reklama
 
 
  • Vojtěch Šimíček

Potlesk pro soudce Antonína Procházku

13. 2. 2006 11:45
Jen jedinkrát v životě jsem zažil, že v jednací síni soudu zazněl spontánní potlesk. Stalo se tak v listopadu roku 2002 ve sněmovním sále Ústavního soudu.

Tehdy Ústavní soud zrušil podstatnou část zákona o církvích a soudcem zpravodajem byl JUDr. Antonín Procházka, zesnulý 9. února 2006 ve věku 79 let. Poté, co pomalu přečetl odůvodnění zrušovacího nálezu, jednotliví soudci pomalu opouštěli sál. Jako poslední odcházel právě Antonín Procházka (který před tím musel posbírat řadu písemných dokumentů a také měl určité pohybové problémy), takže zůstal několik sekund v sále ze soudců sám.

A právě v tomto okamžiku se ozval od přítomných potlesk. Troufám si tvrdit, že jeho skutečným důvodem vůbec nebyla radost ze zrušení části zákona a určitě ani intelektuální požitek z přesvědčivosti nálezu. Tímto důvodem byl Antonín Procházka sám.

Byl ztělesněním názorové čestnosti a poctivosti, kteréžto vlastnosti prokazoval po celý svůj život a zasvěcená veřejnost si toho byla velmi dobře vědoma. Osobně jsem měl to potěšení setkávat se s ním až v době, kdy byl soudcem Ústavního soudu. Jen zprostředkovaně jsem se proto dozvídal, kolik hmatatelného a konkrétního dobra vykonal v předchozí době a dokonce znám některé lidi, kteří důvodně tvrdí, že je Antonín Procházka svým zásadovým postojem zachránil před kriminálem či dokonce "před špagátem".

Síla soudce Procházky nespočívala v jeho argumentační přesvědčivosti či intelektuální vybroušenosti. Není tajemstvím (a on to velmi dobře věděl a bavil se tím), že řada takzvaných právních expertů mu nemohla přijít na jméno a s oblibou jej dokonce i parodovala pro domnělé neznalosti platného práva.#reklama

Tato kritika ale byla velmi nekorektní již tím, že Antonín Procházka z důvodu svého věznění a dalšího politického pronásledování velmi dlouhé období svoje vzdělání objektivně nemohl prohlubovat. A to právě na rozdíl od těch, kteří díky kompromisům s komunistickou mocí mohli kontinuálně pracovat na svojí kariéře.

Slabinou tohoto postoje nicméně bylo podcenění Procházky, jehož největšími zbraněmi byla obrovská životní zkušenost a mimořádný právní cit. Díky nim v důležitých právních otázkách nikdy nezakolísal. Naopak, kam se na něj hrabali intelektuální exhibicionisté či formalističtí pozitivisté. Ti sice dokázali skvěle odůvodnit jakékoliv právní řešení, nicméně jejich základní slabinou bylo, že když se dostali "na dřeň" problému, nevěděli, jaké řešení zvolit, respektive dokázali přesvědčivě odůvodnit řešení jakékoliv, bez zázemí vlastní hodnotové orientace.

K lidským způsobům Antonína Procházky si dovolím jednu osobní vzpomínku. Poprvé jsem se s ním seznámil, když jsem jako velmi mladý asistent nastoupil na Ústavní soud. Zrovna v té době vyšel můj odborný článek, v němž jsem právě se soudcem Procházkou velmi ostře polemizoval. Proto, když jsem mu byl představen, chvilku zpozorněl, poté se zeširoka usmál a řekl něco ve smyslu: "Aha, tak vy jste ten, kdo se mnou bojuje? Jen tak dál, pane doktore, klidně se do mne trefujte i nadále, jsem na to zvyklý." Od tohoto okamžiku si dovolím tvrdit, že jsme byli přátelé a byť jsme se v některých případech i názorově rozcházeli, byl mezi námi vždy maximálně korektní a otevřený vztah.

V současnosti ztratil pojem "celebrita" svůj původní význam a za celebritu je označován téměř kdokoliv. V osobě Antonína Procházky nám však odešla skutečná celebrita.

Pane doktore Procházko, za vše, co jste dokázal vykonat, vám děkuji a tleskám!

Autor je soudcem Nejvyššího správního soudu

autor: Vojtěch Šimíček | 13. 2. 2006 11:45

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama