Daniel Anýž Daniel Anýž | Komentáře
15. 4. 2022 11:11

Putin na Ukrajině nemusí vyhrát. Západ se ale snadno může porazit sám

Debata o americké základně ukázala, že jsme nepoučitelní. Pro populistu Babiše by byla větším nebezpečím noha amerického vojáka na české půdě, než jsou Putinovy válečné rakety, které křižují nebe nad Ukrajinou jen několik set kilometrů od našich hranic.
A teď si promluvíme o tom, jak se dělá za války diplomacie. (Francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Olaf Scholz, Versailles, 10. březen 2022.)
A teď si promluvíme o tom, jak se dělá za války diplomacie. (Francouzský prezident Emmanuel Macron a německý kancléř Olaf Scholz, Versailles, 10. březen 2022.) | Foto: ČTK/ZUMA/BLEVENNEC/EUC

Slavíme Velikonoce, svátek naděje, která je silnější než smrt. Nedaleko od nás se mezitím schyluje v bitvě, v níž půjde Ukrajině o život. Putin přeskupuje vojska a sbírá síly k ofenzivě na Donbase.

Foto: Aktuálně.cz

Západ nehledí zcela stranou, snaží se pomoci. Ale stále se zdá, že nebere vážně svá vlastní slova. Totiž varování, že na Ukrajině jde o "souboj demokracie s autokracií", jak to pojmenoval americký prezident Joe Biden.

Jenže pokud je to skutečně pravda, pokud jde na Ukrajině opravdu o nás, pak tomu aktivita západních zemí neodpovídá. Stále jsme zahleděni do sebe a vypadá to, že aktuální Putinovo krvavé tažení vůbec není tím budíčkem, který by nás konečně vytrhl z letargie.

Washington posílá Kyjevu další zbraně, už i těžkou techniku, kterou tamní armáda nyní zoufale potřebuje, a zatím v západní pomoci postrádala. Může se zdát nefér kritizovat Bílý dům přesně ve chvíli, kdy se snaží urychlit dodávky, jichž je od začátku války už za 2,5 miliardy dolarů.

Málo a ještě pozdě

Ale pokud na Ukrajině probíhá "genocida", jak tento týden Biden řekl, nelze jinak, než jeho dosavadní pomoc Ukrajině označit frází "too little too late". Málo a ještě pozdě.

Návrh amerického obranného rozpočtu na příští rok činí 813 miliard, na pomoc Ukrajině zatím tedy Spojené státy vynaložily 0,3 procenta této sumy. Mělo i mohlo jít o násobně více. O zbraně za desítky miliard dolarů. USA na to mají dost ekonomických sil i vojenské výzbroje a prezident k tomu disponuje dostatečnou pravomocí, nepotřebuje potvrzení Kongresu.

A měl s dodávkami začít podstatně dříve. Dávno před tím, než se k překvapení vyčkávajícího Západu ukázalo, že Ukrajina se dokázala ruskému "Blitzkriegu" ubránit. Západ věřil spíše Putinovi, a naštěstí se zmýlil. Jenže podobný tichý předpoklad, že na Donbase teď už Ukrajinci opravdu nemají šanci, se opět vznáší ve vzduchu.

Všude jsou domácí problémy pro politiky košilí, zatímco masové vraždění Ukrajinců kabátem. Je to pochopitelné. Zároveň ale také nesmírně kruté. A pro samotný Západ to může být sebedestruktivní. Zasazování Putinovy války do kontextu vnitropolitických problémů relativizuje, zamlžuje její váhu.

Opakovaně se k tomu ovšem uchyluje i Joe Biden. Jedním dechem mluví o historickém zápase o osud západní demokracie, aby Američany vzápětí ujistil, že udělá vše pro to, aby kvůli tomu "necítili bolest" z vysokých cen benzinu.

Biden takto zarámoval i zmíněný výrok o genocidě. "Váš rodinný rozpočet, vaše možnost natankovat si plnou nádrž - nic z toho by nemělo záviset na tom, že nějaký diktátor na druhém konci světa vyhlásil válku a dopouští se genocidy," řekl během svého projevu v Iowě.

Rozpačitost, to je dojem, který to ve výsledku vyvolává. Je dobře, že se americký prezident nebojí nazývat věci pravými jmény. Opakované nářky jeho francouzského protějšku, že takto se mezinárodní politika a diplomacie nedělá, jsou směšné. Čeho se Macronovi zatím podařilo dosáhnout? Jak uspěl? Ve vztahu k Putinovi už žádné diplomatické rukavičky nepotřebujeme. Což ovšem nic nemění na tom, že - jak už bylo řečeno - pachuť nakonec zůstává i po Bidenových slovech, když mluví o válečných zločinech a o genocidě, ale jako prizma, kterým by je Američané měli vnímat, zmiňuje drahé pohonné hmoty.

Klid a nohy v teple

Ale, kdo jsme my, Evropané, abychom vyčítavě ukazovali na Ameriku? Ve Francii jde Marine Le Penová do volebního prezidentského rozstřelu s Macronem s novými, čerstvými tématy. Francie by prý měla vystoupit z vojenských velicích struktur NATO a aliance by měla mít těsnější vztahy s Ruskem.

"Jakmile skončí rusko-ukrajinská válka, podpořím strategické sblížení s Ruskem," vyhlašuje Le Penová. Evidentně chápe Putinův brutální útok na sousední nezávislý stát jako nějaký sportovní zápas, jehož je Evropa jen nezaujatým pozorovatelem. Nechť zvítězí ten silnější, lepší, což je v očích Le Penové evidentně Putin.

Možná jí to nebude stačit na vítězství ve volbách, ale už fakt, že nemalá část francouzských voličů na to slyší, je hodně špatnou zprávou. Zápas o demokracii, o budoucí bezpečnostní uspořádání Evropy? Bla, bla, bla… , ať to Putin s tím potížistou Zelenským rychle vyřeší a věci se mohou vrátit k normálu.

V Německu zase vidíme, že s velkým strategickým obratem, který po vypuknutí války avizoval kancléř Olaf Scholz, to nemusí být tak žhavé. Je to až zoufalý paradox: Čím déle Ukrajina statečně bojuje, tím více se Německo vrací k chladnému pragmatismu.

Už není jisté, jak moc vlastně bude Berlín nakonec investovat do nákupu nové vojenské techniky, a zda na obranu začne skutečně vynakládat nejméně dvě procenta ze svého HDP.

A co se týče ekonomických a obchodních vztahů s Ruskem? Opatrně s jejich ohrožením nebo dokonce zpřetrháním, ozývá se už zase. Minulý týden se například ředitel chemického gigantu BASF Martin Brudermüller nechal slyšet,  "levný ruský plyn je základem konkurenceschopnosti našeho průmyslu".

Amíky tady nechceme!

Pohled do Německa bolí, jenže viděno z Prahy nakonec vše nevyhnutelně vede k otázce: " A kdo jsem my tady v Česku, abychom vůbec mohli někoho jiného kritizovat?

Poznámka ministryně obrany Jany Černochové (ODS), že na svém nadcházejícím jednání v Pentagonu by chtěla otevřít téma možné americké vojenské přítomnosti u nás, byla jistě hodně předčasná a nešikovná. Zároveň ale velmi poučná. Bohužel.

Teď již víme, že předseda nejsilnější opoziční strany a pravděpodobný prezidentský kandidát Andrej Babiš se uprostřed české kotliny, ve svém útulném populistickém hnízdečku, stále cítí naprosto bezpečný. A nejen to, z jeho výroků je zřejmé, že za větší ohrožení naší suverenity považuje případnou nohu amerického vojáka na zdejší půdě než Putinovy střely, které teď křižují nebe nad Ukrajinou jen několik set kilometrů od našich hranic.

Choval by se tak Babiš, kdyby nevěděl, že jeho odpor proti americké základně v české společnosti rezonuje? Zatím se vždy řídil podle průzkumů, vždy naslinil prst a vystrčil ho do ovzduší veřejného mínění. Pokud je tomu tak i nyní, ve válce na Ukrajině už prohráváme. Bez ohledu na to, jak nakonec dopadne statečný boj samotných Ukrajinců. Když Putina zatlačí, budeme rádi, protože za nás vyřeší problém. Když to bude naopak, přijmeme to jako hotovou věc. Však ono nebude tak zle…

Jsme nepoučitelní. Putin nemusí vyhrát, my se ovšem můžeme velmi snadno porazit sami.

Video: Genocida na Ukrajině? Nejde jen o Buču a chladnokrevné vraždy, tvrdí právnička

Útok na Ukrajinu - americká právnička Gissou Niaová o genocidě páchané na Ukrajině | Video: Associated Press
 

Právě se děje

Další zprávy