Reakce kabinetu na ekonomické problémy je nepochybně rychlejší než za poslední krize, což si zaslouží jednoznačnou pochvalu. Tentokrát se zjevně nepokusíme uspořit k smrti jako při velké hospodářské depresi před deseti lety. Navýšení rozpočtového deficitu na 200 miliard (zatím) a avizovaná bilionová pomoc v pravý čas zažehnaly propukající paniku.
Další kroky v podobě konkrétních opatření zatím ale vládě nejdou. Peníze sice vydává, bohužel ale neefektivně. V první řadě dnes potřebujeme dvě věci. Udržet firmy nad vodou a domácnosti zaměstnanců i živnostníků mimo dluhovou spirálu. Pokud se to nepodaří, čeká nás nejhorší možný scénář: vyplácení plošné státní almužny v troskách zcela rozpadlé ekonomiky.
Chceme-li se této dálnici do pekel vyhnout, potřebujeme nejpozději dnes začít pomoc dobře strukturovat.
Nad Tatrami se zablýsklo
Nejdůležitější formou státní podpory má být podle plánů kurzarbeit - opatření, v jehož rámci stát dotuje mzdy zaměstnanců podnikům v potížích. To je jistě správný recept. Problém ovšem spočívá v jeho zamýšleném provedení.
Padesát až osmdesát procent současných mezd má erár podle stávajících plánů zasílat firmám plošně, zároveň ale bude rozlišovat mnoho byrokratických kategorií. Jinak to bude pro firmy, kterým provoz zavřela vláda, jinak pro firmy, které nemají odbyt, a zase jinak pro firmy, kde je hodně lidí v karanténě. Plošný rozsah způsobí, že peníze nakonec zbytečně dostanou i podniky, které by bez nich přežily. Naopak rozlišování jednotlivých kategorií se změní ve zdlouhavé a zoufalé papírování pro ty, kdo finance naopak potřebují co nejrychleji.
Slováci přitom ukazují, že celou věc lze zvládnout podstatně elegantněji. Také oni teď firmám postiženým restrikcemi rychle proplatí mzdy. Dál už se ale bude dotace řídit tím jediným smysluplným kritériem: v návaznosti na prokázaný pokles tržeb. Není jediný důvod posílat stejné peníze podniku s pětinovým i čtyřpětinovým poklesem, jak se na to chystáme u nás. Slovákům tak díky přesnějšímu zacílení ve výsledku zbude více peněz na pomoc těm opravdu potřebným.
A pozor. Slováci tuto pomoc nenabízejí jen zaměstnancům, ale také živnostníkům, kteří jsou v obou částech bývalé federace páteří ekonomiky.
V Česku ale zatím vláda hraje s živnostníky ošklivou hru. Nejprve jim nedala nic, takže ti malí, kteří žijí z ruky do úst, zrušili živnost a postavili se do front před úřady práce. Pak ale vznikla patnáctitisícová dávka, takže se živnostenské listy zase rychle obnovovaly. Protože ale vyplácení bude opět plošné, mnohým v udržení nad vodou nepomůže. Kdo provozuje hospodu v nájmu, potřebuje i sto tisíc měsíčně jen na základní platby, které stále běží. Mnohem lepší by tedy bylo po slovenském vzoru zahrnout také živnostníky do podpory podle míry jejich postižení.
Černý Petr moratoria
Celý protikrizový systém by přitom mohl být neuvěřitelně jednoduchý. Státní Českomoravská rozvojová a záruční banka může obsluhovat nízkoúročené úvěry pro firmy a živnostníky. Stát může u zaměstnanců i živnostníků pozastavit výběr pojistného. Na konci roku by pak podle propadu tržeb bylo možné vyhodnotit, jak velkou část úvěru bude erár žádat zpět a zda pojistné odpustí či nikoli.
Vše, čím dnes stát chce tento jednoduchý princip nahrazovat, budí v lepším případě rozpaky. Včetně čerstvého nápadu ministryně financí Aleny Schillerové na půlroční moratorium pro splátky hypoték, spotřebitelských i podnikatelských úvěrů. Žádná banka, která se chová s péčí řádného hospodáře, po půl roce neřekne: "Tak už to celé smázneme." Takový krok může na příkaz státu udělat právě jen Českomoravská rozvojová. Proč by se navíc mělo pozastavovat splácení hypoték těm bohatším, zatímco chudším by s nájmem nikdo nepomohl? Při takto nesystematických postupech prostě vždy někomu zůstane v ruce černý Petr. A často ne jen jeden.
Čas na Milostivé léto
Může tedy stát kromě nabídky levných úvěrů a slibu jejich odpuštění dle míry propadu zisku ještě něco udělat?
Rozhodně ano. Klasická otázka: Jak mohu pomoci, když nemůžu pomoci všem, kterým bych chtěl? A klasická odpověď: Začněte ve svém bezprostředním okolí.
Také stát nyní nemůže pomoci všem potřebným, aniž by se finančně zhroutil. Ale může velmi snadno pomoci těm, na které má vliv. Což zdaleka nejsou jen jeho zaměstnanci, ale i ti, kdo mu dluží. Nyní je ideální příležitost odmáznout všechny ty nepříliš vysoké pohledávky na daních, poplatcích a zdravotním či sociálním pojištěním vůči eráru. Vhodně reformovat exekuce a insolvence jsme za tučných let nedokázali, nyní tedy stát může pomoci alespoň těm, které uhání on sám.
Ekonomická koronavirová krize je obří, ale paradoxně právě proto ji není tak těžké řešit. Neexistuje žádná reálná možnost, aby to stát přežil bez masivního zadlužení. Zbývá si tedy jen stanovit priority a za každým podpůrným nástrojem vidět konkrétního zaměstnance či živnostníka. Pokud se jasně neukáže, že do ruky dostává rychle potřebnou pomoc, pak je nástroj k ničemu.
Bohužel se ale zatím zdá, že podobných zbytečností připravujeme celé desítky. I se všemi těmi černými Petry, kteří k nim patří. Naděje však umírá poslední: ještě stále máme čas tomu zabránit. Krátí se ale každou hodinu.
