Petr Fischer Petr Fischer | Komentáře
27. 1. 2022 12:00

Před Maďary a Poláky si najednou zacpáváme nos. Kdo nám ale vlastně voní?

Nová vláda dává ruce pryč od Visegrádu. Odklon lze pochopit, protože Babišovo pojetí středoevropské spolupráce plodilo dosti trpké ovoce. Otázkou je, jaké nové partnery si teď Česko bude v Evropě hledat. A hlavně k čemu.
Kamarád do deště. Ale bývalý. Viktor Orbán na jednom ze summitů visegrádské čtyřky.
Kamarád do deště. Ale bývalý. Viktor Orbán na jednom ze summitů visegrádské čtyřky. | Foto: Reuters

Tak na odiv vystavenou odtažitost asi čekal málokdo. Ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (za STAN) dal záhy po nástupu do úřadu v rozhovoru pro agenturu Bloomberg najevo, že V4 není uskupením, do jehož fungování by chtěl investovat energii. A to s dodatkem, že evropská politika má přece své centrum jinde a dělá se jinak.

Těžko rozporovat, že se čtyřka pod vlivem maďarského premiéra Viktora Orbána a polských konzervativců proměnila ve vehikl jejich vlastních zájmů. Snaží se ji používat jako brzdu, která tlumí obrátky unijního motoru poháněného Německem a Francií, přičemž ji prezentují coby uskupení, jež chrání staré dobré evropské hodnoty před zdivočelými hyperliberálními progresivisty. Jinými slovy coby postkomunisté nabízejí Západu lekci ze svobody a hodnotové demokracie.

Andrej Babiš se k Viktoru Orbánovi přivinul, protože instinktivně vycítil, že v Evropě hraje svou vlastní velkou hru, na niž ostatní pohlížejí sice se značnými obavami, ale berou ji vážně. Ta Babišova ovšem zůstala bezvýznamná, protože byla prázdná. Orbánovu ničím specifickým neobohacovala, nic k ní nedokázala přidat. Maďarský premiér tak svého českého protějšku využíval jen jako užitečného a vždy ochotného pomocníka, na kterého se není třeba ohlížet. V rozhodujících chvílích proto zůstávalo Česko v Bruselu osamocené a bez výsledků.

Podobně totiž braly v unijních sporech velmi rychle za své také naše údajně exkluzivní vztahy s Polskem. Varšava si kvůli Praze prsty nikdy nepálila, připravena ji využít a hodit přes palubu, kdykoli se to hodí. Aktuální krize kolem problematického dolu Turów budiž toho názornou ilustrací.

Chvíli Paříž, chvíli Berlín

Bekův rezervovaný (dovolme si ten eufemismus) postoj k V4 je tedy do jisté míry pochopitelný. Stejně jako jeho neochota spojovat se s Poláky a Maďary jaksi automaticky, snad z jakéhosi ublíženého postkomunistického trucu.

Spolu s premiérem a ministrem zahraničí má teď ale před sebou mnohem obtížnější úkol než dát najevo distanc. Česko potřebuje najít v Evropě nový modus operandi, který by prospíval jeho potřebám a zájmům. Zatím to ale bohužel nevypadá, že by "(pro)evropská politika" nového kabinetu měla nějaké pevnější a promyšlenější vodítko než jen vytváření jednoúčelových ad hoc koalic.

Momentálně se Praze jistě velmi hodí spolupráce s právě předsedajícími Francouzi, kteří také prosazují zařazení jádra mezi klimaticky čisté zdroje energie. Co ale nastane, až Emmanuel Macron začne opět hovořit o své oblíbené vizi - totiž o mnohem silnější evropské integraci, která se prakticky v ničem nekryje s představami Fialovy vlády?

Ta otázka je o to palčivější, že příklon k jádru nás ideově vzdaluje od Němců, s nimiž jsme ovšem ekonomicky propojeni natolik, že je v našem nejvlastnějším zájmu udržovat s Berlínem co nejidyličtější vztahy. Ty přitom bude silně komplikovat fakt, že zatímco Němci se stávají tahouny zelené agendy, Češi si od ní udržují silně skeptický odstup.

Strategie ani Německo, ani Francie - respektive chvíli Paříž a chvíli zase Berlín - nepůsobí jako úplně šťastný základ zdejší nové evropské politiky. Babišova demonstrativní orientace na Visegrád, naplněná antizápadním resentimentem, jistě české diplomacii nijak neposloužila; reaktivní politika založená čistě na aktuální politické agendě ale působí podobně riskantně. A možná ještě nestabilněji.

Lze jistě kvitovat, že se vláda Petra Fialy snaží hledat nové cesty, jde ale o to, aby se nakonec neukázaly být podobně slepé jako ty, po nichž se vydala její předchůdkyně. Už za pár měsíců nás čeká evropské předsednictví. To minulé skončilo obří ostudou, další si nemůžeme dovolit.

Autor je analytikem týdeníku Euro.

Odborníci vysvětlují vztahy visegrádských zemí a Evropské unie (video z 11. února 2019)

Odborníci vysvětlují vztahy visegrádských zemí a Evropské unie | Video: Paradigm Institut
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 7 minutami

Státní zdravotní ústav vyšetřuje další vzorek s podezřením na opičí neštovice, výsledek bude odpoledne. Osoba byla v kontaktu s prvním pacientem

Zdroj: ČTK
před 7 minutami

Brněnský soud potvrdil muži ze Žďárska, který loni kvůli covidovým opatřením vyhrožoval exministrovi Vojtěchovi, peněžitý trest 15 tisíc korun

Zdroj: ČTK
před 11 minutami

Elektřina pro nové zákazníky ČEZ s fixovanou cenou se meziročně zdvojnásobila

Noví zákazníci společnosti ČEZ nyní zaplatí za elektřinu při roční fixaci dvojnásobek loňské ceny, 11,22 koruny za kilowatthodinu (kWh) proudu. Plyn je vyjde na 4,93 korun za kWh. Uvedly to dnešní Lidové noviny (LN) s odkazem na nové ceníky, které ČEZ zveřejnil. U jeho stálých zákazníků se smlouvou na dobu neurčitou se od počátku července zdraží jen plyn, cena elektřiny se nezmění. Podle firmy by se zdražení mělo dotknout jen malé části klientů.

"Pro stálé zákazníky nakupujeme s předstihem, a tak jsme jim mohli velkou část elektřiny na letošní rok nakoupit za výhodnější loňské ceny," uvedl mluvčí ČEZ Roman Gazdík. Pokud stálým zákazníkům ale skončí fixace, ceny elektřiny a plynu vzrostou a proti novým zákazníkům ušetří jen desítky haléřů na kilowatthodině, doplnily LN.

Cena elektřiny pro stávající zákazníky ČEZ podle jeho ceníku platného od 1. července stoupne při fixaci na jeden rok na 10,58 Kč/kWh a u plynu na 4,92 Kč za kWh. Proti loňskému červenci je tak kilowatthodina elektřiny dražší o zhruba pět korun a plyn přibližně o 3,5 koruny za kWh.

Zdroj: ČTK
Další zprávy