Připomínáme si osmdesát let od Křišťálové noci v Hitlerově Německu a k němu připojených Sudetech a Rakousku; Kristallnacht, noc z 9. na 10. listopadu 1938; noc plná střepů z rozbitých výloh židovských obchodů, noc plná rabování, ničení a nenávisti. Nové připomínky tohoto masového pogromu budou akcentovat to či ono; pro nás by ale mohlo být podstatným sdělení, že na jeho počátku stála obyčejná slova, která dlouhodobě zasévala nenávist a nedůvěru, šířila lži a pomluvy. Ta hrůzná noc přišla až potom. Když výbuchu zloby slova připravila půdu.
"Ať chcípne Žid," volal dav ve Vídni po anšlusu, ale i to už byla jen slovní formulace programu, který se tvořil dávno předtím: vlny protižidovské nenávisti se valily Německem řadu let a mířily i do Rakouska. Už před Křišťálovou nocí byli Židé označeni a tak vyčleněni ze společnosti: každý totiž musel na základě nařízení ke jménu připojit druhé jméno: Izrael nebo Sára. Není tu možné připomínat všechny ty ústrky, prohlášení a opatření, která předcházela, všechny ty slovní, jazykové, třeba zdánlivě ještě nenásilné kroky a krůčky; pro nás je podstatné vidět, že bez tohoto systematického entrée by Křišťálová noc možná nebyla, nebo by snad probíhala jinak. Což se stejně tak týká i následujících hrůz, bezpráví a násilností.
Proto by nás mělo zajímat, jestli se nyní neodehrává něco podobného, co by se za pár let mohlo proměnit v nějakou formu takové noční můry; co jde jednoduše zastavit dnes, ale obtížně později. Slova jsou signálem svého druhu; "člověk, který si násilnicky pohrává s jazykem, se po nástupu k moci téměř určitě zachová násilně i k lidem. … Ti, kteří překrucují slova, sledují pravděpodobně protispolečenské cíle," psal historik Paul Johnson už v devadesátých letech 20. století - tehdy možná ještě neměl představu, jakému masivnímu útoku falešných a programově zavádějících slov bude současná společnost čelit. Sociální sítě se podobají zbořeným zdím, které nám umožňují se snadno navštěvovat a vídat, stejně jako nás přestávají chránit.
Poselství Křišťálové noci spočívá v pozornosti, kterou bychom měli zaměřit na sledování právě těch slov, která útočí na určité skupiny obyvatel; jsou vedena pochybnými cíli, po staletí podobnými: odvést pozornost, udržet lidi ve strachu (aby bylo snadnější je ovládat), nasměrovat jejich hněv jinam, nebo je jen obalamutit obrazem nepřítele, který přece někde být musí, což je představa všech zklamaných a oklamaných: to by v tom byl čert, aby po ruce nebyl někdo, kdo za to všechno může.
Ačkoliv dnes bezpochyby nevidíme útoky podobné intenzity a jasného směrování jako v předválečném Německu, přece jen jisté náznaky tu jsou: v Česku nenávist k uprchlíkům, muslimům. K lidem "jiné" barvy pleti obecně, k Romům samozřejmě dlouhodobě. Ale také zášť vůči profesním skupinám: jaké je poselství prezidenta Miloše Zemana, který mluví o likvidaci novinářů? Nebo ukazuje maketu samopalu, na které je napsáno "na novináře". Představme si, co by se stalo, kdyby Zeman tu cílovou skupinu zaměnil a jeho trapné vtipkování by se týkalo Židů. Dovedete si představit, že by na maketě samopalu měl napsáno "na Židy"? Prošlo by mu to také tak snadno? A jestli z víc než dobrých důvodů ne, proč?
Řeknete třeba, že nevkusné slovní útoky mohou být nanejvýš k smíchu, že dnes nemá smysl brát je vážně. Vynikající knížka Timura Vermese Už je tady zas popisuje, jak by to vypadalo, kdyby se Hitler najednou znovu ocitl v naší současnosti: chová se stejně jako kdysi a všichni se mu smějí. Jenže on to - zase - myslí vážně.
Útok na každou jazykovou, profesní či jinou skupinu, na menšinu, je útokem na podstatu společnosti: patří k nim i útoky na popisy těchto útoků v minulosti a jejich tragických důsledků: právě dějiny nám ukazují, že slovní útoky se mohou proměnit v násilí a tragédii. Tenhle vzkaz by nám měl zajistit neutuchající pozornost: proto je také sám o sobě napadán. Je proto s podivem, že věty zpochybňující existenci romského lágru v Letech u Písku nebo vraždu Milady Horákové procházejí těm, kteří je vyslovují, tak lehce.
Bezpochyby je těžké orientovat se v té záplavě slov, která se na nás řítí z nejrůznějších zdrojů: je jich tolik, že se v nich stejně nikdo nevyzná a je lépe nechat to být, můžete namítnout. Byla by to velká chyba, protože slova mají velkou moc: ale nejen rozsévat zlo, ale také tomu zlu bránit. Záleží na tom, jakým slovům budeme naslouchat.
