Politolog Emil Souleimanov pro Aktuálně.cz analyzuje kritickou situaci na syrském bojišti.
Před několika dny přišla Moskva s návrhem uzavřít v Sýrii, zmítané pátým rokem v plamenech občanské války, příměří. Podle ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova jde o “návrhy o realizaci příměří, které jsou velmi podrobné. Nyní čekáme na reakci Spojených států a poté je předložíme Mezinárodní podpůrné skupině pro Sýrii.”
Mezitím – a na pozadí snah o vyjednání příměří – došlo k aktivizaci vládních vojsk na severní frontě. Armáda Bašára Asada, podporovaná ruským letectvem a elitními oddíly ruského specnazu, šíitskými milicemi z Libanonu a Iráku a íránskými dobrovolníky, je několik týdnů od obsazení Aleppa, největšího syrského města a ekonomické metropole země. Zatímco oblasti k severu od Aleppa, bašty syrské revoluce, jsou kontrolovány nedžihádistickými formacemi FSA, pro jejichž označení se vžil pojem umírněná syrská opozice, oblasti jižně od Aleppa jsou pod kontrolou džihádistické fronty an-Nusrá. Obě tyto skupiny přitom mají velice napjaté vztahy s Islámským státem.
Stále významnou roli hrají na syrském bojišti Kurdové. Snad poprvé za celou dobu občanské války v Sýrii participovaly kurdské bojůvky YPG v útocích na pozice rebelů na sever od Aleppa, a obsadily tak vzdušnou základnu Menagh, město Tel Rifát a několik vesnic. Vše nasvědčuje tomu, že ve výpadech koordinovaných s Moskvou, případně Damaškem. Neutralita Kurdů v syrské občanské válce tak byla porušena. Připomeňme si, že před několika dny došlo v Moskvě k otevření semiformálního zastoupení syrských Kurdů, což je obecně vykládáno jako součást Putinových snah o potrestání Turecka. Kurdové následně obklíčili strategicky významné město a baštu rebelů Azáz, jehož obsazení může jednak uspíšit pád Aleppa, jednak usnadnit kurdskou, případně syrskou, kontrolu nad severem země až k tureckým hranicím.
Tento vývoj nemůže nechat lhostejnou Ankaru, která již pohrozila, že obsazení Azázu nezůstane bez potrestání, a začala dělostřelecky ostřelovat kurdské pozice ze svého území. V této souvislosti stojí za připomenutí, že syrští Kurdové, inspirovaní stavem věcí v sousedním Iráku, na jehož severu se podařilo místním Kurdům vytvořit de facto nezávislou politickou entitu, usilují o kontrolu severních oblastí Sýrie, které leží na turecko-syrském pohraničí. Pokud by se tento záměr Kurdům podařil, znamenalo by to pro turecké elity, které desetiletí jímá paranoidní obava z politického směrování vlastní 15 až 20 milionů silné a stále emancipovanější menšiny, katastrofický scénář. Téměř celý perimetr jižních hranic s Irákem a Sýrii, tedy území, které přímo hraničí s tzv. Tureckým Kurdistánem, by se ocitlo pod souvislou kurdskou podporou. Vzhledem k těsným vazbám, které pojí syrské Kurdy s PKK, organizací tureckých Kurdů, kteří od roku 1984 vedou ozbrojený boj za osamostatnění kurdského jihovýchodu, by to mohlo posloužit pro upevnění povědomí o vlastní státnosti mezi tureckými Kurdy.
Ba co víc, turečtí Kurdové, mezi kterými má myšlenka osamostatnění se od Turecka stále větší podporu, by tak mohli počítat s hmatatelnou podporou svých etnických bratří z opačné strany hranice. Koneckonců, přesně toto se dělo v 80. a 90. letech minulého století, když bojůvky PKK s explicitní podporou vlády Háfiza Asada, otce dnešního syrského diktátora, získávaly podporu od místních Kurdů, na jejichž území se vojenské základy PKK nacházely. Koncem 80. let přitom v této souvislosti nastala reálná hrozba tureckého vpádu do Sýrie. Za tímto účelem – zamezit souvislé kurdské kontrole nad severem země – vsadila Ankara mimo jiné na podporu syrských Turkmenů, etnojazykově spřízněné menšiny čítající několik set tisíc lidí a obývající zejména sever a severozápad země, jejichž Syrské turkmenské brigády cvičila a zásobovala. Není bez zajímavosti, že syrští Turkmeni, jejichž přítomnosti v severní Sýrii využívala Ankara pro legitimizaci svých nároků v severní Sýrii, patří mezi nejoddanější zastánce myšlenky sjednocené Sýrie, zbavené Asada, patrně ve snaze zamezit „kurdizaci“ své domoviny. Čímž se dostali do střetu se svými sousedy, syrskými Kurdy, kteří zde usilují o upevnění vlastní kontroly.
Není bez zajímavosti, že na turkmenskou kartu vsadila Ankara i v sousedním Iráku, kde rovněž existuje turkmenská menšina, která má poněkud vypjaté vztahy s demograficky, vojensky a politicky dominantními Kurdy. Je přitom jasné, že když se s podporou Moskvy a Damašku etabluje kurdská kontrola nad severem Sýrie, mohou Kurdové – opět s ruskou a syrskou podporou – zopakovat zkušenosti z 80. let, což by pro Turecko mělo dalekosáhlé následky.
Kurdové, kteří se rozhodli využít strategické převahy, způsobené vtažením Moskvy do syrské občanské války a zhoršením rusko-tureckých vztahů, se ale nemíní obléhání Azázu vzdát. Za této situace má Ankara na vybranou: kdy, respektive až Azáz padne, může turecká armáda vkročit do Sýrie, čímž by ale riskovala střet s oddíly kurdské YPG. Jelikož se Turci budou chtít v případě invaze do Sýrie spolehnout na letecké síly, aby zabránili citlivým ztrátám na životech svých vojáků, mohou se stát snadným terčem protivzdušné obrany Sýrie, kterou spravuje a zásobuje Moskva. Zastaralá turecká letadla F-15 rovněž nemohou konkurovat modernějším Su-30, čehož jsou si v Moskvě i Ankaře plně vědomi. Případný vpád turecké armády do Sýrie tak může vyústit v přímé střety s ruským letectvem, respektive s jednotkami YPG, nyní podporovaným Ruskem, což má potenciál eskalovat do lokální války mezi členem NATO a Ruskem. Pokud by ale turecká armáda obsazení Azázu kurdskými bojůvkami tolerovala, k čemuž nejspíše bude tlačena svými západními spojenci, přijdou turecké politické elity a armádní generalita o tvář. U ztráty reputace ovšem nezůstane.
Současný stav věcí přitom napovídá tomu, že Moskva sleduje v severní části Sýrie velkou geopolitickou hru, která překonává rámec Blízkého východu: pokud by se jí podařilo vtáhnout Turecko do ozbrojeného konfliktu, je pravděpodobné, že turecká armáda, (nebude-li ovšem Ankara ochotna nasadit mohutný kontingent, čemuž se pokusí vyhnout) neschopná svůj postup chránit ze vzduchu, tváří v tvář Asadově armádě a odhodlaným Kurdům, kteří by bojovali na svém území, utrpí porážku. Případný turecký apel na NATO s požadavkem aktivizovat 5. odstavec zakládající smlouvy Severoatlantické aliance by se u západních spojenců setkal s menším pochopením. Rozepře na Západě, co se týče pomoci významnému spojenci, by tak mohly pomoci podkopat transatlantické spojenectví a vyslaly by děsivý signál směrem k Pobaltí. Není proto divu, že mnozí komentátoři hovoří v kontextu nejnovějšího vývoje v severní Sýrii jako o Putinově léčce směrem k Ankaře.
Pokud se Asadově armádě s pomocí íránských milicí a ruského letectva podaří obsadit Aleppo a následně získat kontrolu nad oblastí na sever od něj až k tureckým hranicím, půjde o krk místním Turkmenům, tureckým chráněncům a aktivním členům protiasadovské koalice (FSA). To může vyvolat v turecké společnosti značnou nevoli. Vzpomeňme si, že to byli právě Turkmeni, kteří sestřelili v loňském listopadu na severozápadě země ruský bombardér, který likvidoval jejich pozice ve snaze umožnit Asadově armádě postup v této strategicky významné oblasti. Je jasné, že její obsazení Asadovou armádou i Kurdy by zpečetilo turecké naděje na – byť zprostředkovanou – kontrolu nad jižní částí svého pohraničí.
Dojde-li k obsazení Aleppa, dá se v syrské občanské válce očekávat zvrat: díky rovinatému terénu by měla Asadova armáda v tomto případě více či méně volnou cestu na sever až k tureckým hranicím, čímž by odřízla zásobovací cesty pro rebely (mimo Islámský stát, který tradičně není cílem Asadovy armády nebo ruského letectva). Poté by se mohla soustředit na likvidaci zbytků rebelů na hornatém a lesnatém severozápadě Sýrie. Damašek by si tak získal kontrolu nad západem země, zatímco východní provincie by zůstaly pod kontrolou Islámského státu a část severních oblastí, zejména téměř kompaktně kurdský severovýchod, by mohl být přenechán spřátelené kurdské samosprávě.
Zdá se, že přibližně taková je logika Moskvou zprostředkovávaného příměří: Nejdřív obsadit centrum protiasadovských rebelů Aleppo a tím jim zasadit smrtelnou ránu. Dostat se co nejblíž k tureckým hranicím, nejspíše s pomocí místních Kurdů, a hermeticky tak uzavřít turecko-syrské pohraničí ve snaze znemožnit rebelům získávat podporu i posily z tureckého území.
Současný stav věcí napovídá tomu, že Moskva sleduje v severní části Sýrie velkou geopolitickou hru, která překonává rámec Blízkého východu. Pokud by se jí podařilo vtáhnout Turecko do ozbrojeného konfliktu, je pravděpodobné, že turecká armáda utrpí porážku.
Možný scénář? Někdy v březnu nebo dubnu – podle toho, jak se budou vyvíjet události na bojišti – bude podepsáno příměří, což poslouží jako signál, že Moskva a Damašek upřednostňují řešení konfliktu mírovou cestou. Příměří však potrvá pouze několik týdnů, načež – s odvoláním na porušování klidu zbraní ze strany kriticky oslabených rebelů – Asad s podporou Rusů dolikviduje jejich izolované zbytky na strategicky významném severozápadě.
Ve výsledku se západ země ocitne pod konsolidovanou kontrolou Asadova režimu, zatímco východ i nadále zůstane v rukou Islámského státu (a sever v rukou Kurdů, což by Asadovi za současných okolností nevadilo). Případný útok proti Islámskému státu pomůže Asadovi expandovat do této méně významné části země, jejíž většinu tvoří neobyvatelná poušť. Útok proti Asadovi by byl v tomto případě vykládán jako snaha pomoci Islámskému státu a ovládnout přinejmenším celou Sýrii. Svět bude najednou černobílý. Status quo tak bude zajištěn na léta, možná desetiletí dopředu.
Vše ale může zkomplikovat vývoj v rusko-tureckých vztazích, který může vyústit ve významný válečný střet, jenž může přerůst území Sýrie.
