Pražský vzduch je zamořený víc, než je zdrávo a než je v milionové metropoli nutné. Mohou za to hlavně auta. Roční strop 35 dní, ve kterých ještě smí množství polétavého prachu překračovat limit, byl vloni v Legerově ulici vyčerpán už 4. dubna!
To všechno se samozřejmě dávno ví, přesto se situace nijak významně nelepší. Takže každá iniciativa radnice by měla být vítána jako chvályhodná, ne? Jenže zavedení takzvaných nízkoemisních zón, které město plánuje od roku 2016, problém řeší asi tak, jako kdybyste vyprahlé pole zavlažovali po skleničkách.
Význam nízkoemisních zón se přeceňuje. A naopak stranou pozornosti zůstává, o jak komplikovaný systém s nezbytnou houštinou výjimek, zjevně vyžadující důkladnou režii a byrokracii, se jedná. Červené, žluté, zelené zóny, k nim příslušné povolenky (dávejte pozor, aby vám nepropadla)… a kdo to všechno bude kontrolovat?
Přitom odhadem víc než 85 procent (!) pražských aut splňuje i tu nejpřísnější normu Euro 4, takže stejně bude moci jezdit tam, kam teď, emise neemise, jen zaplatí za emisní plaketu. Zóny by v praxi ze širšího centra vystrnadily především staré škodovky, trabanty a další rarity, které tu už dnes prakticky nepotkáte. Spanilé jízdy veteránů po nábřeží, předpokládám, dostanou výjimku.
Místo nízkoemisních zón by Praha měla rovnou začít pracovat na zavedení mýtného v centru města. To je strategický tah proti automobilovému problému.
Ne všechno, co funguje v Německu (a jinde), je třeba přebírat. Respektive, funguje? Berlínská radnice spočítala, že stav prachu klesl o tři procenta, kritici to zpochybňují, jiná města hlásí symbolické zlepšení. Ani v Praze magistrát nečeká víc, logicky ani nemůže.
Samozřejmě si můžeme říct, že to pořád stojí za námahu a že každá změna k lepšímu se počítá. Budiž. Ale zároveň hrozí, že se odpor proti automobilizaci a boj se znečistěným ovzduším v Praze soustředí na záležitost, která je vlastně podružná, dílčí. Její příprava a zavedení – samozřejmě že to bude i politikum – ovšem spolkne spoustu energie a veřejné diskuse a tak trochu nás všechny vyčerpá.
Podstatná řešení – pravda, obvykle také podstatně dražší – přitom spočívají jinde, ale budou zaplašena, protože budeme řešit, kudy má vést hranice zelené a červené zóny.
Především: místo nízkoemisních zón by Praha měla rovnou začít pracovat na zavedení mýtného v centru města. To je strategický tah proti automobilovému problému. Pochopitelně by nestačilo jen spustit „závory“, muselo by se zároveň investovat do parkovišť. Těžce zanedbané jsou také možnosti městské železniční dopravy. A podobně. Mimo to je třeba plánovat rozvoj města tak, aby nebylo nutné a samozřejmé přepravovat se soukromými auty (to už jsme ale u životního stylu a návyků).
A pak jsou tu i méně koncepční a méně ambiciózní cíle. Třeba pořádně čistit ulice, notoricky špinavé například díky stavebnímu ruchu. To je taková investice všedního dne, která by podle mě polétavý prach vyvětrala asi tak stejně jako překombinovaný systém nízkoemisních zón.
