Není to zas tak dávno, co se o NATO mluvilo jako o překonané a mrtvé organizaci, která neví, kudy dál. Z Evropy se ozývalo volání po budování vlastní, smysluplnější armády. Ukrajinská krize výstižně ilustruje, jak blahodárné někdy může být, když zůstane jen u slov, po kterých činy nenásledují. Zatímco Severoatlantická aliance právě vysílá na své východní hranice vojenskou sílu, která má Kreml odradit od invaze na Ukrajinu, evropský klub paralyzuje obvyklá neschopnost najít v krizových situacích dostatečně rychle společnou řeč.
Výmluvným příkladem změny pohledu na roli obou organizací budiž francouzský prezident Emmanuel Macron. Koncem roku 2019 ještě v rozhovoru pro britský týdeník The Economist mluvil o "mozkové mrtvici" NATO, nyní ale oznámil ochotu vyslat pod velením aliančních generálů Francouze do Rumunska. Tedy do oblasti Černého moře, kde západní přítomnost Kreml tak popuzuje.
NATO představuje pro evropské státy - speciálně ty východní - stále tu nejdůležitější bezpečnostní garanci. Zároveň ale potřebují, aby se rychle vzchopila i unie, protože i kdyby se podařilo díky demonstraci síly a odhodlání odvrátit vojenský konflikt, neobejde se Kyjev bez následné politické ani hospodářské podpory, má-li Ukrajina ustát extrémní ruský tlak a udržet se na nohou.
Make NATO Great Again
Vypadá to, že rozhodnutí Severoatlantické aliance posílit vojenskou přítomnost na východní hranici nevyvolává mezi smluvními státy skoro žádné rozpory. Napříč kontinentem lze sice zaslechnout spoustu protestů - španělskou levicí počínaje a prokremelskými stranami ve východní Evropě konče -, ale kroky vlád drží linii: Španělsko, Dánsko, Nizozemí, Francie - každý ze spojenců se snaží přispět. Česko zatím slíbilo Ukrajině munici, chce se ale podle svých slov angažovat i výrazněji. Že se NATO nepřežilo, dokládá také zájem Švédska a Finska o těsnější spolupráci, ba dokonce o členství.
Po rozporech spojenců v severní Africe či Sýrii, znásobených odtažitým vztahem Donalda Trumpa k Evropě, se zdá, že Rusko svými kroky druhdy rozklížené společenství znovu stmeluje.
Tím se Moskvě výrazně komplikují záměry. Pohyb NATO dává Kremlu celkem jasně najevo, že cokoliv nad lokální šarvátku by nezůstalo bez reakce. Značně poklesla šance, že by teď Vladimiru Putinovi prošla nějaká obdoba plánu na vytvoření loutkové kyjevské vlády vedené televizním magnátem Jevgenijem Murajevem, který by následně žádal východního souseda o "internacionální bratrskou" pomoc. A přesuny severoatlantických jednotek jsou také celkem zřetelnou odpovědí na požadavky ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, aby se aliance stáhla do hranic z roku 1997 - nic takového zjevně není v plánu.
Rozděleni protiklady
Mnohem problematičtější je to ovšem s postojem Evropské unie. Při pohledu na její aktuální reakce lze pochopit, proč někdy škarohlídové říkají, že motto "Jednotní v rozmanitosti" je v reálu třeba číst jako "rozděleni v různosti".
Šéf unijní diplomacie Josep Borrell sice ujišťuje, že sedmadvacítka je v pohledu na ukrajinskou krizi semknutá, potíž je ovšem v tom, že mu jako slabé politické figuře prakticky od počátku nikdo nic moc nevěří. A už vůbec ne po diplomatické katastrofě, kterou předvedl loni, když nedokázal adekvátně zareagovat na fakt, že teprve na společné tiskové konferenci, jež následovala po jednání mezi čtyřma očima, mu Sergej Lavrov před zraky veřejnosti oznámil, že Moskva vyhostí unijní diplomaty.
Jako prakticky vždy, jde i tentokrát především o hru mocností. Paříž se nakonec odhodlala přitvrdit, zpátky se ovšem stále drží Berlín. Jeho náhled dobře vystihl prostořeký velitel německého námořnictva Kay-Achim Schönbach, když prohlásil, že Krym je pro Ukrajinu ztracen a s ruskou invazí to teď snad nebude až tak horké, jak se říká. Musel kvůli tomu sice rezignovat, vzápětí ale vyšlo najevo, že německá politická reprezentace se na věc vlastně dívá dosti podobně.
Berlín například Estoncům nepovolil transfer německých zbraní na Ukrajinu, což prudce kontrastuje s ochotou, již v tomto ohledu projevují třeba Britové. Německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocková vzápětí sice avizovala finanční pomoc Kyjevu a kancléř Olaf Scholz v interview pro Süddeutsche Zeitung teoreticky připustil i možnost zastavit práce na konfliktním plynovodu Nord Stream 2. K jistě nemalé radosti Kremlu ale vůbec nic nenasvědčuje, že by se mu do něčeho takového opravdu chtělo.
Kde domov můj
Česko se při hledání postoje vůči Kremlu dlouho vyčerpávalo spíše podružnými sváry o kdejaký hloupý výrok prezidenta či jeho protivníků. Aktuální dění nás snad konečně nasměruje k tomu podstatnému. Totiž k pochopení, že NATO stále zůstává naší základní bezpečnostní garancí, a vyplatí se proto na jeho fungování přispívat slíbeným dílem.
Ten asi bude po vojenské stránce vždy do jisté míry omezený, o to více by se ale Praha mohla uplatnit v dalších oblastech. Za první republiky například Češi a Slováci slibovali Rusínům dálnici až do Chustu. Nikdy na ni nedošlo. A nikdy také nebyl lepší čas na silné dopravní a hospodářské propojení Ukrajiny se západními státy, než je právě teď.
