Českem se valí vlna reakcí na návštěvu dalajlámy, na státní svátek, na podlézavý dopis nejvyšších představitelů vůči Číně – ale je to vlastně jen vlnka na domácím rybníku. Téměř zcela zapadlo zpravodajství o návštěvě německého ministra hospodářství Sigmara Gabriela právě v Číně. Gabriel tam řešil podobné problémy jako české politické elity, šel na to však zcela jinak.
Přešel provokující krátkodobé rušení některých schůzek s významnými čínskými činiteli, obklopil se silnými hráči hospodářské scény a stále opakuje, v čem vidí problém. Kritizuje dumpingovou produkci oceli v Číně, která zahlcuje evropský trh (a kromě toho ještě ničí čínské prostředí). Je velmi opatrný vůči čínským nákupům německých firem a některé takové iniciativy prostě blokuje. Vede debatu o strategických výrobách. A požaduje hospodářskou symetrii: Vy budete mít přístup k investicím u nás, ale nebudete bránit našim možným iniciativám v Číně.
Německý ministr ví dobře, že jedná s vedením totalitní země, kde existuje podstatné riziko politických změn s negativním dopadem na dlouhodobou hospodářskou perspektivu. A doma v Německu musel také s intenzivním nasazením získat firmy, které vystavují na veletrzích i v odlehlých částech Číny. Gabriel se také setkal s čínskými disidenty.
Zde se vnucuje otázka: Proč se tato paralelní iniciativa německého ministra nedostává do české debaty, například kolem krátkodobě zrušeného čínského pozvání ministra zemědělství Mariana Jurečky? A proč nikdo nepoužívá možnost argumentovat z pozice členské země EU či z pozice země, která je podstatně propojená s Německem?
Těsné vazby s významnou sousední zemí a s Evropskou unií Českou republiku významným způsobem chrání a zvyšují její význam. Za to dnes z Česka žádný dík do Bruselu či do Berlína neletí. A neexistuje ani nějaká podstatnější česká debata o tom, že je nutné se před Čínou v určitém úhlu pohledu i bránit. Připomíná to dobu minulou, kdy se citoval klasik slovy o jakémsi dubisku, o které se můžeme opřít. V EU jsme součástí (tedy nejsme jen nějaký opírající se trpaslík) jiného, svobodnějšího „dubiska“, a přesto o tomto společenství s dobrými pravidly hovoříme často s despektem.
Ano, neexistují paragrafy o tom, jak nějakou členskou zemi z EU vyloučit, třeba Českou republiku. Takže se držíme principu čerpání peněz a pohrdání principy za kulisou stereotypních pomluv „byrokratů v Bruselu“. Z evropských principů lze odvodit i nějakou základní pozici jednání s Čínou. Co však s našimi byrokraty, kteří lobbují za podřízené kontakty s touto totalitní velmocí?
Zajímavou otázkou je, odkud pocházejí lobbovací iniciativy českých politiků za výměnu se zemí, se kterou máme jen mizivé hospodářské kontakty. A se kterou si spojujeme naivní, modrookou představu o budoucnosti. Představu, která by zahrnovala velkoprojekty (jako atomové elektrárny), u kterých se Čína chce dostat k zakázce bez výběrového řízení, což je jasně manipulativní přístup. A oslabuje to objednávatele. Představu hospodářských kontaktů českých subjektů bez nutné sítě pravidel, která chce naopak pro Německo prosadit Sigmar Gabriel, může propagovat jen někdo, kdo si neuvědomuje důležitost oněch pravidel pro obě strany.
Pokud tedy někdo, mimo jiné odboráři, na Facebooku posílá ministra Hermana do Bavorska, kde by se měl zasadit o náhradu škody, kterou způsobil na hospodářské výměně s Čínou, tak je to vlastně dobrý nápad. Hospodářská výměna s Německem je asi třicetkrát větší než s Čínou, takže zde jsou mnohem pestřejší možnosti rozvoje.
Vnucuje se ovšem politická otázka: Proč české elity neberou v potaz hospodářskou realitu a vrhají se na ten zanedbatelný zlomeček hospodářské výměny s Čínou? Proč nejednají s Německem, a potažmo s Evropskou unií s odpovídajícím třicetinásobným (vůči Německu) či osmdesátinásobným (vůči EU) nadšením? Že by je za ten pohled na východ někdo platil?
