Proč se právě nyní z čista jasna zase jednou vynořil na vládě ten krásný, leč zcela nerealizovatelný sen pana prezidenta o plavebním propojení českých řek s moři? To opravdu nemáme v krizi nic jiného na práci? A nejdivnější věc: k čemu to vágní usnesení, podle kterého má ministr dopravy příští červen kabinetu odreferovat, že se kromě pár lítých bitev v médiích a na sociálních sítích zase vůbec nic reálného neodehrálo - pokud tedy nepočítáme trochu vyhrabaného bahna ze dna zanesené Odry?
No právě proto. Na vládě samozřejmě nesedí ani jediný člen kabinetu, který by doopravdy věřil v uskutečnitelnost prezidentova životního snu. Všichni vědí, že kanál ve své plné verzi je nevýhodný, neekologický, neufinancovatelný, za oběť by mu padla spousta domů - a drobnůstka na závěr - neměl by ani dost vody.
Šaráda se Zemanovým kanálem má ale nyní hluboký smysl, hlubší, než Labe za Děčínem. Skvěle poslouží, aby mocní této země měli naprostý "klid k práci" na něčem mnohem podstatnějším - v zákulisí se totiž právě rozděluje 180 miliard korun na investice z unijního Fondu obnovy.
Energetika svítí štěstím
Že jste o tom dosud neslyšeli? No to je právě ten problém. Když se v červenci během emotivního zasedání Evropské rady lídři dohodli na novém obřím Fondu obnovy, aby Unie rychle vyskočila z koronavirové recese, prakticky v každé zemi se rychle rozjela velká debata, kam rychle a efektivně tak velké peníze investovat.
Jen v Česku vládlo ohlušující ticho. Prakticky nikdo ze zákulisí se k obří finanční injekci nechtěl vyjadřovat. Najít někoho, kdo o šanci na výraznou modernizaci země chtěl mluvit, bylo prakticky nemožné.
A nyní je najednou už dopečeno a hotovo. Aktuálně.cz má k dispozici návrh Národního plánu obnovy, který premiér Andrej Babiš nechává prosvištět zrychleným připomínkovým řízením a ministr Karel Havlíček tak už brzo bude prezentovat v Bruselu vše jako hotovou českou pozici.
Na tom je špatně snad úplně všechno. Bavíme se o stamiliardách korun výhodných půjček a především nevratných grantů, za které bychom mohli docela snadno realizovat onen staletý český sen - udělat si z republiky naše vlastní středoevropské Švýcarsko.
Jenže to nejde, pokud se jen pár mužů zavře za dveřmi a přemýšlí, jak během tří let propálit 180 miliard korun. V klíčovém fondu RRF je celý balík už pěkně rozkouskován: na digitální transformaci 25 miliard, na vzdělávání a trh práce 20 miliard, na instituce a podporu podnikání 32 miliard, na výzkum a inovace 12,5 miliardy, na zdravotnictví 15 miliard. A absolutním vítězem se stává cosi, co je pojmenováno "fyzická infrastruktura a zelená tranzice", tedy hlavně zelená energetika - 118 miliard.
To podstatné odkládáme na další krizi
Kdo přemýšlel o tom, proč se šéf ČEZu Daniel Beneš tak moc hnal do Národní ekonomické rady vlády a v rámci ní do vedení skupiny hospodářské strategie, možná už při pohledu na porcování evropských miliard začíná tušit. Desítky jich mají připadnout na požadovaný přechod k zelené energetice a mobilitě, takže zbude dost "národních peněz" na různá jaderná dobrodružství a jiné nákladné plány, kterým Brusel zas tak moc nefandí.
Jakkoliv lze jistě podporu ekologie a digitalizace považovat za priority, zůstává otázkou, zda má být rozdělování obřího investičního balíku tak výrazně vyosené zrovna v jejich prospěch - na úkor třeba vzdělání. Odpověď na ni už ale nenajdeme, protože vše se vařilo pod dost silně přiraženou pokličkou.
Navíc je ve hře ještě jeden faktor: veškeré plány bude v poslední instanci stejně schvalovat Brusel. A ten už nyní jasně řekl, že investice mají zohledňovat předchozí hospodářské doporučení Evropské komise - a mají to být unikátní reformní projekty, které se třeba nedají dost dobře financovat z běžných eurofondů.
Mohli jsme tedy například odvážně navrhnout, aby nám Unie proplatila první fázi nutné důchodové reformy. Ta se ovšem dle českého plánu krčí kdesi v kolonce "Efektivizace služeb v gesci MPSV", takže se asi jen nakoupí nějaké ty kancelářské potřeby…
Mohli jsme také třeba výrazně zafinancovat proměnu školství a zabránit brutálně se rozevírajícím nůžkám mezi centry a periferiemi. Mohli jsme reformovat státní správu a kompletně ji digitalizovat. Nebo konečně učinit z předškolní péče něco, co se nemusí shánět jako instalatér na OPBH za minulého režimu.
Prostě jsme mohli do hrdě nazvaného Národního plánu obnovy zahrnout mnohé, co potřebujeme a nemáme sílu se k tomu odhodlat. Ale vláda řekla ne a bez jakýchkoliv konzultací s veřejností vše rozdrobila do starých známých kolonek, pod kterými se už dekády nic neukrývá (a pokud ano, pak raději nechtějme vědět co). Jmenují se neodolatelně - třeba "Podpora přípravy PPP projektů" či "Analytický software pro podporu rozhodování".
Národní plán stagnace
Národnímu plánu obnovy by dnes zkrátka slušel spíše název Národní plán stagnace. Propojení se slavně ohlašovaným Národním investičním plánem je nulové - nejspíš proto, že jeho projekty za avizovaných osm bilionů korun (sic!) jsou zcela vycucané z prstu.
Abychom ale jen nekritizovali: třeba návaznost na koncept "Digitálního Česka" je v dokumentu popsána relativně dobře. Ovšem jistotu, že při třetí vlně koronavirové pandemie se nám už podaří spojit s vlastním státem alespoň za pomoci kouřových signálů, to stále negarantuje. A zbytek se pak zdá různě propachtovaný podle toho, kdo se zrovna přitočil k premiérovi nejblíže.
Vše mohlo být mnohem lépe zkombinováno, pokud by se vláda už od léta transparentně snažila o veřejnou debatu nad tím, jak obrovský balík peněz utratit. Ale nejspíš to neumí, nebo ani umět nechce.
Každopádně prezidentovu zdraví prospěje, když se nedozví, že o kanálu Dunaj-Odra-Labe tam není jediná zmínka. Ten zas jen jednou posloužil k odklonění pozornosti.
