Vědí to příznivci, ale stejně dobře také odpůrci sňatků osob stejného pohlaví. V liberálním Česku se dříve či později stanou skutečností. A to nejen kvůli tomu, že většina obyvatel je pro. Ale hlavně proto, že současný institut registrovaného partnerství je zcela nevyhovujícím mezičlánkem, který napravuje některé nerovnosti tím, že jiné zase vytváří. Kde v evropských státech začali s registrovaným partnerstvím, nakonec skoro vždy skončili u možnosti plnoprávného sňatku.
Jde ale o tak lidsky, kulturně i nábožensky citlivé téma, že než jej soudní politici zvednou, připraví si nejprve většinu v parlamentu (či vědí, že existuje reálná šance na většiny v referendu) a až pak věc předloží. Protože podstupovat každý rok velmi emotivní debatu bez jakékoliv změny si nikdo alespoň trochu zodpovědný přát nemůže.
Dobrým příkladem mohou být třeba sousední Němci. Tam se v roce 2000 rozhodli pro registrované partnerství, ale plnohodnotné sňatky blokovali dlouho křesťanští demokraté Angely Merkelové. Nakonec se sociální demokraté v roce 2017 spojili s liberální opozicí - a když Merkelová viděla svou nevyhnutelnou prohru, smířila se s hlasováním nikoli dle partajní linie, ale dle svědomí poslanců. Zákon tedy prošel, ač kancléřka a většina hlavní vládní strany byly proti. Padlo sice pár ostrých výroků, ale všichni byli rádi, že se po letech nějak věc definitivně rozřešila.
Zdá se ale, že na takto pokojnou cestu můžeme v Česku zapomenout. Politikům z obou táborů je zjevně zcela jedno, zda má zákon šanci projít. Chtějí být hlavně vidět a nijak neřeší, jaká hořkost po dalším kole bezvýsledných hádek ve společnosti zůstane.
Hodit granát
Už když v červnu skupina liberálních poslanců oznámila, že navrhuje uzákonění stejnopohlavních sňatků, vzbudilo to údiv. Hlavně proto, že minulá sněmovna obdobný zákon schválit nedokázala a nová sestava dolní komory parlamentu je ještě výrazně konzervativnější, šance jsou tedy ještě menší. Zároveň je v plném proudu asi sto akutních krizí od ruské agrese vůči Ukrajině až po inflační šok. Dává smysl v takové atmosféře chrstnout olej do ohně, aniž by existovala reálná naděje, že to bude mít nějaký pozitivní efekt?
Že pro svůj návrh nemají předkladatelé vyjednanou většinu, bylo brzo jasné z prvního vyjádření předkladatele Josefa Bernerda (STAN), který tvrdil, že "někdy i cesta je cíl". Ne, to v tomto případě opravdu není, protože právě cesta tohoto návrhu bude jako vždy lemována pozoruhodnou sérií urážek a dogmat.
Navíc se brzy ukázalo, že nebude stačit jen prostá většina přítomných poslanců, ale "stojednička", protože Miloš Zeman je připraven zákon případně vetovat. Bernard nad tím ale mávl rukou s tím, že norma případně stejně přistane na stole až dalšímu prezidentovi. Předkladatelé tedy zvesela plánují, že se toxická hádka potáhne minimálně do jara příštího roku.
A co je horší, zjevně je jim jedno nejen to, že proti je prezident i premiér a že se tedy rozbouřené emoce prakticky jistě nedočkají žádné katarze, ale skupinka se nesnažila věc předjednat ani ve svých vlastních stranách.
Jeden příklad za všechny. Jakmile se za stejnopohlavní sňatky postavila šéfka TOP 09 Markéta Pekarová Adamová, nejvýše postavený člen strany ve vládě - ministr zdravotnictví Vlastimil Válek - vzápětí podepsal návrh na ústavní dodatek, že manželství mohou uzavřít jen muž a žena. To už je na hraně absurdity.
Dryáčnictví místo konzervativismu
Jestliže liberální poslanci zapomněli myslet a počítat, u konzervativních zákonodárců zjevně došlo k úplnému zatmění mysli. Nad tím, co předvedli zejména lidovci, zůstává rozum stát.
Nepochybně stačilo, aby vyhlásili, že z náboženských důvodů jsou ostře proti stejnopohlavním sňatkům. Dokonce měli i velkou šanci, že se s nimi konzervativní sněmovna ztotožní. Místo toho ale přinesli do sněmovny návrh, aby se do Listiny základních práv a svobod dostala definice manželství jakožto svazku muže a ženy s naprosto absurdní důvodovou zprávou. Česká sněmovna už zažila mnohé, ale něco takového ještě vskutku ne.
Pokud by jejich liberální protivníci chtěli být škodolibí, chytnou se hned prvního argumentu, že ochrana manželství je v mnoha ústavách, třeba německé. To je sice fakt, jenže právě tam článek 6 Základního zákona chrání manželství od roku 2017 i pro stejnopohlavní páry.
Ještě horší je pak zoufalé znásilňování vědeckých studií, jen aby "dokázaly", že děti se budou mít u homosexuálů výrazně hůře než u heterosexuálů. To už je nejen demagogie, ale - a právě lidovci by tomu měli porozumět - hřích.
Je smutné, že tak chytří poslanci jako Marek Výborný či Marek Benda sklouzli k takovému dryáčnictví. Jistě bylo v jejich silách seskládat i nějaké argumenty, o kterých se dá diskutovat. Například zda nebylo vhodné spolu se stejnopohlavním manželstvím řešit také problém náhradního mateřství.
Cílem ale asi bylo sestavit co možná nejagresivnější argumentář, aby ho dokázal používat i spolupodepsaný Jaroslav Foldyna a celý zbytek osazenstva SPD, se kterým nikdo ze slušných demokratických poslanců nespolupracuje. Tedy zjevně jen do doby, než se mohou k něčemu hodit. Tomu se říká zásadovost.
Doufat, ale radši ne moc
V takto rozjeté parlamentní debatě by zastánci stejnopohlavních svazků měli doufat v to nejlepší, ale čekat to nejhorší.
Může je těšit prakticky jistota, že se dříve či později svého cíle domohou. Nicméně liberální skupinka předkladatelů aktuálního návrhu si zjevně vůbec nedělala hlavu s tím, jak to prakticky zařídit. Nejenže o své věci nedokázala přesvědčit ani stranické kolegy, ale ještě svým laxním, nezodpovědným přístupem sešikovala hodně dryáčnickou koalici odpůrců, takže o kravál a urážky, které umí hluboce ranit, nebude nouze.
Co by ale do pár voličských hlasů jeden neinvestoval, když účet za to budou platit jiní…
