Česko čelí v poměrně krátké době třetí velké vodě. Má to i svoje výhody, dostáváme šanci si uvědomit, že věci netřímáme tak pevně v rukou, jak jsme zvyklí si myslet. Dokonce je nemáme vůbec v rukou.
Žijeme v hlubokém přesvědčení, že jsme ovládli přírodu, nebo že ji jsme do značné míry schopni řídit - alespoň tady u nás v mírném klimatickém pásmu. Mnozí z nás neprožívají žádné velké, skupinové vzněty. Válka naštěstí dávno nebyla, od toho, čemu říkáme sametová revoluce, uběhlo více než 23 let. Vyřádíme se na fotbale nebo při hokejovém šampionátu. Fanoušky nezřídka porazí infarkt, i když při těch „bojích" ve skutečnosti nejde vůbec o nic.
Jsme moderní a zpohodlnělí. (Vždycky zírám, když si k nám do Břevnova, na zelenou pláň na kraji Prahy, přijíždějí lidé zabruslit, „zainlajnovat" - a samozřejmě nahoru na kopec jedou autem. Autem za sportem. Jedu autem, abych se mohl chvíli hýbat.) Žijeme a jsme utvrzováni v přesvědčení, že na všecko máme právo a taky že už nepotřebujeme věřit ničemu jinému než sobě. A pak se něco stane, pak najednou přijdou záplavy, potopa. Ten pracně vybudovaný, pohodlný svět se nám během dvou tří dnů naprosto sesype.
Na tohle nemáme
Ukáže se, že nejsme schopni bez problémů zvládnout ani 14 dní deště. Fandíme si, budujeme protipovodňové zábrany, ale ono to tak úplně nefunguje. Řeky se zvednou, stojíme na jejich březích nebo někde na kopci, zíráme na tu naprosto nezvladatelnou, nezadržitelnou sílu a nechápeme to. Fotíme si ten proud, kamerujeme ho, protože víme: tady se děje něco, co je nad námi, na co nemáme.
Potopy si sice umíme vysvětlit, ale neovládáme je. Vysvětlení nacházíme pestrá: intenzivní deště, které trvají dlouho, a zároveň prší na relativně velkém území. Dále: proměnil se drobný klimatický cyklus, roční období a počasí se těžko odhaduje. Nebo: proměnil se chod arktické oscilace. K tomu ještě: Krajina je příliš asfaltována a betonována, zároveň se změnil stav lesů, roste v nich nepřiměřené množství smrků. Jinak se obdělává půda. Schopnost vázat vodu negativně ovlivňuje menší množství žížal. Případně: mění se větrná situace severní polokoule.
Zároveň ale stále víc připouštíme: nevidíme moc daleko před sebe. Že spadnou intenzivní srážky (třeba nad 20 mm za den), umí meteorologové na území Čech s úspěchem předpovědět 24 až 72 hodin dopředu. Kolik v bouřce naprší, to umí předpovědět jen pár minut dopředu.
Stavět v zátopových oblastech? Šílenství
Přesto zůstáváme bohorovní. Stavíme si zoologické zahrady a hřiště, ale dokonce i domy, vesnice a sídliště v záplavových oblastech. Bývají to krásná místa a developeři na nich umějí dobře rýžovat. Když se jich kupující zeptá, jestli tu nehrozí povodeň, řeknou něco jako: To by musela přijít stoletá voda. A stoletá voda tu byla před jedenácti roky, takže ještě 89 let nepřijde. (Ono to jakoby sedí, že.)
Mimochodem, po povodních v roce 2002 se horem dolem mluvilo o tom, jaká je blbost stavět v zátopových oblastech. Jak je to nezodpovědné a nesmí se to povolovat. A hle, úřady to často povolují dál. Jedna moje známá - geodetka, která spolupracuje na vytváření územních plánů - mi v neděli vyprávěla, jak politici (starostové, primátoři atd.) bojují, aby se smělo v rizikových oblastech stavět. Jak nechtějí slyšet, že to nejde. - A jsme zpátky u podstaty: věříme si, všecko víme a rýžujeme (ne všichni).
Přitom povodně i v minulosti přicházely v určitých cyklech: kupříkladu 1888 jižní Čechy, 1890 Vltava, 1897 Krkonoše, Jizerské hory, 1903 Odra.
Když je zle, když přijde potopa, okamžitě hledáme viníky. Byla správně, včas upouštěna vltavská kaskáda? Byly včas postaveny hráze? Neměly být vyšší? Ptáme se, kdo za to může, jako by bylo možné každé katastrofě zabránit, jako by nalezení viníka všechno vysvětlilo, vzalo potopě sílu. Ale ono jí to sílu nevezme dnes ani příště.
Návrat k "jisté pokoře"
Přírodní katastrofa nás na chvíli mění. „Musíme s jistou pokorou přijmout, že neovládáme živly a že podobné věci jako povodně se dějí a bohužel budou dít. My máme minimalizovat ztráty na lidských životech a zdraví a ztráty na majetku. Představa, že jde všemu zabránit, není z reálného věta," řekl premiér Petr Nečas (ODS) v úterý při návštěvě ve vodou zatopeném Terezíně.
Potopa námi otřásá, zpochybňuje nás. V otřesu a zpochybnění, ve chvíli, kdy vidíme, že na to nemáme, začnou fungovat jiné, jakoby staré, nemoderní, pravěké mechanismy. Lidé si pomáhají. Bývalý nejvyšší hasič vystoupí v televizi (jež vysílá jak divá, nepřetržitě, neúnavně, jako by věděla, že tady je nutné zachytit něco, co nás přesahuje) a prohlásí, že všichni na povodně nasazení hasiči - 20 tisíc lidí - to nedělají pro peníze, ale z jiných, ušlechtilejších důvodů. Jako by chtěl proti síle vody a bahna postavit sílu čisté, neposkvrněné vůle. Přitom není nejmenších pochyb, že část hasičů, část vojáků, část policistů, záchranářů, strážníků dělá svou práci pro peníze, pro obživu. Ale proti vodě se musí postavit něco silnějšího, vyšší princip.
Pláčeme s plačícími
Výhodou katastrof je, že lidi na čas spojí. Najednou cítíme nečekanou, málokdy poznanou sounáležitost. Cynismus jde stranou, vciťujeme se do druhých. Dokážeme soucítit se starým pánem, který pláče, že mu voda vzala podruhé dům na stejném místě. (Kde ho evidentně neměl znovu stavět.)
Katastrofy, jedině katastrofy, dokážou politiky dostat do terénu, který je jinak mimo předvolební kampaně nezajímá. Přitom nejde jen o to, že chtějí nahnat body. Oni samozřejmě taky cítí, že musejí do postižených míst vyjet, letět, dojít, že musejí (Petr Nečas, Angela Merkelová) nasadit holínky a dát najevo: jsme jedné krve, vy a já.
Potopa nám sice bere majetky, pohodlí, někdy i životy, ale zároveň nás vrací do společenství, do tlupy, ze které jsme kdysi vyšli. Potopa je mamut, na kterého jdeme se špičatými klacky a pazourky. Ale spolu.
