Že se po útoku na Ukrajinu rozhodly hledat ochranu v NATO jako první zrovna Helsinky, je pro Moskvu velkým políčkem. Finové ve své historii opakovaně ukázali, že jsou velmi statečným národem. Termín "finlandizace" ale zároveň dával celá desetiletí najevo, že ignorování velmocenských zájmů není v reálném světě tak úplně možné.
Po druhé světové válce Finsko dokázalo uhájit parlamentní demokracii, se sousedním Sovětským svazem ale muselo uzavřít z donucení smlouvu, která limitovala jeho zahraniční politiku. Jedním z jejích hlavních důsledků byla i neúčast země v Severoatlantické alianci. A neutrální status si nakonec ponechala i po pádu bipolárního světa.
Že se jej nyní Finové rozhodli zbavit, svědčí o jediném. Schopnost Kremlu prosazovat svůj vliv v blízkém zahraničí se bortí tempem a způsobem, jaké si ještě během únorových olympijských her neuměl nikdo ani představit.
Dosud se nejvýchodnější severská země řídila podle zásady: Milý Kremle, nesnáším tě, ale protože jsem ti příliš blízko, ve vlastním zájmu budu respektovat zájmy tvé. Jedním slovem se tomu říkalo finlandizace. Jeho význam se ale na sklonku minulého týdne změnil ve svůj opak: Milý Kremle, nesnáším tě, a protože jsem ti příliš blízko, ve vlastním zájmu už nebudu respektovat ty tvé.
Rusko zas našlo své hranice
Po útoku Moskvy na Gruzii pronesl Václav Havel v roce 2008 známý bonmot: "Myslím, že po mnoho staletí existuje takový problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí."
Ruský svět - "russkij mir" - skutečně dalece přesahuje hranice Ruské federace. Vliv ruské kultury a zájmů Kremlu je patrný nejen v postsovětském prostoru, ale prostřednictvím hrdinsky vyprávěné historie se více či méně rozléval také do dalších částí Evropy i Asie.
Vladimir Putin praktickou podobu tohoto imperiálního dědictví za posledních dvacet let citelně zradikalizoval. Z evropské perspektivy nelze pro ruské vojenské násilí v Podněstří, Abcházii, Osetii, na Donbase, Krymu a nyní i celé Ukrajině najít žádné racionální vysvětlení. Z té moskevské ovšem smysl dává - jde o důsledek trvale posilovaného přesvědčení o absolutní nadřazenosti ruského národa a ruských zájmů v "blízkém zahraničí".
Že se navíc k takovému vidění světa nemusí propracovat jen diváci prvního kanálu ruské státní televize, dosvědčuje i smutný příklad českého prezidenta. Ten v roce 2014 po anexi Krymu doporučoval Kyjevu právě finlandizaci - tedy "neutralitu" podle ruských představ. Není těžké si představit, co by bylo jejím plodem: Změna Ukrajiny ve vazalský stát, jaký dnes představuje Bělorusko.
Pokud tedy nyní někdejší hlasitý kolaborant Zeman ostentativně fandí Kyjevu a Finsko se Švédskem pobízí k co nejrychlejšímu vstupu do NATO, výborně to ilustruje úpadek Putinovy vlivové sítě. Zdá se, že Rusko minimálně na nějaký čas konečně nalezlo své hranice - jsou přesně tam, kde podle mezinárodního práva končí jeho federace.
Co získal, to ztratil
Je úkolem pro opravdové znalce Ruska, aby časem odhalili, co přesně Kreml vedlo k tak zoufalému kroku, jakého se dopustil plošnou invazí na Ukrajinu. Vždyť do té doby nebylo mezi světovými lídry mnoho zkušenějších expertů na pozvolné rozšiřování velmocenského vlivu, než jakého představoval právě Putin.
Běloruský diktátor Lukašenko poměrně rychle pochopil, co se od něj žádá. A řada dalších postsovětských republik se po zkušenostech s barevnými revolucemi v Gruzii či na Ukrajině bála konfliktů s Kremlem. Na Kavkaze se pak Moskva stala garantem azersko-arménské války o Náhorní Karabach.
V Evropě si zase prakticky všichni nechali ochotně vnutit závislost na ruských energetických surovinách, jejímž symbolem se stal plynovod Nord Stream 2. A Putinovi vojáci rozhodovali konflikty i daleko za hranicemi své domoviny, například v Sýrii.
Jednou větou: V předvečer útoku na Kyjev se Rusko nemohlo zdát větší. Po dvou měsících nesmyslné a neúspěšné války je ovšem scvrklejší, než kdy bylo.
Konec jedné velmoci
Putin ze dne na den přichází prakticky o vše, čeho dosáhl. Kyjev chtěl po Majdanu do Evropské unie, ale brzo bylo jasné, že s Ruskem v zádech se mu to sotva jen tak podaří. Nyní už podal přihlášku. Podobně se zachovalo Moldavsko. A přičíst je třeba také gruzínský příběh. V posledních letech se přitom Tbilisi v mimořádně těžkém postavení snažilo Kreml nedráždit. Na Kavkaze se navíc začíná hroutit i křehké arménsko-azerské příměří, protože Baku nevidí důvod respektovat tak slabého garanta smlouvy, jako je Moskva.
Putin však ztrácí i zdánlivě neměnné pozice, které zdědil po svých sovětských předchůdcích. Raketový vzestup podpory vstupu do NATO ve Finsku a Švédsku, tedy dvou tradičně neutrálních zemích, přitom představuje pouhý začátek. V Rakousku sice tři čtvrtiny obyvatel členství v alianci stále odmítají, už jen polovina obyvatel si ale myslí, že je neutralita dostatečně chrání a více než čtyři pětiny z nich proto žádají těsnější obrannou spolupráci v rámci Evropské unie.
Stále patrnější také je, že Moskvu po sérii chyb přestávají respektovat i dosavadní občasní pragmatičtí partneři, jako jsou Turecko či Izrael. A všichni napjatě čekají, jak se zamíchají karty rusko-čínských vztahů, protože není nejmenších pochyb o tom, kdo v nich nyní výrazně oslabil.
Pro ukrajinské vojáky, kteří bojují i za naši svobodu, válka samozřejmě zdaleka nekončí. Dokonce je možné, že ty nejhorší boje teprve přijdou. Ale Rusko jako velmoc už porazili na hlavu.
