Tak se schválně lidí zeptejte: Co na té naší politické krizi vadí úplně nejvíc? Třeba to, že se místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš (ANO) schází potajmu s novinářem? Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) a jeho měnící se plány? Nebo prezident Miloš Zeman likvidující důvěru v soudní rozhodování, ústavní zvyklosti a žertující s ruským prezidentem Putinem (dříve KGB) o likvidaci novinářů? Nebo neschopnost domluvit se mezi sebou. Nebo…
Nebo všechno dohromady, řekne někdo, ale možná se mu jen zdá, že život kolem se nám najednou obrací naruby jako králičí kůže, řečeno slovy básníka Jaroslava Seiferta. Kdo ji viděl obrácenou, ví. Není hezká. Ale postupně; podívejme se, co všechno se děje opačně, než má: Novinář, místo aby informoval veřejnost a kontroloval politiky, informace politikovi nabízí. Prezident místo velkorysosti přináší pomstychtivost, místo nadhledu pohrdání. Místo vstřícnosti nedůvěru.
A místo toho, aby uděloval milost nemocným a odsouzeným za méně závažné trestné činy (jak slíbil), nabídne milost Kajínkovi (všichni víme, o koho jde, a proto tu milost dostal právě on, že). Takže cítíme, že tahle milost nezajistí pomoc v nouzi bezmocnému, ale další popularitu silnému; je to opravdu smysl milosti, nebo je to opak významu tohoto slova?
Majitel novin (Andrej Babiš) neusiloval o to, aby jeho noviny psaly nezávisle (jak ujišťoval), ale snažil se je potajmu ovlivňovat. Prezident, který má být tím prvním, kdo dodržuje ústavu, nad ní najednou podezřele lavíruje. A mluví o "podnětu" k Ústavnímu soudu, který by rozhodl za něj. Je to samozřejmě naopak, to prezident musí rozhodnout, ale nechce se mu (ano, jde o návrh na odvolání ministra financí, který mu předložil předseda vlády). Samozřejmě že o prezidentově povinnosti rozhodnout (skoro) všichni vědí, samozřejmě že to ví i on i ústavní soudci. Ale všichni tuhle hru budou hrát, protože prezident je prezident.
Hleďte, jak dvojace se chová Andrej Babiš, který jako ministr financí na jedné straně bojuje za co nejvyšší výběry daní, na straně druhé sám jako podnikatel hledal cesty, jak do státní kasy odvést co nejméně. Jaká je v tom logika a z kterého z těch dvou obrazů jednoho člověka si máme vzít příklad? Je to víc než absurdní, je to schizofrenie. Vítejte v zemi "Naopak".
Podívejte se třeba na současného českého prezidenta v cizině! O otázkách života a smrti se přece nežertuje, ale prezident Miloš Zeman vtipkuje s ruským prezidentem Putinem o tom, že je třeba likvidovat novináře. V Rusku jich bylo zlikvidováno už docela dost. Možná proto Putin (blahosklonně) opáčil, že je stačí redukovat. Podobně se choval kdysi Stalin; býval často navenek pro veřejnost tím mírnějším než lidé kolem něho, alespoň se tak tvářil (blahosklonně), když dostal příležitost. Jenže český prezident má hájit evropské hodnoty, ke kterým odedávna patří právo na svobodu slova a nezávislý tisk, ale chová se naopak.
Tohle je možná to podstatné, co prostě Čechovi - některému Čechovi - tak moc vadí: že věci se dějí opačně, že ztrácejí svůj smysl, nebo ho obracejí naruby. Mnozí v Evropě i v Americe přemýšlejí, jak se bránit čínskému vlivu, kdežto Češi mu otevírají dveře. Co přijde příště? Mění se svět i po stránce očekávání, která vůči němu Čech má? Někdo řekne, že Čech už dávno svá očekávání raději zrušil, jen si dělá srandu; tak se to možná zdá, ale určitě to tak není: každý má očekávání a každý se těší na naději, vezměte si, nikdo nežije bez víry, že se ty špatné věci změní v lepší. Za první republiky prý dával lidem naději prezident Masaryk. Dnes? Náš současný prezident se sice nebojí, že věci dopadnou špatně, ale občas se raduje, když se to stane.
Samozřejmě, všechny tyhle podivnosti se dějí běžně a všude ve světě: k moci se občas prostě dostanou ti příliš mocichtiví či příliš nepatřiční; mnohý z nich se při výkonu své funkce vymlouvá, lavíruje a chová jinak, než se očekává. Vtip je asi v tom, že u nás je toho (už i na Čecha) příliš. Vidíme tolik falešných příběhů, slov a jejich opačných významů! Je docela možné, že právě tohle vyhnalo do ulic ty tisíce lidí demonstrovat proti Zemanovi i Babišovi. Někteří to bagatelizují: Jsou tam kvůli Zemanovi, říkají příznivci Andreje Babiše. A příznivci Miloše Zemana zase říkají, že tam jsou kvůli Andreji Babišovi. Stoupenci obou dvou řeknou, že je tam vyhnala vládní krize jako taková; ale co když je to tak, že ulice zaplnili právě nejvíc kvůli té těžko definovatelné falši, kterou cítí skoro z každého dechu obou dvou - a mnohých dalších? Možná jsou to ti, kteří vědí, že kdyby se oni sami chovali takhle ke svým blízkým… No zkrátka by se takhle ke svým blízkým asi nechovali, a proto tam šli.
Cítí možná beznaděj z toho, že se říká jedno a dělá druhé. Jako to bylo kdysi za normalizace, za komunistů. Přece to, abychom vrátili slovům jejich význam, byl jeden z klíčových motivů sametové revoluce. Je to už dávno, že.
Politika je vždy trochu hra, v níž jde o chytré tahy, ale ty musí směřovat k nějakým cílům a naplňovat smysl. Překvapivě se chová i premiér: pryč je očekávatelnost jeho kroků, najednou ostře hrotí krizi, přičemž neumí vždy své překvapivé kroky vysvětlit. Bývalý prezident (Václav Klaus) hodnotí "chytrost tahů" premiéra, ale cožpak "hloupost tahů" je opravdu to hlavní, proč se Čech dnes zlobí? Není to spíš fakt, že ztrácí přehled v té přemíře slov, informací a falešných významů? Sleduje debaty v rozhlase, v televizi. A vidí, že mnozí překvapivě nekriticky hájí své vůdce, ale hájí je doopravdy? Mluví upřímně pan ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), který dříve pracoval pro Agrofert (v době, kdy patřil Andreji Babišovi), když hájí Andreje Babiše? Mnozí nad tím zapochybují; ale takové jsou formální zvyklosti: pozve se do debaty jeden, musí se pozvat i druhý. Takže často máme kolik slov, tolik pochybností. Jenže, co když bez jasného slova není jasné cesty? "Kdyby polnice vydala jen neurčitý zvuk, kdo by se připravoval k bitvě?" píše se přece v bibli.
Mnoho lidí přistupuje docela ochotně na všechny ty hry, které se nám jaksi automaticky a setrvačně předkládají. Dvojakosti vidí, ale přehlédnou, přivřou oči a následují. "Pro mnoho, velmi mnoho lidí je společenský řád prostě otázkou moci a komanda. Jsou to lidé zklamaní demokracií, nebo nedozrálí pro demokracii," psal Karel Čapek v knize O věcech obecných, která vyšla v roce 1932. Tehdy se mohlo zdát, že demokracie je opravdu mladá a lidé do ní "dozrají", dnes víme, že to byl hluboký omyl, že podobná očekávání jsou bláhová.
Evropa je veskrze demokratická už dlouho a těch, kteří do demokracie "nedozráli", v poslední době - zdá se - přibývá. Ale možná té Evropě ti lidé nerozumí stejně, jako dnes Čech nerozumí politice, která se u něj doma dělá. Přivře raději oči a (pů)jde za těmi, o kterých si tedy myslí, že ho povedou. Není v tom možná žádná velká filozofie, zato dost velké nebezpečí.
