Rychlá eskalace původně vcelku banálního politického sporu mezi Litvou a Čínou do bezprecedentní ekonomické konfrontace je jen malou upoutávkou na příští střety se stále asertivnějším Pekingem v "Nové epoše" generálního tajemníka Si Ťin-pchinga.
Žádná země není pro současné čínské vedení příliš malá nebo příliš vzdálená, a žádný konflikt dost malicherný, aby kvůli němu nezačala harašit svými (zatím) převážně hybridními zbraněmi. Těžiště těchto konfrontací se přitom přesouvá od tradičních obchodních válek (jako byla ta Trumpova proti Číně) do klíčové domény mezinárodních vztahů našich dnů: dodavatelských řetězců.
Stěhování průmyslu
Dodavatelské řetězce, donedávna mimo specializované obchodní kruhy vcelku obskurní pojem, se za současného "systémového soupeření" rychle přesouvají do centra světové pozornosti. Jejich transformace, k níž došlo po přijetí Pekingu do Světové obchodní organizace (WTO) na konci roku 2001, udělala během dvaceti let z Číny hospodářskou, politickou a vojenskou velmoc. A ve svých důsledcích vedla k její dnešní "rivalitě" se Západem (a ovšem i velkou částí Východu).
Číně se po vstupu do WTO podařilo díky kombinaci levné pracovní síly a nátlakových prostředků, jako byla podmínka "společných podniků" (Joint Ventures) pro zahraniční investory, postupně importovat celá výrobní odvětví z vyspělých zemí na Západě a částečně i v Asii. Jejich koncentrace na jihovýchodě země s vlastním rozsáhlým vnitřním trhem a rychle se rozvíjející infrastrukturou přispěla k tomu, že Čína rychle ovládla dodavatelské řetězce téměř ve všech průmyslových odvětvích.
Vysoká cena levného zboží
Na Západě v tom v letech "neoliberální" deregulace a všeobecného nadšení pro bezstarostnou globalizaci po "konci dějin" v letech 1989-1991 dlouho nikdo neviděl žádný problém. Pozornost se soustředila jen na efektivitu výroby, minimalizaci nákladů a maximalizaci zisku. Lidé po celém světě těžili z Čínou poháněného převisu dodávky nad poptávkou a nízkých cen.
Skutečná cena nízkých cen a skrytá rizika přesunu celé průmyslové základny do země s velmi odlišným politickým systémem se začaly projevovat teprve nedávno, především na počátku koronavirové pandemie, kdy Peking poprvé otevřeně použil dodavatelských řetězců jako zbraně pro politizaci dodávek nedostatkových ochranných a zdravotnických potřeb. Jeho současný nátlak na Litvu je pokračováním tohoto trendu v koncentrovanější podobě.
Útok na podstatu obchodních styků
Peking se de facto snaží vyřadit Litvu z mezinárodních dodavatelských řetězců, kterým Čína dominuje, a způsobit jí tak oklikou ekonomické ztráty, které by jí nemohla uštědřil přímo v jinak celkem zanedbatelném vzájemném obchodě. Aby mohla zasadit ránu Litvě, atakuje Čína samotné jádro mezinárodní obchodní spolupráce a globalizace - až dosud anonymní, apolitické, nadnárodní dodavatelské řetězce.
Je to velmi riskantní krok, který ve svých důsledcích urychlí "restrukturalizaci" současných dodavatelsko-odběratelských vztahů směrem k jejich větší bezpečnosti a odolnosti, po níž ostatně již tak jako tak nějaký čas volají někteří političtí představitelé na Západě. V zásadě tak Čína nahrává výzvám po ekonomickém "rozpojení" (decoupling) mezi ní a vnějším světem, především Spojenými státy jakožto historicky nejdůležitějším obchodním partnerem Pekingu.
Malá země uprostřed velkých proudů
Tato "restrukturalizace" (rozpojování, či spíše přepojování) obchodních řetězců již reálně probíhá a současná krize ji jen uspíší. Pro Litvu a další státy v regionu z toho, jak už to bývá, plynou rizika i příležitosti.
Střední a východní Evropa má přes všechen humbuk minimální přímou obchodní expozici vůči Číně. Do značné míry je nicméně právě přes dodavatelské řetězce zapojena do německého exportního průmyslu, jehož produkce ve velkém směřuje právě tam. V tomto ohledu jsou zdejší státy vůči "totálnímu" čínskému ekonomickému nátlaku zranitelné, zvláště vystupují-li samostatně. To je právě případ Litvy, na niž si Peking došlápl přes západoevropské nadnárodní společnosti, které odtud odebírají nejrůznější komponenty.
Tato zranitelnost ale skýtá i jisté příležitosti, jak se z potenciální závislosti vymanit, a současně poskočit výše v potravním řetězci mezinárodních dodavatelských vztahů. Jelikož se celý spor točí kolem Tchaj-wanu, projevil malý ostrov s malou Litvou solidaritu a ustavil nejprve dvousetmilionový, a po pár dnech dokonce miliardový dolarový fond na pomoc její ekonomice.
Čipy místo montoven
Hlavně ale začal s vládou ve Vilniusu jednat o tom, jak by bylo případně možné využít litevských vývojových a výrobních kapacit pro produkci dnes tolik žádaných polovodičů. Tchaj-wan je v tomto oboru světovým šampionem; jen tamní společnost TSMC zajišťuje více než polovinu světové produkce čipů, včetně těch nejpokročilejších, jejichž výrobě ostatně dominuje úplně. Polovodiče se rychle stávají jedním z klíčových artiklů napříč průmyslovými odvětvími. Je to také jeden z mála sektorů, jejž dosud zcela neovládla Čína.
Vzhledem k obrovské poptávce po tomto nedostatkovém zboží má o tchajwanské know-how v oboru zájem řada zemí, jejichž průmysl je na spolehlivém přísunu čipů závislý. Tchaj-wan je však dnes ochotný se o své výrobní kapacity dělit jen s nejbližšími spojenci, jako jsou USA či Japonsko, u nichž předpokládá, že by mu v případě napadení ze strany Pekingu přišly na pomoc. Litva je prvním státem v Evropě, kterému takovou formu podpory nabízí.
Diplomacie vzteklých výbuchů
Malé pobaltské zemi se tak otevírá velká příležitost ke skoku v potravním řetězci dodavatelských vztahů a záleží jen na ní, nakolik ji dokáže využít. Jednoduché to ovšem mít nebude, protože jen TSMC letos plánuje investovat do svých výrobních kapacit přes 40 miliard dolarů. Každopádně na německé firmy, které z Litvy odebírají automobilové součástky, může Čína vyvíjet tlak relativně snadno - takové komponenty se dají rychle nahradit z jiných zemí. Tlačit na Německo, aby se vzdalo dodávek silně nedostatkových čipů, kvůli nimž zůstala stát část automobilového průmyslu, by zdaleka tak jednoduché nebylo.
České republice se podobná příležitost otevřela po Vystrčilově návštěvě na ostrově předloni v létě (a po výrocích a činech pražského primátora Hřiba, který tam požívá věhlasu rockové hvězdy). Při tehdejší politické konstelaci ji bylo obtížné využít, ale snad by se dalo ještě něco dohnat za nové vlády. Pokud možno bez vyhrocení vztahů s Čínou do krajnosti, jak to vidíme v Litvě. Při pečlivém plánování a koordinaci se nadstandardní vztahy s Tchaj-wanem dají udržovat, aniž by soudruzi v Pekingu nutně museli aktivovat svou "diplomacii vzteklých výbuchů".
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
