Absolvoval jsem v posledních letech - jako ostatně mnozí novináři - sérii rozhovorů s podnikateli a průmyslníky. Pozoruji jejich stále vzrůstající znechucení z toho, co se u nás děje, jak to v této sféře chodí.
Obvykle se mluví a píše o tom, jak jsou otrávení občané, zaměstnanci, lidé spíš málo majetní. Ale naštvání podnikatelů - těch normálních, slušných - není o nic menší. Naposledy tento týden jsem mluvil s člověkem, který je zhnusen, frustrován a uvažuje o tom, že se odstěhuje do Švýcar.
Řekl mi: „Tady se o všem píše, všechny podvody a maléry jsou venku, v novinách, v televizi, ale vůbec nic se neděje. Policie to buď neumí vyšetřit, nebo nechce, nebo nesmí." Vyjmenovával potom jednu kauzu za druhou. Stovky vytunelovaných miliard.
Nadechli se. A zas vydechli
S policií má pravdu. Někdy zhruba před rokem se zdálo, že se část kriminalistů osamostatnila, že půjdou samostatně do velkých případů a dotáhnou je. „Mám pocit, že poslední dobou se minimálně policie nadechuje a že se daří ve spolupráci i některé závažné kauzy dotahovat do konce," řekl loni v květnu ČT Jaroslav Hruška, náměstek ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost a bývalý detektiv protimafiánského útvaru policie ÚOOZ. Omyl. Policie se nadechla a zase vydechla. Nic viditelného se neděje.
Zatímco čteme, jak ve Švýcarsku zabavili českému magnátovi Pavlu Tykačovi tunu zlata a obstavili mu veškeré účty (věc, o které průmyslníci věděli o měsíc dřív než noviny), u nás se nic takového nestalo. Slyšíme stále dokola jen o Davidu Rathovi (ČSSD) a jeho sedmi milionech v krabici. Nebo o tom, jak by se rád k policii vrátil vyšetřovatel, který Ratha dostal, Petr Vincenz. Loni v březnu se sebral a odešel od protikorupčního útvaru do civilu. Proč? Vedení útvaru (ředitelem je Tomáš Martinec) mu nejen nepomáhalo, ale ještě házelo klacky pod nohy. Vracet se za stejného vedení by zřejmě nemělo smysl.
Neuvěřitelná nenažranost
Zajímavý příklad je i Martin Roman, bývalý šéf ČEZ, a jeho vazba na plzeňskou Škodu. Vše je známo, vše bylo v novinách (kupříkladu MF Dnes) popsáno, ale zřejmě to bylo „v pořádku". Roman je předsedou dozorčí rady ČEZ. Pro situace znalé podnikatele neuvěřitelné.
Jiný příklad: Lesy ČR. Kontrola NKÚ, razie policie, podezření, že je ročně z této STÁTNÍ firmy vyvedena až miliarda korun. Dokonce se v podstatě ví kudy, jak a komu. Ale člen minulého vedení Michal Gaube firmu řídí dál (jako pověřený). Chystají se další obří, těžko pochopitelné zakázky (právní služby za 400 milionů na 4 roky, ač má firma více než dvě desítky vlastních právníků). Atd.
Někteří podnikatelé vyprávějí, jak po nich státní či polostátní firmy chtějí za kontrakt deset procent z jeho ceny. Za nic. Za to, že vyhráli. Ale nejen to, oni chtějí ty peníze PŘEDEM! Neuvěřitelná, obludná nenažranost. Přesně řečeno, tohle výpalné nechtějí ony podniky, ale jejich podivní, neoficiální „zástupci". Když se s tím setká třeba německá firma, odchází i po vyhraném tendru, protože to prostě „neumí zaplatit". A už se k nám nevrátí.
Ovladači státních zakázek
Problém tohoto státu je stále rostoucí frustrace podnikatelů, průmyslníků. Šéfové velkých firem o tom mezi sebou mluví dlouho. Ne veřejně. Občas něco pustí novinářům, když už věc nemohou vydýchat. Zatím však nejsou s to nic udělat. Vzepřít se. Bojí se, že říct pravdu v Česku znamená podnikatelsky se nadobro zničit.
Výjimkou je Andrej Babiš, který už v roce 2011 celý systém pojmenoval. Založil si vlastní stranu (ANO 2011), jíž chce konkurovat ODS, ČSSD a dalším subjektům. Vstupem do politiky se u nás ovšem znevěrohodnil. Navíc má sám, jak známo, nevěrohodnou minulost - jak tu z minulého režimu, kdy patřil k prominentům, tak tu porevoluční, kdy podnikatelsky těžil z kontaktů na ČSSD.
Z čeho ještě frustrace velkých podnikatelů pramení? Stát, státní zakázky (stovky miliard ročně) ovládá několik desítek jedinců, kteří v politice buď vůbec nefigurují, nebo sedí v politických stranách, ale dobře zapuštěni a ne moc viditelní. Jsou to slavní kmotři (sledovat, jak odsouzený Alexandr Novák ne a ne nastoupit do vězení, je smutné. Podobně jako sledovat šetření nehody Romana Janouška; každý jiný už by měl soud dávno za sebou a nepochybně by seděl. Janoušek ne.).
Mimochodem vyslanci kmotrů již sedí ve vládě. Dále jsou to lobbisté, všelijaké právní kanceláře a nejrůznější šíbři. Veřejnost mnohdy jejich jména ani nezná, nic by jí neřekla.
Mlčet = velmi české řešení
Další „megafrustrující" prvek: Mé zdroje vyprávějí o policistovi, který se dlouho stýká s šéfem jedné velké státní firmy. Údajně je schopen dodávat na objednávku detailní informace třeba o policejních odposleších. Jeho majetky naprosto neodpovídají příjmům policajta. V policejní hierarchii (díky špatně postavenému služebnímu zákonu) stoupá výš a výš. Někteří jeho kolegové vědí, co se děje, ale nejsou s to zatím nic udělat.
Je to děsivé. Pro průmyslníka, který chce, aby jeho firma normálně obchodovala. Zaměstnává desítky lidí a za dobu patnáctileté existence jeho firmy státu odvedly na sociálním a zdravotním pojištění a na daních 4,5 miliardy korun. Frustrující je to i pro normálního občana, který neodvádí miliardy, ale tisíce.
Frustrace, zhnusení, nechuť je pochopitelná. Má trojí řešení. Něco proti tomu dělat. Vystoupit, popsat to, označit firmy, přes které peníze ze státního načerno odtékají. Jít do konfliktu. Nebo se přizpůsobit. Nerad, ale platit. Nerad, ale mlčet. (Velmi české řešení). Nebo se sebrat, zabalit u nás podnikání, což ovšem znamená, že zaměstnanci přijdou o práci, a jít žít třeba do Švýcar. Do země, která nechce, aby do ní odkudkoli tekly špinavé peníze.
