"Prezidenti nechápou, že jsou jen státními úředníky stejně jako žena na poště. Ta taky nemůže někomu nevydat peníze, protože se jí ten člověk nezdá. Prezident musí dodržovat ústavu a zákony, a pokud se u toho mračí či pozdvihuje obočí, je to jen proto, že nechce a není schopen porozumět demokratickým institucím," píše pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.
Proč se u nás vedou neustálé spory o prezidentské pravomoci?
Odpověď na tuto otázku je dle autorů ústavy i laikům, jako jsem já, srozumitelná, problém je hlavně s politiky. Protože prezident přísahá na Ústavu České republiky, kde hned v preambuli stojí, že jsme „odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu", a v první hlavě, v článku dvě, je napsáno, že „lid je zdrojem veškeré státní moci", a ve třetí hlavě, v článku 54, zase stojí, že „prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný", je zřejmé, že za většinu jeho kroků musí nést právní odpovědnost někdo jiný, a to je vláda, která rozhoduje ve sboru. Prezident na rozdíl od krále nevládne z boží milosti.
Z toho je evidentní, že třeba u nedávného sporu o amnestii nejde u podpisu premiéra o formální akt, ale naopak o zásadní krok. Proto výroky minulého prezidenta (naposled z května) a řady státních úředníků předtím i potom o tom, že jde o výklad ústavy, jsou v principu matoucí. Jde o znění ústavy. Pokud se ústava nezmění, v právním státě platí tzv. ústavní zvyklosti -, i když naše ústava je mladá - protože právě ty jsou těmi „osvědčenými principy právního státu", jak stojí na jejím začátku.
Reakce a extenzivní výklad našich prezidentů jsou však předvídatelné, jak na to upozorňuje třeba poslední kniha Františka Koukolíka Mocenská posedlost: s mocí je to jako s alkoholem či s drogou, každý jí časem potřebuje větší dávku. A to je také důvod, proč, jak píše Koukolík, „poznat u těchto lidí (politiků), o koho vlastně jde, je obtížné. V jediném okamžiku bývají současně geniálními herci, scenáristy, režiséry i producenty sama sebe. Jejich osobnost by se dala přirovnat k beztvaré a bezbarvé substanci".
Miloš Zeman tuto Koukolíkovu tezi v těchto dnech jen opět ilustruje. Zatímco před rokem o průvodu homosexuálů a lesbiček po Praze hovořil s pochopením, letos M. C. Putnu kvůli účasti na Prague Pride nechtěl jmenovat profesorem. Je tomu tak proto, jak zase píše Koukolík, že „jejich jedinou slastí (politiků), alfou a omegou života, je moc. Poznat se dají někdy snadno, jindy po delším pozorování podle rozporu mezi slovy a skutky".
Kořeny jsou staré: příliš dlouho jsme žili v diktatuře (používám termín historika Jiřího Suka, který je přesnější než totalita, o které se vedou spory), jež nám diktovala, kdo o nás a bez nás bude rozhodovat, a proto jsme ztratili ostražitost vůči těm, kteří nám vládli a vládnou. Ius resistendi, právo odporu, které se ve starých demokraciích vyvíjelo staletí, v nás bylo umrtveno či vůbec nemělo příležitost se kultivovat.
To je nejspíš hlavní důvod, proč se necháváme balamutit úslovím, že ústava je nepřesná, že by se měla přepsat. Proto, jak mi řekl spoluautor ústavy Vojtěch Cepl: „Zápas s politickými strýci o moderní pojetí práva nás teprve čeká... Dnešní konstitucionalismus vychází z přesvědčení, že by se měla oslabovat moc vlády člověka nad člověkem a že by mělo docházet k nahrazování vládce řádem, tedy pravidly... Náš problém je v tom, že politici tohle neberou v úvahu, ale i v tom, že naši občané chtějí tatíčka mocnáře."
Viděno zvenčí: nejsme ochotni podstoupit námahu, která je spojena s odpovědností za ty, kteří nám vládnou. Vystačíme si s pohodlným brbláním a s heslem „Komunisté nebo kapitalisté, jsou to stejní prospěcháři". Jenže právě takovéto slogany umožňují našim politikům, aby si dělali, co chtějí. Prezidenti nechápou, že jsou jen státními úředníky stejně jako žena na poště. Ta taky nemůže někomu nevydat peníze, protože se jí ten člověk nezdá. Prezident musí dodržovat ústavu a zákony, a pokud se u toho mračí či pozdvihuje obočí, je to jen proto, že nechce a není schopen porozumět demokratickým institucím.
Je to nejspíš i tím, že úřaduje v sídle bývalých králů a omamuje ho i závoj této tradice. Kdyby musel úřadovat na Pankráci v novém skleněném paneláku, jako třeba kancléřka Merkelová v Německu, choval by se nejspíš jinak. I ta okolnost, že prezident je u nás na rozdíl od jiných zemí na známkách, jako třeba anglická královna, tuto nenormalitu jen podtrhuje.
Proto jsou politici hluší i k úvahám profesora Cepla. On přece již před léty tvrdil, že tam, kde nevládne právo a řád, zvrhne se politika v souboj dvou skupin, jež musí do voleb investovat velké peníze. Přímá volba prezidenta to jasně potvrdila, jako to potvrdila i bankovní krize, která začala ve Spojených státech, kde stát se vzdal práva regulovat bankovní sektor - dbát na pravidla.
Přečteme-li si znovu ústavu, je zcela zřejmé, že prezident je podle článku 62 suverén při jmenování předsedy a místopředsedy Ústavního a Nejvyššího soudu a se souhlasem Senátu jmenuje soudce Ústavního soudu, členy Bankovní rady ČNB. U ostatních jmenovacích pravomocí, které jsou v článku 63, jak mi řekl Vladimír Klokočka, další spoluautor ústavy: „Prezident jen podpisem stvrzuje rozhodnutí vlády, respektive premiéra. U ratifikace smluv a při podpisování zákonů působí srovnatelně s funkcí notáře... Každé rozhodnutí prezidenta dle článku 63 ústavy musí vycházet z usnesení, na kterém se dohodla vláda... Vláda nese za prezidenta úplnou odpovědnost." A kde není lhůta v ústavě uvedena, musí prezident konat právě podle demokratických zvyklostí neprodleně, dodával vždy profesor Klokočka.
Jak známo, pravidlo o dělbě odpovědnosti bylo zcela porušeno v případě amnestie z 1. ledna 2013 a vládě to bohužel prošlo, jako prošlo prezidentovi časté porušování ústavy, viz otálení s podpisem Lisabonské smlouvy, nejmenování soudce Langera atd. (A v tomto bodě selhal zřejmě i Ústavní soud, když odmítl amnestii přezkoumat, tím postavil prezidenta mimo právní stát, jak upozorňují někteří ústavní právníci.)
Tyto nedostatky ukazují na dvě zásadní skutečnosti: Za prvé, že demokratické instituce u nás nefungují a občané si neumí vynutit dodržování ústavy, a za druhé, jak navrhuje profesor právní filozofie z Cardiffu Jiří Přibáň, z ústavy by se měla vypustit velezrada jako ústavní delikt a namísto ní přijmout možnost, aby prezident mohl být zbaven úřadu pro porušování ústavy.
Stejně tak ale měla padnout vláda, která dovolí premiérovi, aby bez jejího souhlasu ratifikoval amnestii. Tady selhal evidentně Parlament a i my, občané: nevyšli jsme do ulic a opět jsme jen brblali, zatímco mocní si to užívali. Jak stojí i v Ptákovině Milana Kundery: Moc je opravdu sladká tehdy, když mrzák poroučí zdravému a blb moudrému. Odpovědná moc je naopak bolestná, protože přináší i těžká a někdy nepříjemná rozhodnutí.
