Evropané dokonce museli strachovat, zda jim vedle dalších cel nezdaní i dovoz aut - a v prosinci tak raději dokončili jednání s Čínou. Problém ovšem je, že ten symbolicky zdvižený evropský prostředníček už moc nemířil do Trumpových očí - dívat se na něj teď musí především Joe Biden.

Jakou záruku nabízí Biden? 

Jeho tým už byl jednou nohou ve dveřích Bílého domu, když žádal Evropskou unii, aby podpis obchodní dohody s Pekingem odložila až na dobu po konzultacích s novou americkou administrativou. Biden za Atlantik vzkazoval, že spojenci musejí vůči Číně uplatnit "multilaterální tlak, jinak může Peking postavit jednu zemi vůči druhé, když jedné nebo druhé nabídne preferenční přístup na svůj obrovský trh".

Jenže marně. A nejen proto, že Německo, které právě předsedalo unii, toužilo po velkém finále. Tím obecnějším bodem zlomu byl Trump - Evropa se po zkušenosti s ním bojí Americe věřit. "Říkáte zemím, aby se vzdaly příležitostí v jediné velké světové ekonomice, která roste, výměnou za co? Za spojenectví se Spojenými státy, které se ukázaly jako nespolehlivý partner?" popsal Jorge Guajardo, bývalý velvyslanec Mexika v Číně, listu Wall Street Journal hořký stav věcí.

Stalo se tak shodou okolností 6. ledna - tedy ve stejný den, kdy okolo oběda washingtonského času, po Trumpově hodinovém mobilizačním projevu, vzali ex-prezidentovi příznivci americký Kongres útokem. Bylo to další znamení, že Trump nepředstavoval žádnou historickou výchylku, ale jen zosobnění myšlenkového nastavení nemalé části Ameriky. Ameriky na prvním místě, pro kterou Evropa není partnerem, ale soupeřem.

Biden svůj apel na společný postup vůči Pekingu myslí zcela vážně, poctivě. Je to důležitá nabídka, ale přichází ve chvíli, kdy Evropa zásadně pochybuje, na jak dlouho za ni Biden může ručit. Čtyři roky, než se do Bílého domu vrátí Trump nebo jemu někdo hodně podobný?

V jednotě je síla. A jediná šance

Stíny Donalda Trumpa jsou teď ještě těžší, temnější, trvalejší, než se hned po volbách zdálo. Na konci ledna, pár týdnů po útoku na Kapitol, se Angela Merkelová ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru přihlásila spíše k předchozímu vystoupení Si Ťin-pchinga než k Bidenově zahraniční politice. "Velmi bych se chtěla vyhnout vzniku nějakých bloků. Nemyslím, že by společnostem prospělo, kdybychom řekli, tady jsou Spojené státy, tamhle je Čína, a my se semkneme kolem jednoho, nebo druhého," uvedla Merkelová.

Emmanuel Macron byl propagátorem "strategické autonomie" Evropské unie už za Donalda Trumpa. Zprvu hlavně bezpečnostní akcent teď navíc rozšířil. V rozhovoru pro Atlantic Council před dvěma týdny řekl, že "Evropané se musejí vyvarovat situací, kdy by byli závislí na rozhodovacím procesu v USA, protože ten může být veden domácí agendou, váhou zájmů USA, které ovšem nemusejí být přesně stejné, jako ty evropské".

Samozřejmě - zájmy se nemusejí vždy shodovat, ale posluchač při tom má před očima i to, co Macron přímo nevyslovil, ale na co jistě myslel: Trumpa a desítky milionů jeho voličů, kteří Evropu vnímají jako podezřelé socialistické hnízdo. A také Republikánskou stranu, jež je momentálně Trumpovým (ne)dobrovolným zajatcem a jež může za několik málo let znovu určovat americkou zahraniční politiku.

Ta je nicméně v tuto chvíli v rukou lidí, jež Evropané vesměs dobře znají. Ministr zahraničích věcí Antony Blinken, který sloužil v americké diplomacii už za Billa Clintona, se v pondělí poprvé zúčastní jako host jednání svých unijních protějšků. Jistě bude řeč i o Číně, a možná hlavně o ní.

Po Trumpovi má evropská skepse sice své opodstatnění, ale starému kontinentu by se teď vyplatilo naslouchat. "Pokud mezinárodní řád odráží jeho nejmocnější státy, pak vzestup Číny do pozice supervelmoci bude tlakem na posun k autokracii," napsali před rokem v časopisu Foreign Affairs Jake Sullivan, současný Bidenův poradce pro národní bezpečnost, a Kurt Campbell, který má v americké bezpečnostní radě na starosti asijskou agendu.

Evropané by měli dát Bidenovi i sobě šanci. Jiná možnost vlastně ani není. Protože neschopni společné důvěry, můžeme s Čínou jen společně prohrát.

Číňané dodržují jen dohody výhodné pro ně, říká obchodník (video ze 17. ledna 2017)

S Čínou to není jednoduché, každý kdo podniká s Čínou ví, že rádi slibují, ani samotný podpis memoranda nic neznamená, říká obchodník Jan Hebnar | Video: Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy