Pandemické uzávěry po celém světě rozevřely obrovskou díru v čase. Každodennost, zbavenou pravidelného rytmu, v němž se za normálnějších okolností střídá práce a zábava, bylo třeba nějak naplnit. A Netflix - kanál nekonečné nabídky filmů a seriálů - byl po ruce.
Je to vlastně symbolické. Nahrazení televize streamovací službou pouze potvrdilo tendenci k jiné rytmizaci času, jejíž podstatou je však stále vytváření závislosti na přístroji či struktuře, které usilují o maximální dávku divákovy pozornosti.
Netflix se ji snaží v soutěži s ostatními získat vytvářením dojmu, že vlastně ani není televizí. Což neznamená jen to, že se místo zpravodajství a publicistiky soustřeďuje čistě na "vyprávění příběhů". Zdůrazňuje především fakt, že neprogramuje divákův čas, který klasické stanice uzavírají v kruhu 24 hodin.
Od ohňů k obrazovkám
Smyslem a cílem televize, což potvrdí pět programových ředitelů z pěti, je přišpendlit diváky na gauč před obrazovku. Televize vytváří kruhovou závislost, nabízí opakování v pravidelném rytmu. V tomto smyslu je to velmi konzervativní instituce, která chrání čas podobně jako staré mýty: v sedm jsou zprávy, od osmi film. Kruhové opakování vytváří a posiluje náš pocit jistoty a televize plní roli starých hodin, které jej hlídají. Nic na tom nemění ani snaha manažerů přizpůsobit stanice době a nabízet programy i v on-line archivech. I takový hybrid pořád stojí na staré hlavní linii.
Netflix, nejdravější streamovací služba světa, kterou se ostatní zatím marně snaží dohonit (26 milionů nových přihlášení během pandemie, celkem 203 milionů předplatitelů po celém světě), nechává rytmizaci času zdánlivě zcela na divácích. Jeho největší předností je přece to, že na film či seriál se můžete podívat, kdykoli a kdekoli budete chtít.
Film si můžete rozkouskovat dle libosti, seriál klidně zhltnout celý najednou. Na Netflixu zkrátka neplyne žádný specifický čas, je neustále po ruce, všude a vždy s vámi. Jeho manažeři - a ani oni se to nebojí říct nahlas - však touží v divácích vytvářet závislost také. Jen jiného typu než ti klasičtí televizní.
Nejde jen o "binge-watching" - tedy bezuzdné sledování celých seriálů, které lidi zásobuje dlouhými endorfinovými proudy, jež vyvolávají radostnou slast a protrhávají rytmizaci času. To je sice důležité, v posledku však Netflix stojí především o závislost hlubší a podstatnější, totiž o závislost na vlastní volbě.
Vyvolení
Podle výkonného a obsahového ředitele Teda Sarandose je největší konkurenční výhodou Netflixu to, že "dává lidem, co chtějí, přesně ve chvíli, kdy to chtějí", což vytváří dojem jakési absolutní svobody volby ("Když nechtějí, nepouští si nás," dodává Sarandos).
Jak ukázala analýza dat, právě ve svobodě volby ovšem spočívá ta nejpodstatnější závislost uživatelů služby. A přesně ji také firma neustále podporuje a připomíná. Dalo by se dokonce říci, že přímo tlačí na to, abychom si vybírali a užívali si tu možnost. Abychom vykonávali svou svobodu. O tom, že nabídka je předžvýkána podle toho, jaký divácký profil po sobě v systému zanecháváte, se už zase tolik nemluví. Hle, svoboda určená algoritmem…
Netflix pracuje se zcela jiným druhem kulturního kapitálu než televize. Ta se řídí věkovými, socioekonomickými či vzdělanostními skupinami a hledá většinou nejnižšího společného jmenovatele. Netflix jde po vkusu, který není nutně podmíněn ani jednou z těchto kategorií, protože i držitel Nobelovy ceny nebo špičkový hudebník či intelektuál se rád podívá na bláznivou a trochu přihlouplou komedii. V principu jde ale o totéž: přizpůsobit se vašemu vkusu, respektive vystihnout, co máte rádi, a to pak nabízet v nepřeberné míře.
Stovky hodin strávených sledováním produkce Netflixu poskytují zkušenost jakéhosi splývaní. Dojmu, že slibovaná filmová pestrost zas tak různorodá není. Ať už jde o dynamiku střihu, barvení obrazu, či způsoby vyprávění. Divák je vystaven estetice určitého standardního, algoritmicky naformátovaného typu, který při vnímání filmu a potažmo i světa začíná připomínat kantovské apriorní formy názoru a rozvažování. Takto se tedy dnes filmově vidí a vypráví po celé planetě. Orgie svobody se konají v mezích velmi přísného zákona.
Díra v čase
Se svobodou, na jejímž užívání by nás manažeři Netflixu rádi udělali závislými, je ale ještě jedna potíž. Jak připomínal zesnulý filozof Jan Sokol, svoboda volby a rozšiřování jejích možností nejsou totožné se svobodou jako takovou.
Je jistě fascinující, že si můžeme vybrat z padesáti druhů košil a dvaceti filmových žánrů, jenže nakonec se bernhardovsky vždy ukáže, že všechny ty pestré a rozsáhlé volby jsou v jistém smyslu nějak stejné. A že svoboda spočívá spíše v možnostech živého vztahování se a vzájemných vazbách s druhými.
Netflixová závislost přináší báječné zážitky, ale jako každá jiná konzumní touha je také bezedná a neukojitelná. Díru v čase, vytvořenou výpadkem z pravidelného životního rytmu, bude třeba naplnit i něčím jiným.