Kvízová otázka pro znalce české politiky: "Co udělá vítěz voleb, jehož menšinová vláda nezískala důvěru parlamentu?"
A) Bude se starat, aby Česko fungovalo; maximum energie ale věnuje vyjednávání s potenciálními partnery o podpoře.
B) Vybere si nejodpudivější stranu, která v parlamentu sedí, a maximum energie věnuje prosazení její programové priority.
Hnutí ANO zvolilo možnost B a na prosazování zákona o referendu se vrhlo s elánem, který nejspíš i samotného Tomia Okamuru trochu zaskočil. Ještě se ani dosyta nenabažil prvního dárku - křesla místopředsedy sněmovny - a už aby rozbaloval další. Nemusel ani dávat dopis za okno - stačilo podle svého toužebného přání pojmenovat stranu a Ježíšek, pardon, Andrej Babiš, se dovtípil.
(Krátká odbočka: za pozornost stojí i způsob, jakým vláda v lednu poslala Okamurovo referendum do sněmovny. Všechna připomínková ministerstva, tedy vnitro, zahraničí, finance, spravedlnost i obrana, ho písemně odmítla. Na zasedání vlády 17. ledna 2018 pro něj ale zvedlo ruku všech patnáct ministrů a ministryň. Prostě jeden tým, který se nehádá a maká pro lidi. Přesně jak si to Andrej Babiš představoval.)
Takový spěch by byl legitimní, kdyby se jednalo o pomoc obětem regionů zasažených katastrofální povodní. S přivřenýma očima by se dal pochopit i u zákona urychlujícího například stavbu dálnic a železnic - na moderní infrastrukturu zoufale čeká celá země.
Ale referendum naléhavě potřebují jen ti, kdo ho chtějí zneužít.
Když se někam chystáme na dovolenou, neškodí zeptat se na zkušenosti sousedů, kteří tamtéž byli loni. Když chceme protlačit nový zákon, taky neškodí podívat se, jak funguje jinde. Hnutí ANO, piráti a další to asi neudělali, jinak by jejich nadšení pro referendum muselo dost ochladnout.
Nastudovat si zkušenosti sousedů v tomto případě zabere méně času než přečíst všechny reference na hotel u moře. V demokratických zemích se referend zase až tak moc nekoná - odhlédneme-li od místních hlasování a švýcarské výjimky potvrzující pravidlo. Už to by nás mělo varovat - proč asi, jde-li o tak skvělou věc, jak nám propagátoři hurá referenda namlouvají? A když odečteme referenda o EU (ANO se dušuje, že ho nepřipustí), zbude jich ještě méně.
Veškerou naši pozornost pohltilo trauma brexitu, což lze pochopit. Už dlouho žádné referendum nevyplavilo na povrch tak koncentrovanou směs toho nejhoršího, co lze v každém národě najít. Když mluvím o traumatu, nemám přitom na mysli výsledek. I kdyby byl opačný - vrátilo by to život zavražděné matce dvou dětí, poslankyni Jo Coxové? Ochránilo by to Poláky a další Středo- a Východoevropany před xenofobními útoky? Asi ne.
Ale co jiná referenda z našeho okolí z poslední doby? Poskytují argumenty spíš odpůrcům, nebo stoupencům přímé demokracie? Posuďte sami.
Pokud jde o střední Evropu, Rakousko ani Německo nám žádné čerstvé zkušenosti s námi vytouženou dovolenkovou destinací nepředají. Přímou demokracii pokládají za příliš rizikovou oblast, kam se nejezdí. Mají k tomu dobré historické důvody a řeč není jen o Hitlerovi. V Rakousku si v roce 1978 vyzkoušeli přímou demokracii v referendu o jaderné energii. Výsledek v Česku netřeba připomínat - pouhých třicet tisíc hlasů rozhodlo o nespuštění hotové elektrárny za miliardy šilinků a zadělalo na problémy na desítky let dopředu. Referendum přitom rozhodly politické zájmy, které s energetikou ani životním prostředím neměly nic společného.
Pojďme tedy jinam. Slovensko uspořádalo v roce 2015 referendum namířené proti stejnopohlavním párům - jejich odpůrci jim mimo jiné chtěli znemožnit označovat svá partnerství za manželství a adoptovat děti. Hlasování ztroskotalo na nízké účasti, jediným výsledkem bylo vzedmutí homofobních vášní. Bizarní je, že strůjci referenda chtěli zakázat zakázané - svazky osob téhož pohlaví slovenské zákony dodnes neuznávají, natož aby je označovaly za manželství nebo jim povolovaly adopce.
Klasickou ukázku zneužití institutu referenda nabídla v roce 2016 maďarská vláda, když vyhlásila hlasování o evropských kvótách na uprchlíky. Na kampaň s předem jasným výsledkem vynaložil Viktor Orbán astronomické sumy a oblepil zemi stereotypizujícími, ale pádnými slogany typu "Věděli jste, že teroristické útoky v Paříži spáchali imigranti?". Ani tak se mu nepodařilo do volebních místností přilákat potřebných 50 procent voličů. Referendum jen prohloubilo zákopy, v nichž vláda slavila osmadevadesátiprocentní podporu a opozice neplatnost výsledku.
Nizozemští voliči v roce 2015 odmítli asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou. Skutečně? Ale vůbec ne. Sice odpovídali na otázku ohledně ratifikace zmíněného dokumentu, kampaň odpůrců s ním ale příliš nesouvisela. Oč jde skutečně, vyjádřil lapidárně extremista Geert Wilders, když výsledek označil za "začátek konce EU". Smlouvu nakonec ratifikoval parlament (referendum nebylo závazné) poté, co unie Nizozemsko ujistila, že smlouva neznamená závazek v budoucnu Ukrajinu do EU přijmout. Což si ovšem mohli Nizozemci přečíst přímo ve smlouvě, a hlasování si ušetřit.
Odkud tedy čerpáme přesvědčení, že zrovna nás by mohlo lidové hlasování posunout dál v kterékoliv oblasti, kde to nutně potřebujeme?
Referendum je dobrá hračka pro blahobytné země či regiony, které z nedostatku osudovějších témat rozhodují o otázkách typu legalizace marihuany (řada států USA), volebním právu od 16 let (Lucembursko, 2016) nebo začátku jarní lovecké sezony (Malta, 2015). Tedy o věcech, které pro málokoho představují otázku života a smrti. Jakmile je ale v sázce cokoliv zásadního nebo opravdu kontroverzního, nastoupí na scénu síly - a peníze, samozřejmě -, které každý pokus o racionální debatu spolehlivě utlučou.
Jestliže snad má někdo v Česku pocit, že se "únosům" referend podaří zabránit nějakými pravidly, nechť se podívá na financování prezidentské nekampaně Miloše Zemana nebo způsob, jakým si Jaromír Soukup vykládá zákonný požadavek na nestrannost televizní publicistiky.
Pokud při nás budou stát všichni svatí, dosáhneme zákonem o referendu maxima, kterého se dá dosáhnout - moc toho nepokazíme. Zákon budeme mít hlavně na ozdobu a podobně jako vánoční řetěz ho občas vytáhneme, abychom si užili hlasování o nějaké marginálii typu kouření v hospodě.
Ve hře jsou ale bohužel mnohem horší scénáře. Jejich paleta začíná vyhozenými stovkami milionů za zbytečné kampaně, pokračuje vypjatou, emotivní atmosférou, rozklíženou společností a končí dobrovolným odchodem ze světa (samozřejmě v případě celé země jen toho západního, svobodného).
Na všechny svaté bych proto moc nespoléhal.
