reklama
 
 

Republikáni mávají na Trumpa bílým praporem a demokraté vzpomínají, co je to levice

9. 11. 2016 17:00
Dohodne se Donald Trump se zbytkem republikánů? Smířit obě křídla strany musí i demokraté, píše v analýze Matěj Schneider.

Hodně lidí si myslelo, že Hillary Clintonová má štěstí: proti ní stál údajně nejméně oblíbený prezidentský kandidát v historii Spojených států. Byla to ale ona, koho voliči rezolutně odmítli ve prospěch patálie jménem Donald Trump. Republikáni tedy budou od příštího roku ovládat Bílý dům, a díky tomu i nominace do Nejvyššího soudu, obě komory Kongresu, většinu guvernérských postů a Kongresů jednotlivých států. Jak ochotně budou ale „tradiční“ republikáni spolupracovat s populistou Trumpem?

Pro udržení většiny republikánských křesel se staly klíčovým bojištěm primárky. Poté, co před několika lety republikáni důmyslně překreslili volební okresy s ohledem na demografické rozložení obyvatel, totiž velké části z jejich zástupců v Kongresu v podstatě nehrozí prohra. Tito kandidáti se tak při hájení svých křesel více bojí útoku od někoho radikálnějšího z vlastní strany než z opozice. Ve světle jasného vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách se tak republikánští kongresmani a senátoři budou hlavně snažit vyhnout tomuto ohrožení od Trumpových následovníků – v republikánských primárkách.

Spousta republikánů bude muset oportunisticky přehodnotit své přinejlepším vlažné vztahy s vítězným miliardářem. Během posledních týdnů to udělali dříve tak ostří odpůrci jako Trumpův protivník v primárkách senátor Ted Cruz a po dlouhotrvajícím váhání i předseda Sněmovny reprezentantů Paul Ryan.

Odpor vůči Trumpovi se u republikánů dá očekávat od výrazně vyprofilovaných osobností, které se proti jeho kandidatuře jasně vymezily. Nejzřejmějším příkladem je neúspěšný prezidentský kandidát a senátor John McCain. Oba muži mají za sebou několik roztržek. Během té nejviditelnější Donald Trump popřel hrdinství McCaina, který byl jako letec zajat a mučen během války ve Vietnamu. Podle Trumpových kritiků měl loňský útok na válečného hrdinu ukončit jeho kandidaturu. To se ale nestalo a při těsné republikánské většině v senátu by Trumpově administrativě mohl McCainův hlas občas chybět. Přes osobní rozepře se jistě oba muži ale v mnoha politických otázkách shodnou.

Bez potíží nemusí být ani dohoda uvnitř samotného Bílého domu. Budoucího viceprezidenta Mika Pence během kampaně mnozí podezřívali, že očekává Trumpovu porážku a pouze se snaží vytěžit maximum pro svůj vlastní pokus dobýt Bílý dům v příštích prezidentských volbách. Nasvědčovalo tomu hned několik neshod mezi Trumpem a Pencem, kteří působili jako by si spolu o svém stanovisku vůbec nepromluvili.

Nejviditelnější byla rozepře ohledně krize na Blízkém východě. Zatímco Trump vždy zdůrazňoval nutnost zásahu proti Islámskému státu, Pence horlivě mluvil o potřebě zastavit režim Bašára Asada a ruskou intervenci, která ho pomáhá držet při životě. Právě kvůli nastavení vztahů s Ruskem bude mít rozseknutí této neshody zásadní význam pro pobaltské státy a východní Evropu obecně, potažmo pro budoucnost celé Severoatlantické aliance. Na stranu viceprezidenta se v rámci povolebního handlování o konkrétní podobu budoucí administrativy může postavit značná část republikánských jestřábů v Kongresu. Optimisté z řad amerického establishmentu mohou doufat, že Donald Trump nechá Pencovi značně volnou ruku a sám si bude opatrovat svých několik „trademarkových“ projektů. Pokus odhadnout, jak se s tímto oříškem vypořádá hlava nevypočitatelného miliardáře, je však čirým bláznovstvím.

Pro demokraty se ukázala být nominace centristické Hillary Clintonové fatální chybou. Těžko po volební noci přikládat velkou váhu předvolebním průzkumům, nicméně senátor Bernie Sanders si v nich během celých primárek vedl proti Donaldu Trumpovi výrazně lépe než Clintonová. Úspěšná snaha podříznout pod Sandersem větev nejen ze strany proclintonovských médií, ale – jak vyplývá z informací uniklých z kampaně Clintonové – i Demokratického národního výboru, vypadá teď až komicky hloupě.

Demokratům v posledních třech desetiletích dominuje právě clintonovské křídlo. To se během 80. let rozhodlo rozmetat rooseveltovskou koalici Nového údělu, charakterizovanou silnými vazbami na odbory a hájením zájmů pracujících. Noví demokraté měli za cenu ekonomického centrismu začít opět vyhrávat volby. Tento přístup přivedl do Bílého domu Billa Clintona a před osmi lety i Baracka Obamu. Při pohledu do minulosti lze ale jen velmi těžko říct, co vlastně demokraté za své kompromisy dostali.

Bill Clinton republikánům pomohl rozmetat zbytky sociálního státu. Největší (a přesto značně problematický) výdobytek Obamova prezidentství, reforma zdravotnictví, jen stěží přežije první rok Trumpova prezidentství. Demokraté se tak musí opět naučit lépe naslouchat svému levému křídlu. Američané totiž chtějí změnu. Clintonová žádnou nenabídla, a voliči tak sáhli po té jediné (letošní prezidentští kandidáti Gary Johnson a Jill Steinová mi snad odpustí), co byla po ruce.

autor: Matěj Schneider | 9. 11. 2016 17:00

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama