Kabinet Petra Fialy (ODS) při svém nástupu v programovém prohlášení avizoval mimo jiné revizi vztahů s Čínou. Před nedávnem zde autor tohoto textu s jistou dávkou nadsázky vznesl rétorickou otázku, zda se bude ohlašovaná revize řídit příkladem pákistánsko-čínské "družby do každého počasí". Uběhly tři týdny a politická realita začala tak trochu imitovat rétorickou nadsázku.
Pákistánským příkladem se - snad - řídit nebudeme. Zatím to však vypadá, že ve vztahu k Pekingu ustrneme někde mezi Maďarskem a Polskem. To koneckonců odpovídá naší zeměpisné poloze - byť asi nikoliv původním zahraničněpolitickým ambicím pětikoalice a jejích voličů.
16, 14 a tak dále
Minulý týden oznámily Lotyšsko a Estonsko, že po Litvě vystupují i ony z vlivového čínského uskupení známého jako 16+1 (po jejich odchodu technicky 14+1). Deklarovaným důvodem jsou nenaplněná ekonomická očekávání a také fakt, že Peking podpořil Moskvu po jejím vpádu na Ukrajinu. Dalším, nevysloveným důvodem je samozřejmě rychlá proměna geopolitické situace.
Všechny tyto body jsou relevantní i pro Česko. Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny vyzval k opuštění skupiny 16+1 již v květnu. Senát se v podobném duchu vyjadřuje dlouhodobě. Premiér Fiala - jak známo - při svém nástupu do úřadu přislíbil prezidentu Zemanovi, že ministerstvo zahraničí bude pod vedením Jana Lipavského (Piráti) sledovat politiku celé vlády, která je vůči Číně podstatně opatrnější. V krystalické podobě se projevila postojem k zahajovacímu ceremoniálu zimní olympiády v Pekingu - česká vláda se nepřipojila k jeho bojkotu (premiér pro něj pouze vyjádřil "pochopení"), ale současně do Číny žádné své zástupce nevyslala.
O takovém přístupu je možno diskutovat, ale dá se vcelku pochopit. Zejména dokud vládě dýchá na záda současný prezident. A dokud také v Číně nadále působí, byť zjevně s klesajícím entusiasmem, firmy PPF a HomeCredit, jež doma disponují značným politickým vlivem. (Pro případ dalších předžalobních výzev a písemných stížností mým skutečným i domnělým zaměstnavatelům spěchám jedním dechem dodat, že obě společnosti jakýkoliv politický vliv odmítají.)
Politika mrtvého brouka
Opatrný postoj je sám o sobě legitimní pozicí; vnitřní rozpolcenost již méně. Do opatrného, ale cílevědomého postoje dobře zapadala varianta opuštění nepohodlného 16 (takto již pouhých 14) + 1 nikoliv samostatně, ale ve skupině s několika dalšími podobně smýšlejícími státy. Zdálo se, že tato myšlenka ve Fialově vládě rezonuje. Od počátku se přitom mluvilo jako o možných partnerech právě o baltských státech. A podle oficiálně nepotvrzených zpráv v tom smyslu probíhala i příslušná mezistátní jednání.
Je tedy zarážející, že česká strana nyní nevyužila možnosti vystoupit z čínské iniciativy společně s Lotyšskem a Estonskem. Vyznívá to jako pokračování politiky mrtvého brouka - zahájené Fialovým (ne)bojkotem olympijských her - směrem k paralýze: Z 16+1 nevystoupíme, ale nikoho tam nebudeme posílat. Jak by řekl Babiš, prostě to vyignorujeme. Celá iniciativa je tak jako tak dysfunkční, většina jejích aktivit ustala již s nástupem covidu a zbytek se zhroutil po loňském vystoupení Litvy. Nad Prahou jako by se vznášelo zaklínadlo vyznavačů Potopeného boha ze Hry o trůny: "What is dead may never die" - co je mrtvé, nemůže nikdy zemřít. (Připomeňme pak, že rituální replika zní "But rises again harder and stronger" - ale povstane znovu, pevnější a silnější.)
Balancování na dvou židlích
Iniciativa 16+1 skutečně podle všeho - alespoň v Česku - v poslední době žádnou "iniciativu" nevyvíjí. Formální členství v tomto spolku má nicméně také symbolický rozměr. A symboly mohou být v politice, zejména zahraniční, velmi důležité - mohou mít velmi praktické dopady. V době již zmíněného štěpení geopolitických bloků, jež se odlišují právě "nehmatatelnými" základními hodnotami, to platí dvojnásob.
Pokračující účastí v "mrtvé" čínské iniciativě vysílá Česká republika svým spojencům i protivníkům signál, že i nadále sedí tak trochu na dvou židlích. Na jedné straně se snaží formulovat svou vlastní indo-pacifickou strategii, jejímž smyslem je obrana základních demokratických hodnot proti rozpínavosti Pekingu, na straně druhé setrvává v "iniciativě", jež nás měla úzce propojit s Čínou.
Ironii této situace dále podtrhuje personální situace na ministerstvu zahraničí, kde první draft indo-pacifické strategie formuloval náměstek ministra, figurující současně jako český národní "koordinátor" iniciativy 16+1. Českým zmocněncem pro Indo-Pacifik je pak bývalý český velvyslanec v Pekingu z vrcholných dob Zemanova "restartu".
Všechny tyto diskrepance vnímají naši spojenci. Ti bezprostředně sousedící i ti v širší, euroatlantické - a ovšem také v nově se rodící indo-pacifické - komunitě. V této přetrvávající schizofrenii také tkví jádro naší málo srozumitelné politiky vůči Pekingu, jež se odráží mimo jiné i v našem členství nečlenství v nyní již nepříliš iniciativní iniciativě 16+1.
Autor, sinolog a orientalista, je ředitelem projektu Sinopsis.
