Spisovatel Emil Hakl napsal před letošními Vánocemi povídku pro čtenáře Aktuálně.cz. Tady je.

Čas je lidská hračka. Funguje, jak se komu hodí. Je 23. 12., rok 1998, a my sedíme se Skafandrem v půjčeném peugeotu. Před chvílí jsme dozpívali Neplač, sladká Marion, verbíři nové chlapce přivedou ti, za královský hermelín padne každý rád.
Projíždíme poničenými vesnicemi, které díky bohatému přídělu sněhu vypadají smířeně. Stavíme, zíráme do mapy, jedeme dál.
Míjíme ceduli s nápisem Římov. Cíl naší cesty. Baňčino rodiště. Baňku během let milujeme střídavě. Napřed jsem s ní chodil já, poté Skafandr, pak se vrátila ke mně, po půl roce k němu. Nepokouším se hodnotit proč, prostě se to děje.
Teď je v sedmém měsíci. Čeká na nás v domku svých rodičů, kde si užívá mateřskou.
Máme u nich strávit Štědrý večer. Chtějí poznat Skafandra. Omrknout ho, zhodnotit. Podle svého zvyku se dosud držel v ústraní.

Je totiž nastávající otec. Hledáme městys podle plánku nakresleného propiskou na rubu účtenky. Po delším popojíždění zasněženým krajem plným strží, lesů, skal, propastí a rozpadlých tvrzí dorážíme k Římovu.
Projíždíme němými ulicemi. Sněhovými úvaly. Ploty se ztrácí v závějích.
Zvonek u branky chybí. Bereme za kliku, vcházíme na zahradu. Na klepadle na koberce vedle dveří visí něco co vypadá jako zmrzlý čert.
Na prahu se zjeví paní s odevzdanýma očima, drží kouřící hrnec.
Takhle bude vypadat za dvacet let Baňka, bleskne mi hlavou.
Paní bouchne hrncem o schod, křupne jí v zádech, narovná se a podává nám horkou ruku: „Vítám vás, Matýsku, dobrej den, Matýskův kamaráde! Baňka je u sestřenice, přijde za pár hodin, tak zatím pojďte dál, já vám zatím udělám turkáá. Či si dáte něco vostřejšíhóó?"
Skafandrovo jméno zní Matěj, přezdívku však s sebou vláčí už od základky. Baňčino křestní jméno zná též málokdo. Říkají jí tak odmalička.
„Zejtra bude kanéc," navazuje paní. „Je to divný, já vim, radši byste kapráá... Ale dostali jsme kance a nejde mrazák, tak holt bude kanééc. Salát k němu ale budéé, žádnej stráách."
Skafandr nedokáže skrýt mocné polknutí. Je, jak se říká, dočasně bez prostředků. Snaží se, shání, rozesílá, rachotí, otravuje známé, ale práce žádná. Ostatně na tom nejsem o nic líp.
Baňka maká jako poradkyně poradce jednoho korupčníka ve vládě, čili je za vodou. Až na to, že v sedmém měsíci.
„Nad kančí není," říkáme. „Kafíčko kdyžtak taky, děkujem."

Sedíme ve vyválečkovaném pokoji. Paní vykládá, jak jim přívalové deště vyplavily sklep. Jak muž ztupil při stahování kance všecky nože. Jak je Baňka nesnesitelná, co přestala kouřit.
Během řeči si zapaluje jednu od druhé. Cosi zašívá. Popel padá na látku. Na jehelníčku je natištěn indián v plné polní.
„Klidně tady buďte, chlapci," říká. „Ráda vás vidím, ale Baňka přijde asi k večerúú, tak jestli byste se třeba chtěli projít po městěé? Mohli byste jí zavolat, jenže si tu zapomněla telefón. Muž taky někde lítá. Vy jste se nedomluvili, že přijedetéé?"
„Domluvili, přibližně," říkáme. „Tak my se jdem projít a k večeru se vrátíme."
„Tak jó... Máme tady Loretú, přehradú, železniční muzeúm a hlavně kalvárií. Na kalvárii ze skočte podívat určitě, ta stojí za tóó, i když je tam zimáá."

Jdeme po marastem pokryté asfaltce do kopce, z kopce. V nízkém lese po obou stranách buchají plotny sněhu padající z větví.
„Hlad!" vzdechne Skafandr.
„Tak se někde najezme."
„Počkáme na to ragú, mám poslední litr."
„Já sedum stovek."
„No. To jsou Vánoce."
„To jo."
„Benzín máme?"
„Jo. Takhle čaj s rumem kdyby byl."
„Víš co udělá rozumná ženská s po ránu s čurákem?"
„Vim, řikal mi ho Borek."
„Mně taky."
Pod kopcem se opírá o hromadu složených prken montovaný baráček přikrytý sněhovou duchnou, z něhož vychází cinkot a hučení.
Vcházíme dovnitř. Kývneme, ale nezdravíme. Pražák bývá rozpoznán podle rádoby lidového dobryéén!
Místní nás zkouknou, otáčí se a tlučou dál do dřeva kartami: „A ryc! A bum! A tuty na ty boty! Strč si kule do kalhoty!"
Pivo je příšerné.
„Nechutná, co!" pokyvuje slušně vyhlížející muž s muškou pod nosem sedící sám u stolu.
Krčíme rameny.
„Odkuď jste?" pokračuje.
„Z Brandýsa," říkáme.
„Ho, ho. Ten váš Brandýs je, řeknu vám, pěkně hnusný město."
„Nám se tam líbí," lže Skafandr. „Vy to tu máte samo brko lepší, příroda a tak."
„U nás to stojí za hovno," opáčí muž. Celkovým vzhledem připomíná Dr. Edvarda Beneše.
Hospodský zapíná televizi.
Chlapíček s doutníkem se hrabe v ohořelých krámech. Jasnej případ, pane, povídá a šilhá na kus ohořelého svinstva.
Co je jasné? táže se herec v tvídu.
Proč pilot vypadnul a ty ženy ne.
Druhé pivo je o něco lepší.
V TV probíhá nezdravě barevná garden party.
„Ty vole, stará mu eště nevychladla a von dělá mecheche," soudí jeden z karbaníků.  „To jsou voni, svině."
„Koho myslíš?" ptá se jiný.
„Umělci. Nařikaj, jak maj holou prdel, přitom chlastaj wísku."
„Tak," řekne muž s vizáží prezidenta.
„Ty ne, Vokoune," říká hostinský.
„Stěžuje si, jak žere po hospodách, přitom má barák jak prase."
„A letadlo s bazénem," přisadí si Edvardův dvojník a utírá si mušku kapesníkem.
„Vokoune," varuje hospodský.
„Počkejte, pane, nechci se vám šťourat v soukromí," namítá chlapíček.
„Co asi děláš," říká host od karet.
„Ten už to ví," říká karbaník.
„Ví prd," říká Vokoun. „Je to chcípák."
„Vokoune, neser!" práskne utěrkou hospodský. „Nebo vodsuď vyjedeš! Vono ti to minule nestačilo! Furt bude rejt!"
„Zatím nashledanou," loučí se chlapíček. „Kdybych měl další otázky, zastavím se."
„Ví to!" volá stůl.
„Tak co, Pražáci," obrací se na nás slušný muž. „Na mě je každej krátkej!"
„No tak jsme z Prahy - a co," dí Skafandr odbojně.
„Snad se nechcete prát?" diví slušný občan.
„S váma ne."
„Já se neperu, ale třeba se někdo tady najde."
„Vokoune, dost!" říká výčepák.
Skafandr si půjčuje ze zdi kytaru, dlouho ji ladí. Hýbe u toho ušima. Hudba je jeho hlavní argument. Úvodem dává Na silnici do Prášil jeden mladý cestář žil.
Krásná paní v kočáře uviděla cestáře, přidává se lokál.
A kamení! A kamení! A kamení tam roztoukal...! zpívám s nimi.
Myslím na Baňku. Na ten její esprit. Břink. Apetit. Vtip. Na to její tělo. Jazyk, břicho. Je šlus. Pár let to vydrží, než se od ní trhne. Nebo ona od něj. Mezitím jí udělá další děcko. Co z ní zbude.
Cestář na to odpoví: vzácná paní, to se ví…
Přistávají před námi panáky. Skafandr do toho řeže celým srdcem. Což je jeden z důvodů, proč platí na tři děti. Ať chce nebo ne, má takový šarm. Zazpívá, zahraje a ledy puknou.
Na závěr s námi celá hospoda kromě Vokouna hraje šipky.

Do domu se vracíme pozdě. Trochu jsm bloudili. Dokonce i ke kalvárii jsme omylem došli.
V domě ticho a tma. Elektrické hodiny hlasitě klapou.
Na chodbě vedle kuchyně stojí velký hrnec.
„Já jdu pozdravit Baňku do jejího pokoje, ty se vyspi támhle - gauč pro hosty," říká Skafandr.
Nadzdvihneme poklici. Chodba se plní masitou vůní. Zběsilý hlad se probouzí k životu. Trhá okovy ohledů, kašle na soudnost. 
„Jenom vochutnat!" šeptáme.
„Nesmíme toho sníst moc."
„Pár lžic."
„Zejtra si to vynahradíme."
Potichu štracháme v kuchni.
Cpeme se a nemůžeme přestat.
Skafandr šeptem chválí: „Správně uzrálá divočina... Há, to je tak dobrý!"
„Trochu nakyslý, ne?"
„To je právě typická chuť zvěřiny, bambulo! To je zas jednou vidět, žes vyrost na školních jídelnách! Divočina - správně vyzrálý, zdravý maso!"

Po ránu mě budí hlas, rozléhající se po domě: „Jak je tudleto možný!" říká hodná maminka silným venkovským hlasem. „Tady byl večír hrnec, co jsem měla přichystanej pro praséé, a je ho tady půlkáá... Tátó, tys krmil praséé?"
„Tátó," nese se válečkem vymalovanými chodbami. „Krmils to prase nebo néé?"
Raději zkouším ještě chvíli spát.
Při druhém probuzení slyším rozhovor z kuchyně. Oplachuji si obličej, jdu tam, říkám dobrý den.
Dům je prodchnut výpary z vaření, svíčkami, františkem, plísní.
Skafandr hledí do hrnku.
„Kde je Baňka?" ptám se.
„Volala, že se jí u sestřenice udělalo špatně a že tam zustanéé. Já tomu taky nerozumim, nemyslete si... Promiňte, Matýsku, že se ptám před kamarádem, ale vy jste se ňák nepohodli? To byste neměli, už kvůli tomu děckúú... Máme ten Štědrej déén!"
„To je v pořádku, my za ní zajedeme," sype ze sebe kolega. „Dejte nám adresu, kde je, my tam zajedem. My totiž měli v noci hlad a mysleli jsme, že je to to ragú, tak jsme trošku tento, no..."
Paní propuká v smích. „To snad není možný," řehtá se. „No to je gól, tudletóó! To se tady bude vykládat eště za rók... Tátó, víš, jak to bylo s tim hrncéém? Zas už je v trapu, chlap mizerná! Tátó!"
Píše nám adresu. Rozpačitě se usmívá. Mává nám utěrkou.

Prvních dvacet kilometrů mlčíme. On myslí na své, já na své. Nepatřím k těm, kdo trpí pocitem, že je všecko špatně. Naopak - děje se cosi velkého, naléhavého, nového. Láme se nám pod nohama civilizační kra. Vstupujeme do nové fáze. Vztahy jsou přežitek. Už jen takový věčně zanícený apendix. Šílenství s nimi spojené ovšem trvá.
„Ty - vo co de?" ruším mlčení.
„Má jinýho."
„Nesmysl."
„Mám už delší čas podezření, že to tak je."
„Tak jí cinkni a zjisti, co s ní je."
„Necinknu a řeknu ti, proč. Dostala vode mě novej mobil, takže ten jakoby zapomenutej na kredenci byl ten původní starej. Kdyby chtěla, zavolá. Kde mám, kurva, brát na ty alimenty."
„To předbíháš."
„Protože to už znám."
„Že by někoho měla?"
„Sere tě, že je ve hře někdo novej, viď."
„Jo."
„Mě taky. Poněvadž by se k tobě vrátila, klidně i s mym dítětem, jí je to fuk. Ale věděli bysme vo sobě, a najednou se vobjeví ňáká svině a máme po prdeli. Nic, Hanzi, nevěš hlavu. Ať tak nebo vonak, stejněs mi za celej muj život nejlíp pohonil brko ty."
„Co?"
„Žádná před tebou to neuměla s takovym citem."
„Co to meleš?"
„Nechtěj tvrdit, že si to nepamatuješ."
„Blbost."
„Poď se vsadit vo flašku, žes mi honil brko."
„Fuj tajksl."
„Vsaď se vo hwísku."
„Třeba vo tři."
„Vo tři?"
„Klidně."
„Platí?"
„Jo."
„Byls na maděru, já taky, Baňka taky. Ležela mezi náma, tys po ní šahal, chtěls trtkat, jenžes přehmát a omylem ti v ruce přistálo moje péro. Tak jsi ze zvyku pohonil. Já držel, poněvač jsem myslel, že je to vona, no. Máš dobrou techniku, umíš to tak akorát rychle. Chachá! Mám tři flašky! Takhle bych prosil ňákou lepší single maltku."
Asfalt jemně sviští. Občas se ozve rána. Krajnice je propadlá, ve vozovce zejí díry. Jedeme vstříc bílým polím v černé tmě. Kolem se míhají obyčejné, okoukané, nenápadité baráky naplněné kapslemi probíhajících životů.
„Jenže jak nás rozsoudí?" povídám.
„Taky na to myslim."
„Nezavoláš jí?"
„Vona kopla do prdele mě, ne já jí."
Míjíme počmáranou sochu partyzána s bezem v náručí.
„A abych pravdu řek, vůbec se jí nedivim," dodává.