reklama
 
 
Jan Sokol

"Pravda a láska." Jak teď zní překlad pro všední den?

24. 12. 2011 11:40
Poctivost a důvěra musí zvítězit nad podvodem a nepřátelstvím. I když to dá fušku.

Filozof Jan Sokol se v článku pro Aktuálně.cz zamýšlí nad tím, jak po smrti Václava Havla rozumět pojmům "pravda a láska" a "nepolitická politika".

Na konci filmu "Odcházení" se z rybníčku vynoří hlava Václava Havla a s jistou ironií řekne jako před dvaadvaceti lety: "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí". I když se heslu za ta léta kde kdo posmíval, Havel si na něm zřejmě trval. Může mít ještě dnes nějaký smysl?

Heslo je ovšem parafráze nebo spíš rozšíření hesla "Pravda vítězí", které si Masaryk vybral z Jana Husa a ten je zase citoval z jedné apokryfní biblické knihy. O Janu Masarykovi se vypráví, že k němu prý po válce dodával "ale dá to fušku". Patrně cítil, že by mu jeho doba mohla rozumět tak, že stačí jen si počkat, až ona sama jaksi "zvítězí", což se mladšímu Masarykovi vůbec nezdálo. Havel je velmi promyšleně - až trochu neheslovitě - rozvedl dvojím směrem. Předně vedle pravdy, k níž naše doba nemá tak upřímně kladný vztah, postavil nečekaně slovo velmi emotivní, a ovšem také zranitelné: jakápak tady "láska"? A za druhé k němu dodal druhou, řekněme kritickou polovinu - lež a nenávist - kterou posměváčci rádi vynechávají.

Kdybych měl charakterizovat vztah obou polovin, řekl bych, že ta první je pro slavnostní až sváteční chvíle. Dobře jsme jí rozuměli v nadšené náladě těch neopakovatelných týdnů koncem roku 1989, kdy se jakýsi velmi neromantický pocit lidské radosti, vzájemné přízně a náklonnosti  v masových shromážděních dal rovnou nahmatat. Jenže jak potom svátky skončily a začalo jít do tuhého, v tahanicích a sporech, sice přirozeně, ale přece jen až moc rychle vyprchal. S tím ovšem počítá ta jeho druhá část. Dá-li se o pravdě a lásce i veřejně mluvit spíš ve svátek, "lež a nenávist" je tu jako výstraha pro všední den. Lži větší i menší, podvody, korupce a různá nepřátelství či závisti nás přece ve veřejném i poloveřejném životě provázejí a trápí až do dneška - o čem jiném se píše v novinách? Z nich se také rodí rostoucí nedůvěra občanů k vládě, k demokracii a státu, a je tu i dost lidí, kteří sledují Majora Zemana a vzpomínají na starý režim.

Toho se týká druhé Havlovo vysmívané heslo, také navazující na Masaryka, o "nepolitické politice". Na první pohled paradox, naivní nesmysl: jak může být politika "nepolitická"? Někdo dokonce dodává, že "všechno je politika", a tvůrci naší ústavy dali politické strany hned do pátého článku, na samý začátek. Nejspíš tím chtěli zažehnat přízrak Občanského fóra, které samozřejmě nemohlo přežít první normální volby, a ostatně právě Havel prosadil, že budou už po dvou letech. A tak tu strany také máme, jako v každé demokratické zemi.

Lidé už dávno vynalezli dva velmi účinné nástroje, jak se různé zájmy mohou prosazovat bez násilí - totiž peníze a volby, to jest politické strany. Jenže skeptik by dnes mohl říci, že nefungují, přesněji řečeno fungují až příliš. Oba totiž rozdělují mezi lidi moc, zakládají mezi nimi soutěž a pobízejí k větším výkonům. Teprve časem vychází najevo jejich nebezpečná stránka: oba jsou až příliš přitažlivé a biolog by řekl "invazivní", šíří se do všech koutů veřejného života a všechno si chtějí podřídit, do všeho proniknout.

Čím to, že politické strany tu mají tak mizivou důvěru občanů? Proč lidé  tak ochotně kroužkují, jen aby jim aspoň trochu pomíchali karty? Proč jim chce tolik lidí "vypálit rybník" a volit příštího presidenta sami? Nechme teď stranou, do jaké míry se to může podařit a do jaké míry budou zklamaní, protože se jim tak jako tak nevyhnou. Zdá se mi, že za úpadek obecné důvěry si mohou strany samy, a to právě svou nenasytnou a soupeřivou invazivností. Bez nich to sice opravdu nejde, ale lidé správně cítí, že tu musí zůstat jakési jádro našeho společného státu, který má všem - a nejen volebním vítězům - zajišťovat bezpečí, právo a svobodu a musí se před stranickou politikou chránit . Proč se ani po dvaceti letech nechtějí strany vzdát své moci nad státními úředníky, proč jsou i policejní velitelé nebo kontrolní úřad pod jejich tlakem a kontrolou? Ústava sice zaručuje nezávislost aspoň soudům - v čele s Ústavním soudem - a Národní banka nebo veřejná média mají své rady, jenže i jejich obsazování je předmětem tvrdého stranického soupeření.

Kdyby se toto soupečení všude prosadilo, zanikl by tím fakticky princip dělby mocí a s ním nejenom záruka politické svobody, ale také nestranné právo nebo i dobrá měna. Veřejné záležitosti by se vrátily tam, kde byly za komuniistů, kdy "všechno byla politika" - pravda s tím důležitým rozdílem, že strana nebude jedna a každé čtyři roky se bude rozhodovat mezi nimi - aspoň pokud se po volbách všechny  nedohodnou.

Václav Havel měl za sebou zkušenost člověka, který se celý život proti státu a jeho institucím vždycky jen bránil a málem na to zahynul. Není divu, že s touhle částí svého přerodu z disidenta v hlavu státu měl problémy a důvěřoval spíš lidem než institucím. S "nepolitickou politikou" - starostí o to, aby si celý stát se vším všudy nerozparcelovaly politické strany a  jejich lobisté - to možná někdy přehnal. Ale když se dnes podíváte na stav našeho státu, nemáte také dojem, že bychom tuhle péči měli po Havlovi převzít, vzít si ji na starost a na svědomí? Laskavě i tvrdě připomínat stranám,.že svojí rozpínavostí škodí nejen státu, ale také samy sobě? Že permanentní volební kampaň s "nulovou tolerancí" podemílá jejich důvěryhodnost a tak bohužel i důvěru občanů v demokracii jako takovou? Co to zkusit přeložit do prozaické řečí pro všední den: "poctivost a důvěra musí zvítězit nad podvodem a nepřátelstvím" - i když to dá fušku?

Jan Sokol, 23. 12. 2011

autor: Jan Sokol | 24. 12. 2011 11:40

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama