O tom, že Evropská unie musí být akceschopnější, už není pochyb nějaký ten rok. Naznačila to finanční krize, připomněl covid a nyní dokonalo Putinovo Rusko.
Jenže jak na to, když představy velkých a malých, západu, východu, severu i jihu, federalistů i národovců, se tak diametrálně liší? Nikdo už nechce opakovat příběh z roku 2005, kdy se sedmadvacítka po americkém vzoru pokusila o zastřešující ústavu - a výsledkem bylo jen bolestné NE ve francouzském i nizozemském referendu.
Že si žádné další rozbroje podobného typu už nikdo nepřeje, dokázal nyní také krok znovuzvoleného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten předestřel na začátku svého druhého mandátu vizi těsněji svázaného klubu, v němž by napříště měla být limitována podmínka jednomyslného hlasování - a tvrdě narazil. Odmítnutí je mocné, připojilo se k němu 13 zemí, Česko mezi nimi.
Otevírání základních smluv ve válečných časech oprávněně děsí. Jenže Macron má nepochybně také kus pravdy, že nějaký posun je již nezbytný. Putin Evropu pobízí k užší spolupráci každou další raketou vypálenou na Ukrajinu.
Konference o statu quo Evropy
Unijní politici vkládali velké naděje do Konference o budoucnosti Evropy. Akci vymysleli už před třemi lety, loni ji odstartovali - a slibovali si, že v ní experti a veřejnost pomohou přinést odpovědi na mnohé palčivé otázky. Teď skončila - a žádná velká sláva to tedy není. Účast byla spíše symbolická, výsledky jsou prakticky nulové.
Není tedy divu, že Macron a další nyní vytahují alespoň své vlastní plány. V případě francouzského prezidenta to znamená, že už na červnové Evropské radě se chce začít bavit o změně unijního fungování. A není sám, slyšitelně mu přizvukuje také italský premiér Mario Draghi. V praxi by jejich návrhy omezily situace, v nichž i jeden jediný stát může zablokovat rozhodnutí celého klubu.
Celý sever a východní státy unie (s výjimkou Slovenska) už ale vydaly prohlášení, že takové návrhy jsou předčasné a zbytečně odvádějí politickou energii od jiných důležitých věcí. Sedmadvacítka se tedy ani po konferenci prakticky nehnula z místa. Důležité velké země se většinovému hlasování nebrání, zhruba polovina členů ale říká: ani omylem. Jak z patu ven?
Místo blokování vlastní návrhy
Je vůbec možné, aby EU byla ve svém rozhodování akceschopnější a zároveň se masivně nezbavila podmínky jednomyslnosti, která rozhodnutí sice zpomaluje, ale také garantuje slyšitelný hlas i malým státům? Snad ano.
Musela by se však rozloučit se sice zažitým, ovšem pro veřejnost naprosto nepřehledným a jen těžko srozumitelným procesem, kdy dnes Evropská komise něco navrhne, diskuse se ale nejméně na rok rozpadne do mnoha stran. Lisabonskou smlouvou posílený Europarlament často zaujme nějaké radikální stanovisko, a pak se stane to nejhorší - země, kterým se návrh nelíbí, celou dobu mlčí, projednání oddalují až na chvíli, kdy se nad věcí sejdou hlavy států, a když na Evropské radě neuspějí, hodí do všeho vidle svým vetem.
Není tedy ani tak třeba hned se začít hádat o ty nejzákladnější smlouvy, jako spíš najít mechanismus, který donutí všechny členy, aby včas zaujali nějakou pozici, o níž by pak byli ochotni vyjednávat.
Jak by něco takového mohlo fungovat v praxi?
Evropská komise by například na počátku každého roku mohla vydávat bílou knihu s popisem toho, jak v následujících měsících dosáhnout posílení spolupráce v jedné ze zásadních oblastí (boj s terorismem a kriminalitou, zahraniční politika a obrana, energetika, ochrana životního prostředí a klimatická změna či azyl a imigrace). K povinnostem národních vlád by pak patřilo na takový návrh zareagovat. Dokument by mohly buď podpořit, nebo navrhnout jinou cestu k dosažení stanovených cílů.
Hrozbě, že by také mohlo často vznikat 27 těžko slučitelných protinávrhů, lze předejít třeba pravidlem, že každý alternativní plán musí reprezentovat alespoň desetinu unijních občanů. Většina států by tak byla nucena hledat konsenzus, který by odrážel mínění přinejmenším 45 milionů obyvatel.
Bílá kniha i konkurenční plány by pak putovaly dle běžných zvyklostí k diskusi a hlasování do Evropského parlamentu a následně k Evropské radě. Takové opatření by snad mělo potenciál zabránit současnému nefunkčnímu modelu, kdy se rozpory řeší na poslední chvíli prostřednictvím vet.
Jen ne další referenda
Česku, které provází pověst chronického odmítače, by podobný mechanismus tuze prospěl. Nedá prakticky žádnou práci najít, co všechno už jsme dokázali zablokovat. Kdy ale z naší strany naposledy zazněl nějaký pozitivní plán?
Smutným zjištěním pak je, že něco takového už od Prahy nikdo nečeká ani během předsednictví, kterého se ujme už za pár týdnů. Až příliš jsme zabředli do neperspektivních diplomatických her, v jejichž rámci vždy bylo moc brzy na vyjevení názoru, aby se vzápětí ukázalo, že už je pozdě cokoli změnit na konsenzu, který v mezičase dohodli ostatní. Nutnost navrhovat vlastní řešení a hledat společné postoje s dalšími, by českou debatu o budoucnosti unie posunula o světelné roky.
V Evropě ohrožené Putinovou agresivitou a nenasytností jistě není prozíravé hýbat základními kameny a nořit se kvůli tomu do nejistých vod referend, která nakonec vždy ze všeho nejvíce připomínají občanskou válku. Vpřed se sedmadvacítka evidentně může pohnout i méně riskantním způsobem.
I když tedy Česko nemůže souhlasit s aktuálními Macronovými plány, může za ně být vděčné. Pobízejí nás k tomu, abychom se naučili, co nám vždy v unijní politice tak moc nešlo - přicházet s vlastními návrhy a dokázat o nich přesvědčit ostatní.
