Máme už takřka za sebou naprosto výjimečný rok. Doba, jež je už tak hodně rozhoupaná - žijeme v sociální povodni, kdy se společnost prudce mění -, vykolejila. Asymetrie a neobvyklost, neočekávanost, nejistota, dosud neznámá globální nákaza, to nás upřímně děsí. Jsme zvyklí na řád, opakování, celý náš život se odehrává v pravidelných cyklech, nechceme změny, natožpak změny, jaké na nás uvalil koronavirus.
Vzpomeňme si na děje, které byly na začátku roku 2020 už pěkně rozjeté. Především zrychlený pohyb občanské společnosti. V loňském roce (2019), který jako by uplynul už někdy před dvaceti lety, se Milionu chvilek pro demokracii podařilo probudit ze sna velké množství aktivnějších občanů. Spolek dokázal svolat obří demonstrace srovnatelné leda s koncem roku 1989. Vypadalo to, že se u nás rodí nová síla, že Milion bude s to měnit politiku.
Jenomže pak přišla první covidová vlna. Téma se změnilo. Život se změnil. Najednou nebyla hlavním tématem vláda a prezident, hrozby, které na nás jako nějaká olympská božstva sesílají, postupná eroze demokracie, její zevšednění až skoro k zbytečnosti. Tématem bylo, jestli lidé a firmy přežijí koronakrizi, tématem se stal věznící lockdown, roušky, umírající příbuzní a známí. A tématem se po dlouhé době stala naše smrtelnost a smrt. Koronavirus nás nepříjemně obnažil, jako bychom leželi ne snad ještě na márách, ale na operačním stole a rozhodovalo se, co z nás zbude.
Občanská společnost měla najednou jiné starosti než nepravosti vlády a Hradu. Aktivní lidé se soustředili na své okolí, nakupovali, šili roušky, jejich "politikou" bylo pomáhat, kde bylo potřeba. Masivní demonstrace dodnes nepadají v úvahu, žádná Letná I nebo Letná II se nesmí konat. Šéf Milionu Mikuláš Minář, celebrita občanské společnosti, tonoucí, covidem udušený spolek opustil a zakládá politické hnutí Lidé PRO. Zatím neúspěšně, jako by na nové věci, nová hnutí v době, kdy je všecko divně, absurdně nové, prostě nebylo místo. Možná se to ještě zlomí, ale nezdá se to pravděpodobné.
Žijeme v době naprosté nejistoty. Netušíme, jestli a kdy se život vrátí do normálu, do svých běžných cyklů, kdy se budeme moct vrátit ke skromnému či velkohubějšímu konzumu, což je náš způsob života, naše náboženství. A v takových časech se lidé obvykle utíkají k tomu osvědčenému, známému.
Dvě smůly Andreje Babiše
Spolek Milion chvilek přišel o svou největší páku - obří tábory aktivního lidu. De facto živoří. Je otázkou, jestli tohle období překoná, svou hlavní práci však odvedl. Dokopal strany ke spolupráci, dokonce i "občanskou" ODS, jež nikdy občanské společnosti příliš nepřála. Vznikla trojkoalice ODS, lidovců a topky, síla, jež tak trochu Milion nahradila. Lidem najednou vyhovují známé strany. Vědí, co od nich zhruba čekat i nečekat. A ty tři partaje se sebezapřely pro vidinu úspěchu.
Dost možná v lednu 2021 vznikne i dvojkoalice Pirátů a starostů, seskupení momentálně ještě silnější než středopravá trojkoalice, také tyto dva subjekty se nejspíš sebezapřou a spojí pro velké volby ve snaze odstranit Babiše. I tuhle partu lidé už znají. Vědí, co jim nabízí i nenabízí.
Známé a osahané je dnes i Babišovo ANO, rovněž u něj lidé vědí, co mohou očekávat. (Nulovou starost o budoucnost, existenci, jak jsme si ji zvykli vnímat, tedy "tady a teď" a na nic jiného se neohlížet.) Jenomže Babiš má jednu obří smůlu, dvě smůly: 1. Vede vládu a nese odpovědnost. 2. Ve druhé vlně nákazy prokázal, jak málo je schopný, prozíravý, jak vůbec není lídrovský v tom pravém, "churchillovském" smyslu. Na Andreje Babiše a ANO padla odpovědnost za koronu. Není to úplně spravedlivé (čert ví, jak by si vedli jiní politici), ale ani on nikdy nebyl spravedlivý. - Covid mění nejen naše všední dny, ale i českou politiku.
Je pozoruhodné, k čemu se vracíme, co považujeme za naše jistoty. Osahané strany, z nichž část nikoli jednou voliče hořce zklamala. Pro ODS, lidovce, topku i starosty je to veliká šance se změnit, využít změnu k vlastní proměně. Fialovi občanští demokraté však již stačili předvést, když hlasovali spolu s Babišem o daních, že tak úplně nechápou, co se okolo nich děje. - Piráti mají výhodu jisté nenamočenosti, ale ani oni už nejsou bez minulosti a není vždy dobrá.
K víře v Boha se nevracíme
Pozoruhodné je i to, k čemu se nevracíme. K víře. Ke křesťanství. Proč? Jsme opravdu silně sekulární národ. A taky proto, že nejpočetnější (mohu použít i výraz nejsilnější, nejmocnější) česká církev to peče s mocnými politiky, především s prezidentem Zemanem. V Česku nijak nevadilo zavření kostelů, což byl pro věřící podobně drsný zásah jako zákaz masových demonstrací pro Milion chvilek (ten se ovšem snažil bránit). Pohanský národ nepotřebuje otevřené kostely a hlásání slova božího. Je mu fuk, že pro věřící je to rána, protože vypadávají ze společenství, ze vzájemné pospolitosti, jež je pro ně vzácná a nezbytná.
Zkouška koronavirem zkrátka jen potvrdila, že jsme lid sekulární, nenáboženský. Ostatně proto jsme schopni skočit na kdejakou kravinu a fake news, chybí nám skutečný, solidní základ, skutečná, solidní víra. Pak je nesmírně snadné nám tvrdit, že po píchnutí vakcíny proti covidu z nás bude opice nebo že koronáč jest jen výmysl Billa Gatese.
(Všimněme si, že těm blbinám věří i vzdělaní lidé. Proč? Zřejmě proto, že lidská bytost ze své podstaty potřebuje víru, je stvořena, aby věřila, bez víry nerozumí ani světu okolo sebe, ani sobě.)
Slyším teď často, že nás koronáč od základu změní. Nepředpokládám nic takového. To by musel trvat desetiletí. Virus se perfektně trefil do své doby, to se zdá jisté. Přišel v časech brzdění, vracení se, strachu ze změn, z posunu společnosti k vyšší míře tolerance, korektnosti, k vědomí, že si ničíme svou planetu a že ji nebudeme umět opravit, restartovat. Tomuto couvání do netolerance a nezájmu se mylně říká konzervatismus. Ke starému nás vrací i koronáč, ke známému. Pro troj- případně dvojkoalici to je velký závazek. Nezklamat lidi znovu. Nenahnat voliče opět do studené, vykalkulované náruče nějakého dalšího lidového populisty, až se Babiš onosí jak deset let staré fusekle.
Rok 2020 nás zastavil, zavřel doma. Jako by se pokusil vrátit nás k sobě samým. Sami si totiž utíkáme, sami sebe neznáme, rozptýleni všedností, starostmi i zábavou jak popel v háji rozptylu. Virus se nás pokusil odvrátit od nudy konzumu, klepe na dveře naší podstaty. V adventu, který je taky klepáním na naše dvířka, bychom ty zvuky mohli slyšet.
