Česko chce být nejspíš zase jednou „best in covid“. Od listopadu zde platí série opatření tak nepřipravených a nepromyšlených, že sotva mohou přinést úspěch.
Zatímco v mnoha zemích Evropy se povinné prokazování bezinfekčnosti v restauracích postupně prosazovalo rok a půl, u nás bylo zavedeno prakticky ze dne na den. Není tak divu, že teď celou věc mnoho podniků ignoruje nebo ji dodržuje jen naoko. Přitom platí stará známá poučka, že nepodaří-li se nějaké omezení dobře zavést, jen těžko se pak dohání respekt k němu dodatečnou represí a namátkovými kontrolami.
Kdyby šlo ovšem jen o restaurace. K ještě větším problémům se schyluje ve školách. Míra vakcinace mezi žáky a studenty je mizivá a zpoplatněním preventivních testů si tak stát koleduje o razantní zhoršení pandemických čísel v tu nejméně vhodnou dobu. Ředitelé škol nyní navíc jen bezmocně koukají, jak jim každý týden proudí celé třídy do domácích karantén a jiné se zase vracejí. V tom se samozřejmě nedá učit. Přesto vláda tvrdohlavě trvá na tom, že s výjimkou okresů, kde už se pokazilo úplně vše, plošné testování ve školách nezavede.
Aby toho nebylo málo, spoustě nejvíce ohrožených seniorů už po očkování zase protilátky doklesaly tak nízko, že mohou opět chytit vir. Je třeba je tedy masivně pobídnout k absolvování třetí dávky. O tu je ale zatím zájem tak mizivý, že velmi brzy také můžeme znovu začít sledovat zdrcující statistiky. Jako by to ale nikomu nevadilo.
Všechny tři zmíněné těžkosti přitom mají společného jmenovatele: Způsobuje je fakt, že politici dosud zjevně nevědí, jaký cíl vlastně přesně sledují. Pokud by nás chtěli donutit k pravidelnému očkování, neobejdou se bez mnohem tvrdší represe. Kdyby naopak chtěli dodržet slib, že vakcinace nebude povinná, neměli by cestu k normálnímu životu zavírat lidem, kteří disponují dostatečným množstvím protilátek a nepotřebují se tedy před virem chránit injekcemi.
Pro obě dvě cesty jistě existuje řada dobrých argumentů i relevantních námitek. Není ale možné vydat se po obou naráz, protože se rozcházejí.
Buď represe…
Pokud by chtěl stát vyhlásit poslední bitvu neočkovaným, měl by se podle toho chovat. Rozhodně to přitom neznamená jen bezhlavou represi. Bohužel politici ale zatím působí, jako by nic jiného v repertoáru neměli. Dosluhující ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (ANO) v tu nejhorší možnou dobu ruší hrazení preventivních testů a jeho možný nástupce Vlastimil Válek (TOP 09) chce zase lockdown pro neočkované nad 60 let.
Ze statistik přitom jasně vyplývá, že se počet neočkovaných seniorů zvyšuje v závislosti na tom, jak dostupná jsou pro ně centra. Některé periferie jsou proto stále vakcinované zcela minimálně a 350 tisíc seniorů zůstává nechráněno.
Stát zkoušel oslovit ohrožené dopisem, ten ale nepochybně mnoho lidí ani neotevřelo. A i kdyby to udělali všichni, sotva něco takového pomůže málo pohyblivým starým lidem s cestou z okraje regionu do očkovacích center. Není tedy od věci si znovu připomenout, že nyní často zmiňovaný portugalský úspěch vedený viceamirálem Henriquem Gouveia e Melem byl založený nejen na prvotřídní a efektivní komunikaci, ale především na velmi husté síti mobilních očkovacích míst, o něž lidé doslova zakopávali.
…nebo smír
Nebylo by ovšem možné nic zásadního namítat, kdyby se čeští politici rozhodli na maximální vakcinaci netlačit. Šlo by o legitimní volbu. Ovšem za podmínky, že by pak třeba po rakouském vzoru začali neočkovaným uznávat jako potvrzení bezinfekčnosti stanovenou míru protilátek. Pro vědce je sice extrémně obtížné určit, jaká jejich hladina ještě chrání před onemocněním a jaká už nikoli. Čistě politicky je to ale cesta, která nabízí smír mezi očkovanými a neočkovanými, přičemž zároveň poskytuje rozumnou ochranu před covidovým nebezpečím.
Seniorům by navíc široce dostupné měření pomáhalo zjistit, zda již potřebují třetí podpůrnou dávku, protože ztratili imunitu. A žáci z promořených škol by tak zase dostávali informaci, nakolik jsou nebezpeční pro své prarodiče.
Masivní informovanost o individuálním imunitním stavu je jistě jeden ze způsobů, jak společnost může čelit náporům viru. Aby to ale byl způsob funkční, musí mít nějaký logický rámec. U nás jej najdi, kdo můžeš.
Nekonečný český odezdikezdismus
V porovnání s mnoha severními, západními i jižními státy je míra vakcinace v Česku nebezpečně nízká. Po tom, co politici i média od roku 2020 předváděli, ji ale vlastně lze považovat za celkem slušnou. Vždyť před rokem a půl jsme začínali bagatelizováním viru jako sezónní chřipky a výsměchem všem, kteří se chtějí z covidu "podělat". Následoval protest proti náhubkové mentalitě a odboj proti Velkému bratrovi v podobě užitečné Chytré karantény. Mnozí bojovníci za „svobodu“ se pak obratem změnili v nejzavilejší obhájce přísných restrikcí a vakcinace. Je vůbec div, že v takovém prostředí si nakonec velká část populace zachovala zdravý rozum.
Teď se ale potřebujeme posunout dál a je skličující, že v tom vláda stále pokračuje metodou "pokus/omyl", třebaže už má k boji s covidem po ruce dost munice: očkovací látky, testy, základní poznatky o protilátkách, zdravotnické statistiky i přizpůsobené zákony. Nabízí se tedy buď českou populaci masivně doočkovat, nebo zjednat bezpečný smír mezi očkovanými a neočkovanými. Můžeme obojí, nemáme ale stále ani jedno.
