Příbuzní Pavla Wonky, posledního politického vězně, který zemřel v kriminálu komunistického Československa, získali nárok na odškodnění za jeho zbytečnou smrt. Činí 2473 korun a dostane je jeho bratr Jiří, který sám zažil šikanování režimem.
Finanční náhrada za ztrátu života ve výši, která odpovídá ceně dvou párů levných bot, neříká vůbec nic o příběhu Pavla Wonky. Mnoho ale o nás. A o tom,v jakém stavu se dnes jako společnost nacházíme.
Nepohodlný mrtvý
Pavel Wonka je samozřejmě nepohodlný mrtvý. Nabourává naše představy o době normalizace. O tom, že v té době už nikomu nešlo o život, maximálně o výhody. Že nejhorší bylo shánění banánů a výjezdní doložky potřebné pro cestu na Západ.
Pavel Wonka je ovšem nepohodlný i kvůli odpovědnostem zcela konkrétním. Vloni soud rozhodl o jeho rehabilitaci kvůli nezákonnému omezení osobní svobody od 5. do 26. dubna 1988 - tedy do dne, kdy ve vězení zemřel. Což znamená, že někdo ho musel nezákonně té svobody zbavit. Vše mělo samozřejmě rámec formální spravedlnosti, rozhodoval soud, zdravotní stav posuzoval zodpovědný lékař. Jakou vinu cítí a co si asi myslí tito lidé dnes?
Jestliže nám zákon říká, že komunistický totalitní režim byl zločinný, kde jsou ti zločinci? A jestliže byl protiprávní, kde je snaha nezákonnosti napravit? Jak je vůbec možné, že Pavel Wonka byl rehabilitován tak pozdě?
Zákon o protiprávnosti komunistického režimu říká, že křivdy mají být napraveny. Ale jakou nápravou je necelých dva a půl tisíce korun po třiceti letech? Je to cena dvou párů levných bot, jednoho zahradního grilu nebo velmi laciného vysavače.
Odškodnění samozřejmě vychází z příslušných norem a předpisů. Podle nich částka odpovídá hodnotě ušlé mzdy za dobu třítýdenního nezákonného věznění. A to podle tabulek třicet let starých, s valorizací se nepočítá. Takže je to jako z Franze Kafky: na opožděnou spravedlnost doplácí poškození hned dvakrát: samotným pozdním plněním a také poklesem hodnoty, který samozřejmě nastal proto, že nápravu nebyl nikdo schopen zjednat dříve.
Život ve stínu
Pavel Wonka byl nepochybně složitou osobností. Ale stejně nepochybně si zaslouží úctu. Konec jeho života byl strašný: na kolečkovém křesle ve špatném zdravotním stavu jej přivezli k soudu, který jej poslal do vězení za neplnění podmínek takzvaného ochranného dohledu.
Ano, to je to opatření, kterým se v sedmdesátých letech dnešní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková teoreticky zaobírala ve své výzkumné práci společně s krvavým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem. Tehdy jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminologického. O tom, že se ochranný dohled využíval k šikaně disidentů, prý neměla tušení.
Jakou odpovědnost za minulost cítíme, když o ní tak málo víme? A kde se o ní máme dozvědět, když památníky nejsou, pamětníci vymírají, ve školách se o tom učí málo, zato se vedou veřejné debaty o "vině" Milady Horákové?
Žijeme v době, kdy se zdá, že silně zaznívají hlasy těch, kteří tehdy stáli na opačné straně barikády než disident Wonka: připomínka jeho odvahy je současně připomínkou slabosti jiných. Samotná existence různých postojů k totalitě ukazuje, že volba mezi pravdou a lží byla možná, byť bezpochyby obtížná.
Není ale pochyb, že ti, kteří za cenu utrpení usilovali o spravedlivější budoucnost a nestihli z ní mít užitek, si zaslouží náš obdiv a poděkování: protože my všichni užitek ze současné svobody máme a není malý. Nespravedlnost k těmto lidem je útokem na samu podstatu spravedlnosti. Neférový přístup k těm, kdo se již nemohou bránit, tady s námi zůstane jako skvrna. Jako stín vržený na dnešek i na budoucnost.
