Po německých parlamentních volbách loni v září a francouzských prezidentských letos v dubnu se zdálo, že od významných hlasování si Evropa na čas oddechne. Což by se opravdu hodilo ve chvíli, kdy potřebuje napnout všechny síly k obraně před vojenskou, energetickou i dezinformační invazí Kremlu.
Jenže naplánovaný volební cyklus je jedna věc, realita pak druhá. Takže i v nadcházejících měsících nakonec unii čekají mnohé rozhodující politické souboje. Ten nejdůležitější proběhne koncem září v Itálii, kde nyní k velké radosti Moskvy padla vláda Maria Draghiho. Podle listu La Stampa Kreml dokonce pád kabinetu umně orchestroval. Zapomínat bychom ale neměli ani na ty další, na první pohled méně dramatické. Protože i v nich budou voliči rozhodovat nejen o daních či reformách ve svých zemích, ale také o soudržnosti Západu vůči stále agresivnějšímu, teroristickému Rusku.
Švédsko bez šance, Itálie s obavami
Ve stockholmském námořním muzeu Sjöhistoriska museet ještě nestačili předělat film o dlouhé historii švédského námořního loďstva. Končí tím, že Rusko se po krátké pauze stává pro Balt opět zásadním ohrožením a země tří korunek musí úzce kooperovat se státy NATO, nicméně tradice dvousetleté neutrality stále zůstává kotvou jeho zahraniční politiky… Dnes už to neplatí. Barbarský útok Kremlu donutil Švédsko a Finsko přehodnotit postoj a minulý měsíc zástupci 30 členských zemí Severoatlantické aliance podepsali protokoly o jejich přistoupení.
V polovině září tak půjdou Švédové poprvé k volebním urnám za situace, kdy jejich domovina opouští hluboce zakořeněnou neutralitu a míří do silného vojensko-politického svazku. Na výsledku hlasování to však sotva co změní. Buď zvítězí dosud vládnoucí sociální demokraté s levicovými partnery, nebo Umírněná strana s pravicovými partnery. Už roky sice skládání funkční koalice blokují čím dál populárnější Švédští demokraté, levice i pravice je ale považuje za příliš extrémní, takže jsou zatím stále bez podílu na moci - a s největší pravděpodobností to tak i nadále zůstane.
Putin nemůže ani doufat, že by mu zahrál do karet letitý pacifistický sentiment sociálních demokratů. Byli to totiž právě oni, kdo se jej po jarní vnitrostranické bitvě zbavili - a jejichž premiérka pak bok po boku s tou finskou požádaly NATO o přijetí. Severská levice tak absolvovala podobně drsné "probuzení realitou", jaké sledujeme v Německu.
Jak už bylo řečeno, mnohem zamotanější příběh čeká kontinent na Apeninském poloostrově, kde budou voliči vybírat novou vládu, jež převezme otěže po široké technokratické koalici Maria Draghiho. Zde má Putin hned několik želízek v ohni.
Podle průzkumů to zatím vypadá na vítězství pravicově populistického trojlístku Bratři Itálie, Liga a Vzhůru, Itálie. Prvně jmenované uskupení je sice otevřeně postfašistické, což ale neznamená, že by bylo automaticky také proruské. Budiž připomenuto, že jeho lídryně Giorgia Meloniová podporovala dodávky italských zbraní Ukrajině v minulých měsících často i důrazněji, než mnozí koaliční partneři končícího Draghiho kabinetu.
Podstatně větší problém v tomto ohledu představuje Liga Mattea Salviniho, který roky platil za jednoho z největších unijních fanoušků Vladimira Putina. A podle již citovaného zjištění deníku La Stampa proto v květnu ruská ambasáda sondovala, zda by Salviniho partaj nechtěla opustit vládu.
Třetím do party je pak nevypočitatelný Silvio Berlusconi, který zas podle listu La Repubblica mluvil s ruským velvyslancem v den, kdy stáhl svou podporu Draghiho vládě a tím ji povalil.
Aktuální popularita této trojice sice ještě může opadnout, protože Draghi byl velmi oblíbeným premiérem a Italy může naštvat, že jej úradek pravice zbavil křesla. Není však pochyb, že Putinovi lidé budou věnovat parlamentním volbám na jihu Evropy maximální pozornost. Bez Itálie na stejné palubě by totiž unie nebyla schopná doplout vůbec nikam.
Bulharská hádanka
Vedle voleb ve významných unijních zemích bychom neměli zapomínat ani na ty, o kterých se zas tak často na stránkách evropských deníků nereferuje.
Konkrétně třeba na Bulharsko, kde padl kabinet Kirila Petkova, který zaujal až nečekaně ostrý protikremelský kurz - a když v červnu nezískal důvěru, obvinil z neúspěchu kromě místní mafie také Moskvu. Těžko říct, nakolik to bylo oprávněné, nicméně za povšimnutí stojí, že vyhoštění sedmi desítek ruských diplomatů ze Sofie s údivem zaznamenala celá Evropa.
V tradičně divoké bulharské politice je otázkou, kdo se může v říjnu - po čtvrtém hlasování od roku 2021 - chopit moci. Velké šance má dlouholetý autoritativní premiér Bojko Borisov, který vede průzkumy popularity. Krom něj může Putin sázet také na nacionalistickou stranu Vazraždane, jejíž předseda Kostadin Kostadinov nemá rád Romy, homosexuály a migranty, zato však chová tak silnou náklonnost k současnému ruskému režimu, až si vysloužil zákaz vstupu na Ukrajinu.
Na začátku října půjdou lidé házet lístky do uren také v Rakousku, které čeká výběr nového prezidenta. Jasným favoritem je momentálně ten stávající - Alexander Van der Bellen. Jeho hlavního konkurenta, kandidáta krajních Svobodných Waltera Rosenkranze, určitě nelze šmahem označit za proruského, moskevskou generalitu ale jistě těší jeho vypjatý euroskepticismus.
Boj o Rigu
A pak jsou zde ty nejzajímavější volby, byť je otázkou, zda je vůbec někdo v Evropě zaregistruje - na počátku října složí svůj nový parlament Lotyši.
Už nyní lidé na ulicích skvostné secesní Rigy, kde lze lotyštinu zaslechnout stejně často jako ruštinu a ukrajinštinu, dostávají do rukou letáky s usměvavými kandidáty. Není divu, právě v této zemi půjde opravdu o hodně. Je zřejmé, že pokud by Ukrajina nedokázala odrazit ruský atak, stanou se baltské země mimořádně ohroženými - a nejvíce mezi nimi právě dvoumilionové Lotyšsko, jehož obyvatelstvo tvoří ruské etnikum z celé čtvrtiny. Tak silnému tlaku nečelí ani Estonsko, ani Litva.
Koho zajímá spletitá geneze ruského osídlení, může zavítat třeba do rižského Muzea okupace Lotyšska, jež mapuje brutální nadvládu hitlerovského Německa vystřídanou neméně brutálním panováním Stalinovým. Jedním z jeho důsledků byl právě masivní příliv ruského obyvatelstva. Aby se tak po obnovení demokracie Lotyši ve vlastním státě nestali minoritou, neudělili množství přistěhovaleckých ruských rodin občanství.
Volit se tedy bude ve značně napjaté atmosféře. Už v roce 2018 se přitom nejsilnější parlamentní stranou stala proruská sociálnědemokratická Harmonie a jeden z jejích nejvýraznějších lídrů, dlouholetý rižský starosta Nils Ušakovs, pak sebevědomě tvrdil, že bez něj žádná vláda nevznikne. Nakonec se to přece jen podařilo a teď to navíc podle průzkumů vypadá, že podpora Harmonie rapidně klesá. I tak ovšem Vladimiru Putinovi v lotyšském volebním osudí stále zbývají k dispozici další míčky a země má před sebou mimořádně horký podzim.
Voleb, v nichž se bude kremelská pátá kolona snažit v nadcházejících měsících za každou cenu uspět, čeká Evropskou unii celá řada. Každé budou extrémně důležité nejen pro osud jednotlivých zemí, ale i klubu jako celku. A především pro budoucnost Ukrajiny, na níž denně z Putinovy vůle umírají lidé.
