Ministerský předseda Spojeného království už není šéfem vládní Konzervativní strany, kabinet ale chce vést až do podzimu. Neděje se tak se ctí - po prohraných volbách či ztrátě sněmovní většiny. Jde o jeden z nejtristnějších konců, jaký kdy předsedové vlády v Británii zažili. Po nekonečné sérii skandálů museli začít jeden po druhém odstupovat ministři, aby svého tvrdohlavého šéfa konečně donutili odejít také.
Boris Johnson to ale celé nejspíše vnímá jinak. V rozlučkové řeči vychválil svou vládu do nebes, za vše nepříjemné mohl vždy někdo jiný. Vzdal se proto "jen" postu šéfa strany, aby mohl ještě aspoň chvíli premiérovat, což ovšem v konzervativních řadách vytváří jen další pnutí.
Je otázka, zda svou potupu Johnson vůbec bere nějak zvlášť fatálně. V kariéře už dokázal změnit taktiku mnohokrát. Vítězství někdy proměnil v chaos, jindy zase přesně naopak. Není tedy vyloučeno, že i aktuální události považuje jen za přestávku před dalším výstupem na mocenský Olymp.
Myslí si to zjevně také Johnsonův někdejší poradce Dominic Cummings, který stál za politickým vzestupem svého šéfa, pak se s ním ale rozhádal a nyní jsou na nože: "Znám toho chlapa a říkám vám, nemyslí si, že je konec…"
Faktor Johnson
Dosluhující premiér Jejího Veličenstva za svůj vzor opakovaně vyhlašoval Winstona Churchilla. Napsal o něm dokonce biografii, v níž obdivně dovodil, že "žádný jiný politik nezaujímal tolik riskantně se jevících postojů, žádný jiný politik nebyl u tolika kiksů - a Churchill nejenže všechny přežil, ještě se mu navzdory nim dobře dařilo." Johnson sám však spíše ukazuje, že je možné vršit kiksy, a přitom se svému vzoru ani trochu nepodobat.
Faktograficky není jeho kniha o velké postavě britských dějin příliš přesná, mnohé ale prozrazuje o svém autorovi. Ten se u jednotlivých historických předělů Churchillova života neptá, zda se státník zachoval správně či špatně, ale zkoumá dva speciální ohledy. Jedním je "faktor Churchill" - tedy projevená míra vůdcovské umanutosti. Druhým pak "faktor ztroskotání", tedy jak moc historický okamžik politik zvládl. Už to naznačuje, co je pro Johnsona důležité - být hybatelem všeho dění a směřovat ke grandiózním přelomům, i kdyby měly skončit nezdarem.
Pokud bychom Johnsonovou vlastní optikou posuzovali jeho premiérský pád, bude to za plný počet bodů v obou parametrech.
Ztroskotání je nezpochybnitelné. V roce 2019 drtivě vyhrál volby. Jestliže si tehdy někdo myslel, že proti němu může uspět zarytý levičák Jeremy Corbyn, Johnson během volební noci všechny přesvědčil o opaku - získal 365 mandátů z celkových 650, tedy hladkou většinu. Zároveň dotáhl do konce vyjednávání o rozvodové smlouvě s Evropskou unií, k čemuž se zavázal voličům. Přesto tak silnou pozici během dvou let obrátil v ruiny.
Skandální výroky, zakázané domácí večírky během přísného covidového lockdownu a zmatená personální politika vyústily během letošního června v hlasování o nedůvěře, které vyvolali jeho vlastní poslanci. Johnsonovi odpůrci sice nakonec nezvítězili, proti svému šéfovi se ale postavilo bezprecedentních 148 konzervativních zákonodárců. Přesto se Johnson v té chvíli asi ještě měl šanci oklepat, na světlo však začaly vyplouvat další a další kauzy, po kterých následovala série ministerských rezignací, jež nakonec smetla i premiéra.
Ten se tak stal hybatelem vlastní zkázy, jenže velmi nechurchillovským: Neskončil pod tíhou jednoho odvážného politického rozhodnutí, nýbrž po sérii trapných skandálů.
Pokud bychom se přesto měli držet churchillovské osy života, pak se Boris Johnson nyní nachází nejspíše u Gallipoli - v místě krvavé bitvy první světové války poblíž Dardanel, která skončila naprostou katastrofou, a její strůjce Churchill proto musel opustit post lorda admirality, což vypadalo jako konec jeho politické kariéry.
Chaos jako program
Proti všem předpokladům se však během pár let otřepal a dokázal se znovu stát ministrem. Nepochybujme, že zmátořit se nakonec svede také končící premiér. Jako dosud vždy při tom ale bude velkého státníka připomínat jen z pořádné dálky.
Nyní bojuje o to, aby od své strany získal ještě několik měsíců v premiérském křesle a dostal tak příležitost zacementovat příznivý obraz své chaotické vlády. Již citovaný Dominic Cummings shrnul, co má podle jeho přesvědčení nyní Johnson v plánu: "Obviňovat všechny ostatní; považovat se za oběť; připravovat příběh o zradě na budoucí konference Toryů a pro sloupky do Telegraphu."
Může to být účinné, dokonce mu to za čas může vynést opětovnou popularitu u konzervativců, zároveň je to ale velmi nechurchillovské. Státník se nevyhýbá odpovědnosti za své prohry - a Johnson jich utrpěl opravdu dost. Jako vypočítavý příznivce brexitu nikdy nebyl schopen Britům vysvětlit, jaké reálné přínosy z rozvodu s Bruselem plynou. Rovněž nebyl schopen objasnit, proč svou předchůdkyni v úřadu ostřeloval za dohodu s Evropskou unií, když sám nebyl schopen vyjednat lepší. Místo stabilní konzervativní politiky vnesl do strany neřešitelné rozpory, jež plynou z požadavků na co nejnižší daně, zároveň ale co nejštědřejší sociální stát. A nakonec nejednou selhal i osobnostně. Příkladem budiž bujará party, již hostil u sebe na Downing Street v době, kdy se kvůli koronaviru v celé zemi nesměl setkávat prakticky nikdo s nikým.
Johnson se tedy po své politické Gallipoli možná jednou zas na výsluní moci vrátí - je mu pouhých 58 let -, na churchillovský výkon to už ale rozhodně nevypadá.
Méně Churchilla a více premiéra
Protože Konzervativní strana nepřipustí předčasné volby, je na ní, aby vybrala co možná nejlepšího náhradníka do čela evropské mocnosti. Což nyní rozhodně není jen ostrovní záležitostí.
Johnson měl jistě mnoho chyb, nepochybně byl ale také nejaktivnějším západoevropským politikem, co se podpory napadané Ukrajiny týká. Pokud by se jeho nástupkyní stala například dosavadní ministryně zahraničí Liz Trussová, nic by se v tomto ohledu neměnilo. Jiná zmiňovaná jména by se ale nepochybně více věnovala především řešení domácích problémů.
I ty se ovšem často týkají Evropy. Už proto, že skotská premiérka Nicola Sturgeonová žádá další referendum o nezávislosti v říjnu 2023. Je přitom zcela jasné, že výkon příštího britského premiéra výrazně ovlivní smýšlení Skotů o prospěšnosti ostrovního svazku.
Existuje tedy spousta důvodů, proč i ve zdejších zeměpisných šířkách držet britským konzervativcům palce, aby si vybrali lídra, který se svému nejslavnějšímu předchůdci bude podobat o to více, oč méně o tom bude planě snít.
