* Článek jsme aktualizovali o názory čtenářů Aktuálně.cz.
Zatímco ve většině zemí - včetně Česka - se o eutanázii stále vedou více či méně intenzivní diskuse, nevyléčitelně nemocní občané Nizozemska mají od tohoto týdne dobrovolný odchod ze života zase o něco snazší.
Při nově vytvořené Klinice konce života začaly fungovat mobilní týmy pro eutanázii, jež mají dojíždět za pacienty, kteří si přejí zemřít, ale jejich lékař jim asistovanou službu odmítne poskytnout.
Je to dobře, nebo špatně?
Odpůrci „mobilních jednotek" mají jasno: podle nich tito lékaři nebudou s případy obeznámeni do hloubky a mohou udělat chybné rozhodnutí. To je jistě pádný argument, tím spíš, že takové rozhodnutí už se nedá napravit.
Zastánci z řad Nizozemské společnosti pro dobrovolný odchod ze života, která za projektem stojí a platí ho, argumentují přísnou zákonnou úpravou a zkušenostmi lékařů, kteří navíc nesmí rozhodnout sami. A vládě to stačilo, aby „novou službu" povolila.
Nizozemsko je jednou z mála zemí, kde je eutanázie uzákoněna. Právo na asistovanou sebevraždu tam mají lidé už deset let a každý rok ho skoro tři tisíce z nich využijí. Teď se čeká, že jejich počet ještě stoupne.
„Musíme si ale uvědomit, že Nizozemsko a Česká republika jsou, pokud jde o péči o nevyléčitelně nemocné, dva rozdílné světy," říká docentka Iva Holmerová, primářka Gerontologického centra v Praze 8. „Na rozdíl od nás v Nizozemsku paliativní péče funguje bezchybně a na vysoké úrovni. Takže taková „mobilní jednotka" je jen součástí velmi propracovaného systému, který nejprve hledá veškeré myslitelné možnosti péče a teprve v situacích, kdy už opravdu nezbývá nic jiného, mají lidé možnost zvážit eutanázii."
Je v Česku eutanázie na pořadu dne?
Své názory na eutanázii a péči o nevyléčitelně nemocné nám můžete psát i na e-mailovou adresu [email protected]. Zajímavé příspěvky budeme zveřejňovat hned pod článkem.
Diskutovat můžete také přímo na facebookové stránce Názory Aktuálně.cz.
I tak ale patří docentka Holmerová k rozhodným odpůrcům zavedení eutanázie u nás. „Při všech těch nedůstojných podmínkách péče a nedůstojných okolnostech umírání, které většina společnosti akceptuje, bych se velmi obávala jejího zneužití. Jsou například lidé křehcí, těžce nemocní, kteří se ocitnou v životní pasti - a s ohledem na druhé zvolí své zabití, aby nebyli na obtíž," říká.
A co si myslíte vy, vážení čtenáři? Máme diskutovat o eutanázii a „prováděcích předpisech" a usilovat o její zavedení? Jsme na to dost vyspělou společností? Nebo bychom se daleko spíš měli věnovat tomu, aby těžce a chronicky nemocní a umírající opouštěli svět důstojně, ošetřováni svědomitě do poslední chvíle, a neumírali třeba hlady ve zdravotnických zařízeních? Či dokonce neměli zajištěnou ani tu nejpotřebnější zdravotní péči v zařízeních sociálních, kde žijí stále častěji nemocní lidé?
Napište nám svůj názor!
K.N. na e-mail [email protected]: Mám roztroušenou sklerózu v třetím stupni bez možnosti dlouhodobého zlepšení. Stav se víceméně bude jen zhoršovat. Nechci se dostat, ale do stádia, kdy budu tzv. "ležákem" a ostatní se o mě budou starat, přístroje mě budou uměle udržovat při životě. Chci dobrovolně odejít, sám se rozhodnout. Dávku si klidně dám sám, ale musím ji beztrestně dostat. Myslím, že já nejvíc mám právo o tomto rozhodnout. Nebo se mám uchýlit ke skoku z okna, mostu? To už asi nebudu chodit, to nezvládnu, jak navrhuje jeden diskutující. Co tedy? Nechci lítost, ale soucit, beztrestně dostat " konečný lék".
Václav Husák na e-mail [email protected]: Ano, bez toho to dál nepůjde. Jinak se do dvaceti let staneme zemí s minimálně čtvrt miliónem nákladně léčených, nesvéprávných jedinců postižených těžkou demencí, na jejichž péči nebude k dispozici ani dostatek peněz, ani ošetřující personál. Protobychom měli bychom mít právo uzavřít včas tzv. "zdravotní závěť" s přáním, aby byl náš život za určitých, přesně definovaných podmínek ukončen.
Oldřich Tichý na e-mail [email protected]: Moc bych se přimlouval za následující řešení: lékaři, soudci a já nevím, kdo ještě ať rozhodnou, že smí být provedena eutanázie - ale to píchnutí poslední injekce, či podání posledního koktejlu, ať si provedou sami jeho nejbližší. U těch, kteří nemají nikoho, kdo by jim eutanázii poskytl, může někdo určit třeba i lékaře - ale většinu eutanázií ať si provádějí sami příbuzní a žijí s tím pocitem oni, ne lékař, který skládal úplně jinou přísahu.
Petr Polách na e-mail [email protected]: Eutanázie je napomáháním k sebevraždě. Je to v každém případě odsouzeníhodné počínání, umožněné momentální slabostí daného člověka. Není to skutek milosrdenství. Láska dokáže snášet bolest druhého člověka. Snášet znamená pomáhat nést. Argumenty pro eutanázii jsou ze stejné líhně jako argumenty pro potraty, kdy o životě druhého člověka rozhodují jiní se zdánlivě humánními důvody: "Bude to tak pro něj lepší...".
Jan Ondroušek: Nejsem zastánce euthanasie, jsem zastánce práva člověka ukončit svůj život pomocí euthanasie. Do soukromí člověka, v této i jiných otázkách, státu a především ostatním lidem nic není.
Čtenář p. Tůma ba e-mail [email protected]: Copak není pro takového starého, nemocného člověka, který se rozhodne pro smrt, lepší nějaká asistovaná eutanázie jako ve Švýcarsku nebo Holandsku, než aby ho necitlivé zákony nutily skákat z mostu, nebo z okna?
Oldřich Šiman na e-mail [email protected]: Pokud se zblízka setkáte s nemocí zbavující člověka schopnosti sebemenšího pohybu, způsobující mu navíc bolesti tím, jak odcházejí svaly a pohybové ústrojí, které "leží ladem", nebudete se divit jeho přání moci odejít teď, hned, nečekat rok či dva, které mu ještě zbývají ... mluvím o amyotrofické laterální skleróze, která vám ponechá jasnou mysl a všechno ostatní nelítostně "odpojí". Myslím, že takoví nemocní by měli mít právo odejít pokojně, v kruhu blízkých. A že je kruté jim tuto možnost odepřít.
Václav Husák na e-mail [email protected]: Bez toho to dál nepůjde. Jinak se do dvaceti let staneme zemí s minimálně čtvrtmilionem nákladně léčených, nesvéprávných jedinců postižených těžkou demencí, na jejichž péči nebude k dispozici ani dostatek peněz, ani ošetřující personál. Proto bychom měli bychom mít právo uzavřít včas tzv. „zdravotní závěť" s přáním, aby byl náš život za určitých, přesně definovaných podmínek ukončen. Viz odkaz na můj článek: http://vaclavhusak.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=248988
Ladislav Kabelka na e-mail [email protected]: Co je skutečně důležité v lidském životě? Týká se této otázky téma eutanázie? Zcela jistě. Zajímá mě výchova dětí, pomáhat druhým, kulturní a dlouhodobě udržitelná společnost? Mě ano. Pak ovšem musím přijmout, že život s nemocí je součástí života vůbec, stejně jako umírání. A přitom připustit, že pokud se tak stane, nebudu již vydělávat, podporovat ekonomiku, dávat druhým materiální hodnoty. Budu dávat hodnoty jiné - zkušenost, osobní příklad, lásku druhým. Mohu dávat - budu dávat? Jestli mě bude bolest a ostatní obtíže sužovat bez pomoci, dávat nebudu. Jestli budu sám, dávat nebudu a budu více trpět. Jestli budu dle ostatní společnosti zátěž, zavolám mobilní jednotku pro euthanázii a nechám se zabít. Chceme skutečně tyto vize?
