Bylo to místy až dojemné, jak se někteří čeští politikové a novináři rozplývali nad návštěvou amerického ministra zahraničí Mika Pompea. V Plzni dokonce došlo na slzy dojetí primátora Martina Baxy (ODS), který návštěvu amerického ministra zahraničí na západě Čech považuje za vrchol své politické kariéry. Bylo to někdy až mysticky přízračné: jako by do země temnoty přivezl někdo nové světlo a všichni se v jeho svitu a žáru chtěli alespoň na chvíli ohřát.
Pompeova cesta měla hlavně obchodní cíl. Způsob, jakým americký ministr české vládě naznačil, že nejlepší by pro rozšíření jaderné elektrárny v Dukovanech byla americká technologie, byl nebývale přímý a politický. Byla to přímá rána na solar plexus současné české politiky, která je hodnotově a mocensky rozpolcena. Pompeo si nebral servítky, když při svém projevu v Senátu označil Rusko a Čínu za bezpečnostní riziko, které by Česko při budování své energetické či komunikační infrastruktury nemělo přehlížet.
Premiér Babiš, který hovořil o "nadstandardních vztazích s USA", neskrýval nejistotu, když musel jako chytrá horákyně s Pompeem zároveň souhlasit a nesouhlasit (ano, Rusko je riziko, ale tak velký problém to není, tvrdil premiér, s nímž by jistě souhlasili i někteří zahraniční experti vládní ČSSD či opoziční ODS), protože Pražský hrad, který premiéra drží u moci, ale i velmi zkrátka, nejen mluví, ale hlavně jedná v přímém rozporu s Pompeovým pražským doporučením. Miloš Zeman, který po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem sám sebe označil za "českého Trumpa", se tak v průběhu výkonu svého prezidenství dostal mezi přímé nepřátele svého politického vzoru, což mu Pompeova návštěva připomněla velmi tvrdě, až nesmlouvavě.
Politickou ironií, již na vlastní kůži zažil český premiér i prezident, byla Pompeova návštěva nesena i ve svém základním morálním apelu, který zazněl během ministrova důrazném projevu v českém Senátu. Přece jen, výzva k zachování demokratických pořádků od muže, který reprezentuje administrativu Donalda Trumpa, označovaného i v Americe za nejbezprostřednější hrozbu demokracie, zní trochu absurdně. Pompeo ale Čechům a české politice primárně nepředstavuje zástupce Donalda Trumpa, bojovníka o jeho světovou velikost v globálním mediálním světě, nýbrž Spojené státy jako symbol demokratického systému, který se udržuje i vzdor tomu, že jej nejvyšší politik země cíleně atakuje.
USA - neohrožený symbol demokracie
USA jsou v Česku - v Senátu, jak bylo vidět, přinejmenším většinově - brány jako neohrožený symbol demokracie, a to nejen proto, že tento systém funguje v USA skoro 250 let, ale i proto, že USA mnohokrát aktivní silou pomohly k jeho světovému udržení, což je něco, čeho sami Češi nebyli nikdy schopni. Síla a hodnoty, to je to, co české politice i společnosti na Americe imponuje (kromě svobody peněz, samozřejmě), a to byl také hlavní důvod, proč byla Pompeova návštěva přijímána s jistou vznešenou sebepotvrzující rozechvělostí, asi jako když se na českých silnicích s patosem vděčnosti mávalo americkým vojákům, přejíždějícím v rámci přesunu republikou.
Přispěl k tomu i fakt, že demokratické strany a jejich voliči už řadu let prožívají úzkostnou zkušenost, které se někdy říká "odbourávání demokracie", jindy zase "neonormalizace". Jde o pocit spojený s totální mocí jedné vládnoucí garnitury, jejíž mocenský pragmatismus vyřadil veškeré hodnoty z politické praxe a učinil z nich jen povinnou výbavu rétorických vystoupení či zábavných lidových videí na sociálních sítích. Což je také jeden z důvodů, proč dění v Česku svět příliš nezajímá, když vlastně jako stát a politické společenství nic nezastáváme a o nic neusilujeme. Pompeova odzbrojující americká přímočarost do této stále temnější pocitové temnoty zazářila jako blesk.
Zviditelnila alespoň na chvíli naději, že to tak nebude navždy, že jednoho dne nadvláda politiky průměrných a všehoschopných pragmatiků skončí a k vládě se dostanou lidé, kterým na hodnotách a udržení demokracie záleží. Demokracie, která není chápána jako automatická volební procedura, z níž vždy vypadne nějaká vládnoucí většina, která pak může legitimně kdykoliv cokoliv jakkoliv, nýbrž demokracie coby vstřícné humanitní naladění směřované k cíli, jímž je otevřená a sociálně tolerantní a spravedlivá společnost, do níž se, jak říká americká ústava, rodí všichni rovni a se stejným právem na dosažení štěstí.
Všeho toho sebedojetí a nadšení z návštěvy Mika Pompea bylo možná tolik i proto, že si mnozí implicitně uvědomovali: tento blesk naděje zhasne s ministrovým odjezdem a všechno zase zůstane na tom drobném a nezáživném politickém boji, který se vede od parlamentu po ulici a jehož úspěchy přicházejí tak pomalu a obtížně. Na boji, který však není marný, jak ukazuje i nepříliš pevná budoucí pozice ministrova šéfa, prezidenta Trumpa - poslední politická ironie návštěvy ministra Pompea, která by neměla být přeslechnuta především.
