Zpráva z listopadu: „Na šestnáctiminutovém záznamu je zachycen muž v černém, který stojí u hlavy oddělené od těla.“ Muži v černém, v kuklách, oběti v oranžovém. Zpráva z prosince: „Krutost a absurdnost války na Ukrajině se příští rok na jaře ještě vystupňuje.“ A znovu prosinec: „Džihádisté sílí, během listopadu zabili přes 5000 lidí. Přes čtyři pětiny obětí přišly o život v Iráku, Nigérii, Afghánistánu nebo Sýrii. Za smrt více než 2000 lidí je odpovědný Islámský stát.“
Dnes a denně jsme konfrontováni s krutými zprávami ze světa. Mění se doba, svět okolo nás. Rostou naše obavy. Jistoty, ve kterých žijeme, které bereme jako samozřejmost, končí. Bude plyn? Bude ropa? Budeme mít čím topit? A horší otázka: Bude válka? Už není směšné se takto zeptat. Podle některých politologů již začala studená válka. Přijde i horká?
Válek ve světě zuří víc. Roste neklid. My se však ptáme především na nás: Bude válka i tady? Potká nás znovu něco tak nesmírně krutého? Končí rok 2014. Před sto lety vypukla mezi mocnostmi Dohody a Ústředními mocnostmi první světová. Zasáhla Evropu, Afriku, Asii. Skončila v roce 1918. Zahynulo v ní 17 milionů vojáků a civilistů. Evropa byla naprosto rozvrácena.
Zásadní je pro nás konflikt Ukrajiny s Ruskem. Putinův režim je tvrdě expanzivní. Ruský prezident touží po moci a vlivu bývalého sovětského impéria. Udržuje režim nedemokratický, posiluje ruský nacionalismus. A jsou tu další krvavé střety. Izrael versus Palestina. Občanská válka v Sýrii. Nepokoje v Iráku, Pákistánu, Africe... Třetí světová válka (v době jaderných zbraní) není nemožná. Právě naopak, hrozí.
Nemůžeme nevidět, jak slábne demokracie. Mluví se o ní jako o „vyžité“, „vybydlené“. Jenomže lepší systém nemáme. Lidé ve více evropských státech si zvykli na vysokou životní úroveň, na široké sociální jistoty, práva. Jsou nesmírně kritičtí vůči vlastním systémům. Oslabeny – obvykle díky svým podvodům – jsou politické strany. Nepokoj, nejistota, zjitření, nespokojenost. Plus často ztráta smyslu života. Křesťanství, víra je odmítána. Známe to i v Česku.
Přijdou i k nám...?
Války ve světě mají přímý vliv na Evropu. Přicházejí sem statisíce uprchlíků. Přivalí se do Česka uprchlická vlna? Zatím se nám vyhýbá. Poskytujeme uprchlíkům tak málo, že o nás stále ještě nestojí. Ale pozor, miliony emigrantů útěkem spasily holý život. Dnes je jasné, že se nám příliv imigrantů, azylantů nevyhne. Baštu Česko, tak oddělenou, jak si ji držíme dnes, nemůžeme udržet.
Pocit z doby? Klid skončil. Bezpečí končí. - Jsme otrlí. Ze zpráv zvyklí na leccos. Vzdálené války s námi nehnou, vnímáme je jako válečné filmy. Jenže vzdálenost se zkracuje, přestává to být „film“, přímo s námi souvisejí. Je nesmírně znepokojivé dívat se na videa islámských teroristů, jak nějakému Evropanovi nebo Američanovi v zajetí uřezávají hlavu. Jak ho popravují pro výstrahu: Neměli jste k nám svůj svět, svoji demokracii, křesťanství a posléze i moderní, hluboké bezvěrectví vyvážet.
Funguje to. Videa budí nejen strach, ale taky nenávist, podněcují svár a svár zákonitě vede ke střetu. A ke zcela mylné, zcela nesmyslné, hloupé, rozšířené generalizaci: muslimové jsou nebezpeční. Všichni muslimové.
Krutý efekt má válka na Ukrajině. Časté silácké Putinovy výroky jako: Dejte si pozor, víte, jak dopadl Hitler. Případně: Mám atomové zbraně, ruce pryč ode mě. Jak staví realitu na hlavu, je děsivé. Jak je možné, že světový státník, donedávna „kamarád Západu“, může tvrdit tak šílené věci? Vyhrožovat atomovkou? Vést hybridní válku u sousedů? Co je to za lidi, kteří jedou „o dovolené“ bojovat z Ruska na Ukrajinu? Vraždit tam lidi, spojit se s proputinovskými separatisty? Svět okolo nás se hrubě mění.
Šup sem, šup tam, každému nadběhnout
Další plod ukrajinského konfliktu: česká společnost je rozdělena. Mimo jiné díky rafinované ruské propagandě. Nemalá část tuzemců podporuje Putina, Rusko a jeho hegemonii. Zdá se to naprosto nepochopitelné, ale je to dnešní akutní realita.
Naše jistoty se třesou. Jsme vtahováni do konfliktů. Do NATO a EU jsme vstoupili, abychom se zabezpečili, ochránili před další okupací, před Rusy, možná i před Číňany a kdoví před kým vším. Ale dnes Evropská unie válčí - sankcemi, obchodně - s Ruskem. Lidé denně slyší, jak ruská ekonomika ochabuje, jak padá rubl. Vyvolává to strach, že Putin bude dohnán k nějakému ještě šílenějšímu kroku. Válka.
Pobyt v NATO, myslí si putinovci, nás ohrožuje! Taky proto na Alianci část lidí nadává. Vyčítají Západu, Spojeným státům i Evropské unii, „nedemokracii“. Západ je postaven na svobodě slova, na svobodných médiích. Na investigaci, odhalování svinstev. To je jeho obrana před rostoucí zkažeností. Ale otevřenost je snadno zneužitelná.
Moskva nic takového nedělá. Islamisté taky ne. Ti jen ukazují směrem od sebe, na druhé. Putinovi to funguje. Dokázal zblbnout desetimiliony Rusů. Veřejně lže (kupříkladu o ruské přímé podpoře ukrajinské války). Umí využít otevřenosti západního systému, zevnitř ho nahlodávat, rozkládat. Ne nadarmo pracoval léta v KGB.
V roce 1989 se nám zhroutil jeden svět. Byla to krása. Teď se začíná poroučet i náš nový svět. Ten jsme si přáli, ale příliš si ho nevážíme. Neumíme, nenaučili jsme se vážit si svobody. Přišli jsme k ní levně, takřka zadarmo. Platí však, že na ztrátu svobody, na niž rádi nadáváme, nejsme vůbec připraveni. Nemáme čím demokracii nahradit. Žádnou změnu nechceme. Chceme se mít líp. Ještě líp. Nic víc.
Spojují se dva procesy. Světový neklid, hrozící světová válka, miliony uprchlíků v pohybu a naše nepochopení svobody. Naše široce rozšířené vědomí, že máme právo ke všemu přijít levně, snadno, samozřejmě. Proto jsme tak nejistí. Kdo se o nás postará? Odtud ten pocit škrcení, pocit, že za chvíli to přijde, spadneme do maléru. Bude válka.
Pohleďme na českou zahraniční politiku. Jak je nijaká, šup sem, šup tam, každému trochu nadběhnout. Ochranu lidských práv ve světě vláda a Hrad vzdaly. Kašlou na lidská práva. Kašlou na syrské uprchlíky. Jenomže když my kašleme na druhé, může se stát, že oni budou kašlat na nás. Také proto ten škrtivý pocit, strach z války. Proto tak špatný pocit z doby, v níž žijeme a která je přitom nepochybně nejlepší, jakou jsme kdy prožívali.