reklama
 
 

Rok 2016: Abychom se za pár let nestyděli, jak nepřátelští jsme byli, jak nevlídní

1. 1. 2016 11:00
Jsme vtaženi do evropského a světového dění. Stojíme mezi Východem a Západem. Snad nezačneme couvat.

Předěly roků jsou pomyslné čáry, nic víc. Silvestr je fajn, pokud trpíte přebytkem mozkových závitů a toužíte ten vír nápadů odbourat. Realita? Ani jsme to nepostřehli a žijeme v jiném světě, v jiné Evropě, v jiném Česku. Změnila se témata, „klíčová slova“.

V Německu se slovem roku stali uprchlíci. U nás? Slyšíme to neradi, leč vítězí slovo strach. Nepřiznáváme si to rádi, ale bojíme se a ve strachu pak děláme nečekané věci. Všichni. Jedni se bojí o komfort, další o víru, jiní o vlastní bezpečí. Když se bavíte s lidmi ve svém okolí o budoucnosti, zaznívá: „Nic pěkného nás nečeká.“

Přitom slyšíme, že ekonomika roste, a o to jde přece u nás nejvíc... Pokud ne, pokud si začínáme uvědomovat, že „růst“ není všechno, mění se věci k lepšímu.

Po léta jsme fungovali jako mimořádně uzavřená, hermetická společnost (i se svými Vietnamci a ukrajinskými dělníky), olejovková konzerva z tlustého plechu. Dokonce i po vstupu do NATO a Evropské unie jsme si dokázali udržet ten tichý olejový lák. Ale nakonec i nás svět otevřel a začal nasávat. Jsme vcucnuti pod tlakem do eurodění. Do dění v Sýrii, v Iráku a kdovíkde ještě.

Samo sebou máme dál svoje domácí děje. Na podzim 2016 krajské volby. A hin sa ukáže, jak si vede ANO, když se parta „nejsme-jako-politici“ ve vládě sčuchla s „oni“, tedy s těmi neschopnými, užvaněnými politiky. Ale už i Andrej Babiš se občas musí vyjádřit ke světu, k uprchlíkům, k muslimům.

Taky se ukáže, jestli dokážeme odolávat náporu extrémní pravice, jako se jí ve francouzských regionálních volbách v polovině prosince ubránila Francie.

Polská cesta? Pa pa, demokracie

Naše budoucnost, začínáme tušit, souvisí těsně s budoucností Evropy. Zůstaneme její součástí? Nabídneme jí něco? Spíš půjde o to, jestli se v Evropské unii udržíme a v jaké pozici. Buď jako platná země, nebo mezi postupně odpadajícími, věčně kverulujícími, nikdy spokojenými státy.

Nejde jen o to, jak nás vidí Německo, Francie, Rakousko a další země. Záleží na tom, jak my vnímáme Unii. Jak ji vnímají čeští politici a české elity. A pokud nás z ní vystrkávají ven, kam nás chtějí dostat?

Měli bychom vědět, jaké máme alternativy. Necháme se oddělit? Abychom nemuseli spolupracovat? Abychom nemuseli příliš dávat, nebo dokonce přijímat (uprchlíky)?

Evropa má i bez nás honičku. Nechrání své hranice, tajné služby málo kooperují. Nevíme, jestli v Unii zůstane Británie. Nebo jestli neprosadí kroky, které zemím středovýchodní Evropy uškodí. (Příkladem budiž požadavek, aby bylo v Británii omezeno přistěhovalectví ze zemí Unie, proti kterému se stavějí země visegrádské čtyřky.) A taky nevíme, kam se země Unie pohnou, jestli je nepohltí neonacisté.

Tristně se vyvíjí politika v Polsku a Maďarsku (významní členové Visegrádské čtyřky). V polských volbách s přehledem vyhrála strana Právo a spravedlnost. A už boří ústavu. Varšava nabízí odstrašující pohled, kam může strach vést: k rušení demokracie. Máme to z první ruky.

Další neznámá: jak změní Evropu džihád? Semkne se EU do jednoty, nebo udělá opak, začne se rozpadat, aby se jednotlivé země chránily samy? Hrozí návrat do národních států, které si navzájem nevěří.

Konec „multi-kulti“? Skok dozadu

Teroristé Islámského státu nemohou ovládnout EU. Mohou však zničit to, čeho jsme dosáhli. Scukněme ono dosažené do neoblíbené zkratky „multi-kulti“. Do podstaty dosavadního evropanství - ochoty k soužití, jež překonává opačný postoj vedoucí k válkám.

Budoucí měsíce, možná ani ne roky, rozhodnou o míře soužití, o míře společného. Opakujme si, že se Evropa mění, možná nově uspořádává. Ocitla se v obrovském napětí mezi Východem a Západem. My v ní. Otázky jsou jasné. Patříme do Unie? Chceme do ní patřit? Nebo si to všechno budeme dělat sami? Existuje pro Česko vůbec nějaké „sami“?

Pokud chceme zůstat na Západě, pak musíme taky vědět, kdo nás kam táhne, tlačí. Kdo k Bruselu, kdo k Moskvě. Pětadvacet let jsme jeli na neutrál, teď je na čase zařadit rychlost a vzít volant do ruky. Neměli bychom zapomenout, že uprchlická krize vyhovuje nejen džihádu, ale i Putinovi. Co škodí Evropské unii, on vítá.

Záleží na tom, jak budeme aktivní. Jeden přístup je „nic dobrého před námi“. Druhý nabízí papež František (ten nečekaný zázrak v nemálo zkažené katolické církvi). Na začátku prosince ve Vatikánu zahájil mimořádný Svatý rok. Ponese se ve znamení milosrdenství. Papež nabízí odpuštění a vlídnost, jež by měly převážit nad moralizováním a soudy.

Nic nepotřebujeme víc než vlídnost. Žijeme si jak prasata v žitě (porovnejme se třeba s lidmi v Sýrii), a přece je nám vlídnost cizí. Bylo by fajn, kdyby se rok 2016 stal rokem vlídnosti. Ne rokem europeriferní nesnášenlivosti.

Bylo by zlé, kdybychom se za pár let museli stydět za to, jací jsme byli. Kdyby u nás našly místo neonacistické, odmítavé tendence. Kdyby se za nás naše děti styděly.

autor: Martin Fendrych | 1. 1. 2016 11:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama