Turecko bude mít po referendu o ústavních změnách prezidentský systém, již ne parlamentní. Prezident Erdogan získá řadu pravomocí, omezena bude role parlamentu. Turci si odsouhlasili "babišovskou demokracii", až na to, že Erdogan nechce stát řídit jako firmu, ale jako Erdoganostán.
Po vyhraném referendu turecký prezident mluvil o obnovení trestu smrti. Snahy o vstup do Evropské unie rychle berou za své. Prezidentovi odpůrci míní, že v Turecku skončila atatürkovská kapitola dějin (Atatürk zrušil chalífát, vyhlásil sekulární republiku).
Turecko, zdá se, už nechce být součástí Západu, dost možná ani přísně sekulárním státem. Lidé, kteří hlasovali pro změny ústavy, prý často referendum chápali tak, že zvýší nezávislost Turecka na Západu, který zemi podle nich nerozumí.
Velká část Západu zas výsledek referenda bere jako prohru i potvrzení, že Turecko do EU nepatří. U nás kupříkladu předseda hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura prohlásil, že v Turecku skutečná demokracie nebyla, není a nebude, v islámském světě podle něho není možná. Takové rychlosoudy můžeme nyní očekávat ve velkém.
Jenomže pro změny ústavy v Turecku (a mezi Turky s hlasovacím právem v jiných zemích) podle předběžných výsledků hlasovalo jen 51,4 procenta účastnících se oprávněných voličů, velmi slabá většina. (Nechme stranou otázku regulérnosti referenda, kterou opozice zpochybňuje.) Proti se vyslovilo 48,6 z 85 procent voličů.
Obrovské množství tureckých občanů se změnami nesouhlasilo; zdrcující většinou zřejmě proto, že je nepovažují za demokratické. Hodit Turecko přes palubu znamená vykašlat se na zhruba 23 milionů lidí s názorem, který se dost podobá tomu našemu.
Další zásadní moment, který změny provází: Turecko je členským státem NATO. K tomu se už předem, před výsledky referenda, vyjádřil prezident Zeman: o členství Turecka v Severoatlantické alianci se prý nebojí. "NATO je vojenská organizace a vojenská organizace se neřídí politickými, respektive hodnotovými pravidly," pravil.
Pravda je to jen napůl. Ano, Aliance je vojenská organizace, ale na hodnotách stojí. Pokud Erdogan v Turecku rozvine autoritářský systém a bude i po potlačení puče dál pronásledovat vlastní občany, není možné, aby Turecko v NATO zůstalo. Hraje se tedy taky o to, jestli bude EU sousedit se zemí mimo NATO, jež má silnou armádu a čím dál méně demokratický režim.
Potřebujeme se navzájem
To vše v období obrovských migračních pohybů, v nichž Turecko hraje pro nás klíčovou roli: je zemí muslimů, kde žijí miliony uprchlíků v utečeneckých táborech. S unií uzavřelo dohodu o tom, že jim de facto brání odejít, dohodu o výměně utečenců a také o finanční podpoře.
Turecká ekonomika je silně závislá na EU, což ovšem znamená, že i Evropská unie má s Tureckem ekonomicky mnoho společného; máme řadu těsných, společných zájmů.
Turecko je zemí, která jasně odmítá tzv. Islámský stát, bojuje proti džihádistickému teroru a sama je cílem teroristických útoků. Přitom v ní podle The World Factbook žije 99,8 vyznavačů islámu. Erdogan tvrdě odmítá Bašára Asada, kterého popisuje (zjevně právem) jako vraha a kterého podporuje Moskva. To vše dokládá, v jak složitých vztazích s Tureckem se Evropská unie a NATO nachází.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, šéfka evropské diplomacie Federica Mogheriniová a eurokomisař pro rozšíření Johannes Hahn vyzývají, ať Turecko hledá co nejširší shodu při uplatňování ústavních změn. Trio evidentně myslí na skoro 49 procent Turků, kteří hlasovali proti.
Angela Merkelová sdělila, co očekává Německo, tedy "že turecká vláda po tvrdé kampani bude usilovat o dialog se všemi politickými silami ve společnosti". Připojil se k ní ministr zahraničí Sigmar Gabriel.
Zveřejnili prohlášení, kde stojí: "Německá vláda vzala v úvahu předběžné výsledky referenda a respektuje právo tureckých občanů rozhodnout o ústavním uspořádání své země. Těsný výsledek ukazuje, jak hluboce rozdělená je turecká společnost, z čehož vyplývá velká odpovědnost pro tureckou vládu a osobně pro prezidenta Erdogana."
Evropská unie nemůže Turky odepsat. Musí s Erdoganem jednat, pracovat na tom, aby se Turecko nezměnilo v nedemokratickou zemi. Sigmar Gabriel řekl: "Budeme schopni Turecku pomáhat v ekonomickém rozvoji jen tehdy, pokud zůstane demokratické." A pokud neobnoví trest smrti, dodal.
Liberální demokracie zažívá sérii jobovek: Brexit, Trump, teroristické útoky, sílící nacionalismus a populismus, volání po obnovení hranic, po tvrdé ruce, rozpad unie jako nikoli nereálná varianta. A teď turecké referendum. O hlubším sjednocování EU už skoro nikdo nemluví, jde o to, zachránit, co se dá.
Nejen to. Jak asi unii dnes vnímají turečtí muslimové, kteří čelí teroristickým útokům džihádistů stejně jako Francouzi, Němci, Britové a další, kteří odmítají Islámský stát, ale sami jsou mnoha občany EU odmítáni a považování za riziko? Nevyrábíme taky my mocného Erdogana…?
Mnoho politiků i občanů v zemích EU hází všecky muslimy do jednoho pytle, vidí je jako "riziko", nebo rovnou "potenciální teroristy". Tak proč se divíme, že Erdogan dokázal nadpoloviční většinu volících Turků zblbnout? Pomohli jsme mu.
Jediná cesta, jak může unie přežít a uchovat si svůj smysl: hájit liberální hodnoty, na kterých stojí. Znovu si uvědomme, že v zemi, kde žije 99,8 procenta muslimů, hlasovala skoro polovina po obrovské masáži, propagandě, proti Erdoganovým změnám. Vzkazují unii: nevykašlete se na nás, nechceme diktátora.
