reklama
 
 

Proč Helmut Kohl dožíval jako zklamaný a zahořklý člověk, i když vykonal velké věci

30. 6. 2017
Německo a Evropa se v sobotu ve Štrasburku rozloučí s kancléřem-sjednotitelem Helmutem Kohlem. Jeho vdova si podle německých médií nepřála proslov Angely Merkelové.

Kdo přemohl ve finále fotbalového mistrovství Evropy v roce 1996 v londýnském Wembley hořkost z naší prohry s Německem 1:2 takzvaným zlatým gólem v prodloužení, mohl na V.I.P. tribuně slavného stadionu sledovat koncert. Helmuta Kohla.

Spolkový kancléř sledoval zápas na místě s královnou a Václavem Havlem. Tehdy si ještě týmy vítězů a poražených chodily pro medaile na tribunu, nedostávaly je dole na hřišti jako dnes. Politici si tak s nimi mohli podat ruku.

Kohl byl ve svém živlu. Nadšení z německého vítězství z něj sálalo, ale k českým fotbalistům se choval skvěle. Tiskl jim ruku, klaněl se v pase, objal Pavla Kuku - útočníka jeho milovaného bundesligového klubu 1. FC Kaiserslautern. Když nahoru přišli němečtí fotbalisté, kancléř je usměrňoval, aby jeden po druhém podali ruku královně. 

V těch několika minutách na tribuně se odrážela Kohlova politika. Konsenzuální doma i v zahraničí. Snaha o spokojené Německo ve spokojené Evropě. První podmiňující druhé a naopak.

Kancléřova mohutná figura (193 centimetrů, přes 130 kilogramů) přitahovala vtipy, zejména ty kreslené. V CDU i mezi vládními úředníky jej přezdívali Der Dicke (Tlusťoch). Sám jednou prohlásil, že když přijde večer domů hladový a otevře plnou ledničku, přestávají ho zajímat dějiny.

Velmi mu záleželo na tom, aby měl důstojné místo v německé a evropské historii. Jako kancléř-sjednotitel a jako jeden z architektů sjednocené Evropy bez hranic a se společnou měnou. (Vyplývá to z téměř 600 hodin zvukového záznamu, které s Kohlem pořídil po jeho odchodu z politiky novinář Heribert Schwan a před třemi lety část z nich vydal knižně.)

Pochopitelné, když se vezme v potaz Kohlovo dětství a mládí. Jeho starší bratr Walter zahynul za druhé světové války ve wehrmachtu. Kohl byl v patnácti letech, pět týdnů před koncem války, přinucen ke vstupu do Hitlerjugend. Po kapitulaci šel dva měsíce bez peněz, dokladů a s minimem jídla zdevastovaným jižním Německem, než se v poválečném chaosu dostal k rodičům, píše o jeho minulosti časopis Der Spiegel.

Kohl v přelomových letech 1989 a 1990 uměl vycítit, co kdo v Německu a Evropě potřebuje a chce slyšet. Západoevropské spojence - především skeptickou britskou premiérku Margaret Thatcherovou - přesvědčoval, že sjednocené Německo bude pro Evropu přínosem, ne hrozbou. V zásadě stejnou strategii uplatňoval vůči Moskvě a Michailu Gorbačovovi.

Doma vsadil na to, že Němci budou chtít rychlé sjednocení. Žádný postupný proces, jak navrhovali opoziční sociální demokraté. To se potvrdilo ve volbách dva měsíce po sjednocení. 2. prosince 1990 jeho křesťanští demokraté vyhráli s dvanáctiprocentním náskokem před sociální demokracií.

Kancléř ovšem nerealisticky sliboval, že východní Němce čeká rychlé zvýšení životní úrovně, zatímco ti západní negativní následky téměř nepocítí. Výslovně uvedl, že nebude třeba zvýšit daně. 15. listopadu pravil v televizi: "Pokud říkám občanům před volbami, že nezvýšíme daně kvůli sjednocení Německa, tak to prostě neuděláme."

Už v únoru příštího roku ale vláda se zvýšením daní přišla a ukazovalo se, že ekonomická čísla bývalé NDR byla silně nadhodnocená. Ve východních spolkových zemích rostla nezaměstnanost, na Kohlovu adresu sílila kritika.

Kancléř ale měl výhodu. Rozhádanou sociálnědemokratickou opozici. A voliči se nevyhnutelně ptali: Dělal by to přes všechny problémy a chyby někdo lépe než Kohl? A o čtyři roky později znovu rozhodli, že asi ne. Křesťanští demokraté tentokrát volby vyhráli už jen o pět procent.

V demokraciích ale nikdo nemůže počítat s tím, že bude volen jen za zásluhy. Britové v červenci 1945 poslali Winstona Churchilla do opozice, přestože pod ním úspěšně přestáli válku. Francouzi v roce 1969 odmítli v referendu novou ústavu, což vedlo Charlese de Gaulla k rezignaci na prezidentský úřad.

I přes klesající preference a popularitu se Kohl v roce 1998 pokusil vyhrát počtvrté za sebou, jako Adenauer. Voliči to odmítli, kancléř-sjednotitel prohrál. Ne drtivě, takže nemusel odcházet se skloněnou hlavou. Horší bylo to, co následovalo.

Policie začala rozplétat kauzu nepřiznaných finančních darů pro CDU z doby, kdy byl Kohl předsedou. Šlo o peníze od obchodníka se zbraněmi Karla-Heinze Schreibera, který měl kanadské i německé občanství. Strana byla viněna i z toho, že šidila stát na daních. To byla Kohlova temná hodina. Při výpovědích přiznal, že o darech věděl.

Angela Merkelová, kterou na začátku devadesátých let vytáhl do vedení strany a udělal z ní ministryni, na exkancléře zaútočila. Do prestižního konzervativního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung napsala ostrý komentář. Uváděla v něm, že Kohl stranu poškodil a ta se od něj musí distancovat.

Kancléř-sjednotitel opustil funkci čestného předsedy strany a plný hořkosti se uzavřel do sebe. Ještě to umocnila rodinná tragédie. Manželka Hannelore, roky trápená alergií na sluneční svit, spáchala v roce 2001 sebevraždu. Kohl sám se ale domníval, že si vzala život spíš kvůli útokům médií na jeho osobu.

V záznamech, které zveřejnil novinář Schwan, v Kohlovi promlouvá otrávený a zklamaný člověk. O Merkelové například prohlásil, že ani neuměla pořádně jíst vidličkou, když ji poznal. Jeho hořkost dostoupila vrcholu, když Schwan části rozhovorů zveřejnil proti jeho vůli.

Delší časový odstup od života politiků má schopnost jejich dílo a činy posuzovat v lepším světle. A Helmut Kohl přece jenom bude navždy mužem, pod jehož vedením se Německo mírovou cestou sjednotilo a dělalo první kroky. Ostatně už teď se mluví o tom, že frankfurtské letiště - největší v Německu a jedno z největších na světě - ponese Kohlovo jméno.

autor: Martin Novák

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama