Komunistický poslanec Zdeněk Ondráček před časem na Facebook napsal: Přátelé, právě koukám na mjr. Zemana, díl Štvanice, a je zajímavé, jak je nadčasový a jak hrozně se hodí na dnešní dobu. To, co se děje dnes, je jak přes kopírák toho, co bylo v roce 1968.
O pár dní později byly slovy roku 2016 zvoleny "post-pravda" (v Británii) a "postfaktický" (v Německu). Fenomén rozmlžené pravdy se propírá ve všech pádech. My Češi jsme s ním ovšem začali obcovat ještě před vynálezem Facebooku.
A vystačili bychom si dál bez sociální sítě: k nastolení post-pravdy by stačilo, kdyby televize obehrávaly Majora Zemana od prvního do třicátého případu tam a nazpátek. Děje se tak řadu let. A kontroverze postupně vyčišely. Ze začátku se řešilo, jestli to vůbec vysílat. – Volejte řediteli: Major Zeman? Nikdy! – Anebo jak vysvětlit, že kronika doby, kterou má seriál zobrazovat, je těžce padělaná. Při desáté repríze je tohle pasé. Zůstala jen čistá verze post-pravdy a její diváci. Televize (naposledy Barrandov) si myjí ruce jako sdíleči obskurností na Facebooku: Ať si každý svůj obrázek udělá sám...
Poslanec Ondráček tak učinil. V dnešku, v dění roku 2016, vidí verzi roku 1968, vyprávěnou normalizační propagandou podle not sovětských okupantů. Štvanice patří k nejodpornějším dílům seriálu; ten, kdo by v něm chtěl vidět "alespoň slušnou detektivku", by musel být slepý.
Pustit tohle v televizi? Přes to nejede vlak, pravil by před dvaceti lety nejen Vladimír Železný. Dnes Major Zeman už nevzrušuje prakticky nikoho a oddělení vnitra pro boj s dezinformacemi má jiné starosti. Ale obehrávání seriálu připravovalo post-pravdě půdu, dobře umetalo cestu současným postfaktickým "informacím".
Byl to z dnešního pohledu průkopnický počin: ukázalo se, že ustavičné reprízy majora Zemana předběhly dobu, kdy si "každý svůj obrázek dělá sám". Zvykali jsme si, že pravda – i historická pravda – je velmi relativní a holt "každý má tu svoji". Pro skalní komunisty, jako je Zdeněk Ondráček, to samozřejmě neplatí, ti v Majoru Zemanovi nic relativního nevidí.
Zlá realita
Úspěšnost „post-pravdy“ proti „kánonu pravdy“ má mnohem hlubší kořeny než reprízy komunistických seriálů. Odjakživa se nepřemalovává ani tak minulost a její výklad, ale hlavně současnost. Nemilovaná realita. Přání vymknout se z ní, najít seberealizaci v úniku, pohání myšlení a činy. V lepších případech to zůstane u jednotlivců. V těch nejhorších, když popření statu quo ovládne masu, přerůstá až do krvavých utopií.
Jedna ze změn tohoto typu spočívala v zapojení individuálního rozumu do světa, kde dosud vládla víra a církevní dogma. Dosavadní "pravda" byla vystavena konkurenci, "skutečnost" alternativním výkladům. Například ohlášenému konci světa. Myslet si o tom mohl kdokoli cokoli už dřív, ale teprve když to zaznělo z úst kazatele – čili z médií –, dostala myšlenka formát nové pravdy, "post-pravdy". Slyšte všichni: Je to jinak, než nám až doteď říkali!
Na takovém východisku se formovalo a sjednocovalo radikální husitství. Ale protože konec světa roku 1420 nepřicházel, ti, kdo tíživou realitu zavrhli a upnuli se k výkladu světa post-pravdou, rychle obrátili pozornost k zastáncům starých pořádků (a to i z čistě existenčních důvodů). Vypalovali, rabovali, zabíjeli. Jejich nová post-pravda vítězila krutě.
Únik před realitou skrze odmítání "kánonu pravdy" je potřebou rovnocennou k opačné tendenci, tedy k přijetí reality skrze "kánon pravdy". Krajní póly: revoluce, konzervatismus. Vítěz neznámý.
Mainstreamový výklad reality a minulosti vetovali husité stejně jako komunisté, kteří se na husitské revoluční hnutí s oblibou odvolávali. Ani jedni, ani druzí by ale nemohli dočasně uspět, nebýt silné individuální touhy vymknout se skutečnosti. Ta dostala příležitost k naplnění skrze alternativní ideologii, poskytující nový návod k životu. Kam to – nejen v těchto dvou zmíněných případech – vedlo, je bohužel známo. A to táborité neznali internet, natož Twitter.
Okultisté a chemtrails
Dějiny nabízejí období z různých důvodů zjitřená, ve kterých je poptávka po úniku před "platnou pravdou", spojující současnost s minulostí, naléhavější. Při pohledu na Facebook plný post-pravdy a konspirační teorie i praxe se zdá, že zrovna jedním takovým procházíme. Ale nepřeceňujme to, až zas tak unikátní nejsme.
Post-pravda to teď zrovna začala válcovat díky komunikačním technologiím a je brzy na to soudit, jestli se trvale mění i myšlení. Náruživé křesání post-pravdou číslo XY může způsobit protireakci, obrat k jistotě "platné pravdy". Post-pravdy jsou možná jen móda, změní se v okrajovou záležitost, vzájemně se neutralizují. Co my víme.
Doba je, to asi bude pocit většiny pravidelných konzumentů médií, každopádně sycena iracionalitou. Otevřete internet a jste v tom zas a znova. Kam ten svět spěje? Jak tohle skončí? Něco se přece musí stát, takhle to dál nejde. To snad není možný!
V takové atmosféře není divu, že se člověk shání po kartě, na které je univerzální kód ke všem zámkům: vysvětlení s velkým V.
Ani to není historická anomálie a není to podmíněné technickým pokrokem. Iracionalitě přály nejen počátky husitství, ale například i pomnichovská republika. V době urvané z předchozího kontextu se lidé s oblibou obracejí k mystice, ke světu „za předchozí pravdou“.
Dnes zájemci najdou sami sebe třeba v boji proti chemtrails, máme-li jmenovat asi nejrozšířenější konspirační teorii současnosti, která kromě monitoringu práškování planety dopravními letadly nabízí řadu dalších způsobů seberealizace. Na YouTube jsou například návody, jak sestrojit zařízení protivzdušné obrany, tzv. cloudbuster, hodné receptáře Přemka Podlahy.
Hlavně se nezbláznit
V soukromé rovině není sháňka po kódu k pravdě podmíněna žádným dějinným zlomem: Po odpovědi na otázku "kam ten svět spěje" baží lidé bez ohledu na to, jestli ve vedlejší ulici zrovna probíhá defenestrace. Kvůli klidu duše, pocitu dobrého zasazení do světa, touze patřit k vyvoleným, ze zvědavosti nebo třeba jen z nudy.
Žízeň po poznání završeném alternativní pravdou teď není největší ani nejmocnější, co kdy byla, má jen nejvíc příležitostí k uspokojení. Je nejdostupnější. Nevíme, jestli se vybije především v soukromé rovině, případně o řád výš jako občasná součást nějakého hybridního plánu. Anebo způsobí převrat tím, že skrze vášně a nesrozumitelnost zdevastuje komunikaci a nenapravitelně paralyzuje kontrolu moci. To hrozí.
