reklama
 
 

Pražské směnárny připomínají šmejdy s hrnci. Jsou nedotknutelné, jako bývali veksláci

26. 1. 2017 10:05
Patnáct korun za euro? Z cizího krev neteče, takže před okrádáním turistů úřady zavírají oči. Mezinárodní ostuda k nezaplacení.

Řada pouličních směnáren v centru Prahy funguje podobně jako takzvaní šmejdi, jak se začalo říkat obchodníkům, co důvěřivým seniorům prodají hrnec za tisíce. Tentokrát jde o patnáct korun za jedno vyměněné euro, o dvanáct korun za dolar, nebo třeba o víc než čtvrtinový „transakční poplatek“. Je to očividná zlodějna, ale v tupém výkladu zákona možná legální. Pak je něco – hodně – špatně.

Jde přitom o letitý problém, na triky a chování směnáren a směnárníků v Praze padají stížnosti už dávno. Kamenné směnárny zjevně vstřebaly cosi z podnikatelského ducha vekslácké subkultury, která byla svým způsobem za komunistů nedotknutelná. Jako na prodavače bonů, ani na směnárny jakoby nikdo nemůže. Úřady krčí rameny. Tak dost.

Za středověku by takové směnárníky, působící dokonce v týchž místech jako tehdejší nepoctiví trhovci, strčili do koše a řádně vykoupali ve Vltavě (v lednu nic moc). Dnes kolem jejich následovníků chodíme a maximálně skřípeme zuby, tedy pokud nevyznáváme svobodu podnikání až do perverzních důsledků. Legislativa je prý bezzubá. Poslední zákon z roku 2014 to nijak nevytrhnul, okrádá se – klidně to tak nazvěme, eufemismy jako „podnikání“ klidně odložme – vesele dál. Na internetu jsou děkovné dopisy ve světových jazycích, ostudu v bedekrech má metropole předplacenou.

Ideální zážitek zahraničního turisty v okolí Staroměstského náměstí: nechat se napřed oškubat při nákupu místní měny a pak si za utržený peníz, snad bude stačit, vzít taxíka řekněme na Malou Stranu. Praha, top ten destinace nejen pro zimní dovolenou.

Je evidentní, že směnárny hřeší na to, že se jejich byznys týká především cizinců. Kteří přijdou a odejdou a jejich protesty nenajdou na zodpovědných místech ani zdaleka takové advokáty, jako kdyby měniči rejžovali na českých voličích, obyvatelích metropole, daňových poplatnících. (Astronomické rozdíly mezi kurzem pro nákup a pro prodej cizích měn naznačují, že samy směnárny si jsou vědomy, že Čechy mají nechat na pokoji, aby si nezadělaly na problém.)

Pražské směnárny jsou mimo jiné kvalitním argumentem pro zavedení eura. Ne že by se tím ze dne na den všechno vyřešilo a šmejdi se vypařili, ale rozhodně by jim to kšefty zkomplikovalo. Už tím, že by klesl objem měněných peněz. I džungle na cedulích s kurzy, pro nezkušeného cizince skoro tutová past, by se trochu proklestila.

Přístup českých úřadů – České národní banky, obchodní inspekce, pražského magistrátu – byl a je bez ohledu na váhu jejich kompetencí laxní. Tolerovat okrádání za bílého dne není ve slušné zemi myslitelné. Nějaký účinný zásah by možná přišel, kdyby cizinci dostávali místo patnácti korun za euro patnáct barevných kamínků. Ale jen možná.

Příběh pražských směnáren je pobuřující sám o sobě, ať už jste jeho obětí, nebo ho jen sledujete. Navíc poškozuje dobré jméno metropole a České republiky. Přesto magistrát a politická reprezentace – a nemluvme jen o té dnešní – vyvinuly naprosto nedostatečné úsilí, aby ho pranýřovaly a v rámci svých možností přispěly k jeho nápravě. Kde je ostrý lobbing v ČNB nebo v parlamentu? A co například dělají, když už slíbili hájit zájmy svých obvodů, pražští senátoři?

Tuhle ostudu tržíme všichni společně, obyvatelé Prahy na prvním místě. Jediný, kdo se směje, jsou obchodníci s měnou a jejich marže.

Klamání spotřebitele je v některých směnárnách ústřední podnikatelskou strategií. Napasovat na to příslušný zákon, a především ho důsledně vymáhat, nemůže být neřešitelný problém. Směnárny na rozdíl od taxikářů stojí na místě, situace je zjevná, kontroloři si nemusí lepit falešné fousy.

Kromě znechucených turistů – jak jsme mohli tak naletět, stydí se sami před sebou – trpí újmu takzvané dobré mravy. To je právní i psychologický pojem. Zahanben tím, že přihlíží jejich porušování, se může cítit i domorodec, který v životě směnárně nesvěřil ani cent. Tolerované porušování dobrých mravů nakazí kulturu života vůbec: kdo je trouba a nedá si pozor, ten smí být legálně oškubán, oznamuje se úspěšně vyzkoušený precedens. Přehlížet post-vekslácké manýry ve směnárnách je nejen nemravné, ale i nebezpečné.

Mimochodem, slavná EET, "bič na nepoctivce", s tím vším nejspíš nepohne ani o píď. Pohybujeme se na přísně legální, a hluboce nemravné bázi.

autor: Jan Lipold | 26. 1. 2017 10:05

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama