Rozhovor - „Pro šíření antisemitismu jsou tu tak příznivé podmínky, jako nebyly nikdy v minulosti," říká historik a vysokoškolský pedagog Ivo Cerman, který se antisemitismem a jeho historickými proměnami dlouhodobě zabývá.
"Jednak je tu dnes odlišná infrastruktura světová, jež umožňuje i na půdě mezinárodních organizací antisemitské kampaně koordinovat, a pak jsou tu technické podmínky - dřív nikdo neměl možnost psát si blog nebo diskutovat rovnou pod články. Lze to označit za rub budování globálních struktur," dodává.
Připomíná ale, že právě debaty na webu jsou pro historika neocenitelným zdrojem informací. "Jinak by z lidí takto otevřené názory nedostal. Řada z nich je například přesvědčena, že Václav Havel byl sionistický agent a člen různých spikleneckých organizací… A když si do vyhledávače zadáte 'Protokoly sionských mudrců', většina odkazů vás zavede právě do debat pod články," říká Ivo Cerman.
Aktuálně.cz: Z poslední zprávy o stavu antisemitismu, již v minulých dnech vydala Židovská obec v Praze, vyplývá, že antisemitismus je u nás zastoupen hlavně ve své pasivní formě; na internetu se jeho projevy proti minulým rokům loni ztrojnásobily. Přesto na tom podle zprávy Česká republika není zas tak špatně, násilných útoků vůči Židům je málo a situace se nezhoršuje. Dospěl jste svým bádáním ke stejnému závěru?
Ivo Cerman: Pokud se dnes v České republice bavíme o antisemitismu, máme na mysli především projevy a výroky ve veřejném prostoru. A antisemitské výroky jsou takové, které jsou založeny na nepravdivých obviněních vůči Židům. Tenhle názor vychází z historické skutečnosti, protože historicky je antisemitismus jako nepodložená nenávist vůči Židům vždycky založen na vznášení nepravdivých obvinění. Čili ne třeba na příkazu „nenáviďte Židy, jsou oškliví", ale například na tvrzení „Židé vraždí naše děti". To funguje mnohem lépe, nikdo nemá rád vrahy dětí.
PhDr. Ivo Cerman, Ph.D. (*1976)
Historik a vysokoškolský učitel. Zabývá se filozofií doby osvícenství v Čechách i v Evropě a také historií i současností antisemitismu. Jeho publikace se zaměřují na vztah české šlechty a osvícenství. K tomuto tématu vydal knihu Habsburgischer Adel und Aufklärung (2010) a sborníky Adelige Ausbildung (2006) a Adel und Wirtschaft (2009). K otázce osvícenské etiky vydal v Oxfordu kolektivní publikaci Enlightenment in Bohemia (2011). V Česku vyšly jeho knihy Chotkové. Příběh úřednické šlechty a Šlechtická kultura v 18. století. Podílel se rovněž na několika kolektivních dílech. Od roku 2006 učí na Jihočeské univerzitě.Technikou, jíž se antisemitismus legitimizuje, je často obracení pozornosti k rozsahu zmíněného obvinění. Ten, kdo je vznáší a vyvolává nenávist, řekne: já přece neobviňuji všechny Židy - já obviňuji jen ty, kteří nenávidí křesťany nebo znesvěcují hostii (ve středověku), porušují lidská práva, dopouštějí se zločinů na Blízkém východě (dnes, další si můžete dosadit sám). To přece musí odsoudit každý slušný člověk, tudíž nemůžu být antisemita. Ale podstata je pořád týž - spočívá v tom, zda jsou ta obvinění pravdivá, či nikoliv.
Čímž se konečně dostávám k odpovědi na vaši otázku; protože se na stav antisemitismu dívám spíše z hlediska akceptovatelnosti zmíněných nepravdivých obvinění vůči Židům ve veřejné kultuře, veřejném prostoru, myslím, že situace se zhoršuje.
Z čeho to vyvozujete?
Určitý zlom vidím po roce 2006, po druhé válce v Libanonu, kdy se v médiích dá vysledovat značný posun ve zpravodajství o Izraeli. Například až na výjimky se přestal používat výraz „terorista" a nahradily ho pojmy jako „radikál", což blízkovýchodní konflikt staví do úplně jiného světla - vypadá to pak jako střet izraelské armády s neozbrojenými civilisty, případně s lidmi, kteří se proviňují jen tím, že mají trošku radikálnější názory, což samozřejmě neodpovídá skutečnosti.
Zkrátka pozoruju od té doby v části našich médií podobné protiizraelské stereotypy, jaké fungují už delší čas ve zpravodajství západoevropských médií. Je to do jisté míry návrat ke stereotypům, které tu existovaly v té nejhorší rasistické fázi antisemitské kampaně v Československu 70. a 80. let minulého století, kdy se démonizoval Izrael jakožto rasistický stát, který se dopouští genocidy palestinského obyvatelstva.
Zajímavé na tom je, že minimálně v případě tištěných médií tu nehraje určující roli jejich orientace, ať už pravicová, nebo levicová. Situace se v nich podle mě dá nejlépe označit asi jako „hybridní".
V jakém smyslu?
V tom smyslu, že se tam střetává postoj k Izraeli s postojem k holocaustu a výsledek by se dal vyjádřit heslem „K holocaustu čelem, k Izraeli zády".
Je velice pohodlné postavit se do pozice obhájců obětí holocaustu, které už jsou mrtvé, a jejich oběť je tudíž nezpochybnitelná, a ty živé zařadit do jakéhosi tábora sionistů, s nimiž se nesouhlasí, protože mají jiný názor, než jaký by chtěl Evropan slyšet. Je to stejné jako v diskusi s muslimy; ochota k toleranci je velmi malá. Jenže právě o to jde - o dorozumění s někým, kdo má odlišný názor než já.
A další zhoršení situace v české společnosti vidím například v tom, že se antisemitismus stává „salonfähig", akceptovatelný, přinejmenším v části akademického prostředí.
Což se konkrétně projevuje jak?
Třeba tím, že jako seriózní vědeckou práci někteří akademici citují či doporučují například knihu Johna Mearsheimera a Stephena Walta Izraelská lobby a zahraniční politika USA, což není nic jiného než současná obdoba obvinění ze židovského spiknutí.
Nebo knihu Průmysl holocaustu Normana G. Finkelsteina, která vyšla i česky se souhlasným doslovem jednoho českého profesora politologie - už se ovšem nemluví o tom, že ji ještě předtím vydali ve vlastním překladu na svých webových stránkách neonacisté pod názvem Holocaustový průmysl a nadšeně ho doporučují.
Jsou podle vašeho názoru tyhle posuny ve vnímání antisemitismu nebezpečné ve smyslu, že by se mohl zformovat v nějakou násilnější variantu?
Byť to v současné době vypadá velice nepravděpodobně, nikdy to nemůžeme vyloučit. V meziválečné éře byla také spousta lidí přesvědčena, že nic strašného nenastane, a za pár let došlo k hrůzám, které překonaly i jejich nejdivočejší představy.
Koneckonců, nějaké pokusy neonacistů pořádat pochody židovským městem v Praze už tu byly a dalo se očekávat, že by při nich mohlo dojít k násilným střetům. Je tu i případ jedné z neonacistických organizací, jejíž členové se hlásili Íránu, že by rádi vstoupili do íránské armády a bojovali proti Izraeli, takže pár příkladů, kdy i v Čechách se našly skupiny ochotné sáhnout k násilí, tu máme.
Spíš než vůči českým Židům jsou ale tyhle projevy orientovány protiizraelsky - pracují tu organizace snažící se rekrutovat českou mládež třeba na vysokých školách, dobrovolníky, kteří by se angažovali přímo na Blízkém východě a jimž slibují zprostředkovat pobyt na palestinských územích, takové inzeráty jsem viděl třeba i v Národní knihovně. Často se to maskuje tím, že jde o účast na nenásilném odporu nebo asistenci s lékařskou pomocí, ale pokud nevíte předem, co přesně ta která organizace dělá, pak můžete být na místě hodně překvapen.
A z čeho tohle všechno vyrůstá?
Je velice obtížné ukázat prstem na jednoho konkrétního člověka nebo organizaci, i když se o některých ví, že se v téhle věci angažují. Obecněji jde o kombinaci sil, které přicházejí z Blízkého východu a jsou nějak zapojeny do arabsko-izraelského konfliktu, a pak zejména krajně levicových organizací, které jim vycházejí vstříc a pro které je to schematické vnímání blízkovýchodního konfliktu součástí jejich centrální ideologie. Mohou to být jak strany a hnutí, tak i nevládní organizace.
A proč to podle vás padá u mladých lidí na úrodnou půdu? Proč by vůbec měli mít potřebu vymezovat se vůči Židům a Izraeli?
Protože k mládí patří snahy být politicky aktivní. A když máte tuhle snahu, ale nemáte dostatečný rozhled a dostatečné informace o složitosti problémů a do toho přijde někdo, kdo vám nabídne jednoduché řešení - například že za všechno můžou velké světové banky ve spojení s americko-izraelskou lobby - padne to na úrodnou půdu.
Když vám někdo řekne, že zdrojem všech potíží současného světa je nedostatek respektu k zemím stojícím mimo tzv. západní civilizaci - a to jsou názory některých našich levicových intelektuálů - chytnete se toho a okamžitě se začnete angažovat, protože to je jednoduchý recept a lákavá je i perspektiva, kdy se okamžitě postavíte do role jakéhosi spravedlivého soudce, který ostře vidí chyby těch druhých.
Dobře, ale vysvětluje to dostatečně, kde se dnešní antisemitismus bere? Čím oslovuje generaci, která nemůže mít se Židy žádnou špatnou zkušenost, zato ví ze školy všechno o nacismu a holocaustu?
Je to dáno něčím, čemu bychom mohli říkat „dědictví v hlavě". Důvodem, proč antisemitismus dodnes přežívá a proč se věčně v různých obměnách a dokonce v nových generacích vrací, je jev, který pojmenoval židovský intelektuál Jean Améry. Když se zamýšlel nad tím, jak se stalo, že francouzská levice, která až do šestidenní války v roce 1967 podporovala Židy a Izrael, tak snadno změnila strany a přešla na pozice antisemitismu, vyslovil názor, že to bylo proto, že antisemitismus měl už připravenou „emoční infrastrukturu".
A to je přesně ono. Problém nás Čechů je v tom, že jsme si vždycky mysleli, že nic jako český antisemitismus neexistuje… Jak říkal ve svých projevech už ministr Václav Kopecký: „U nás antisemitismus není, my jsme jen proti sionismu."
Jenže on tu je a vždycky tu byl, v Evropě minimálně už od křížových výprav, a všemožná protižidovská opatření a nařízení sahají ještě mnohem dál.
Myslíte, že označovat Židy je nacistický vynález? Kdepak, to sahá až do dob pozdních římských císařů, jejich zákonodárství bylo pravzorem pro tohle označování a vyčleňování Židů, jež se táhne celou historií a v různých projevech přežilo až do dvacátého století - kdysi nesměli jezdit na koni, později museli nosit špičaté klobouky a tak dále - a skončilo to tou žlutou hvězdou…
Přesto ale snad můžeme říct, že v českých zemích byly jeho projevy přinejmenším slabší, alespoň v moderní době, než třeba v Polsku, Maďarsku nebo třeba i na Slovensku. Po válce měl československý stát s Izraelem výjimečné vztahy…
Nemyslím si, že by u nás byl antisemitismus nějak výrazně slabší. My jsme si vždycky jen popírali, že by tu vůbec existoval. Je pravda, že po válce už u nás k žádným velkým útokům na Židy nedošlo, na rozdíl třeba od Polska. Ale je taky pravda, že už jich tu nežilo nijak moc.
Ona o tom trochu vypovídají i čísla. Holocaust přežilo asi 15 tisíc Židů, kteří se vrátili do Československa, a z těch 15 tisíc jich zhruba 10 tisíc zase odešlo - to mluvíme o poválečné době. A odešli hlavně pod tlakem českého a slovenského antisemitismu. Čili nějakou sílu měl.
A když se podíváte podrobněji na historii československo-izraelských vztahů řekněme od roku 1948 do roku 1967, zjistíte, že tu nešlo ani tolik o přátelství s Izraelem nebo Židy jako spíš o deklarovanou solidaritu s pracujícím lidem Blízkého východu, kdy tehdejší propaganda zpočátku nelíčila jako negativní postavy konfliktu ani Židy, ani Araby, nýbrž britský imperialismus. To byl hlavní nepřítel.
Když se po izraelských volbách v roce 1949 ukázalo, že z Izraele nový stát socialistického bloku nebude, ty vztahy hodně ochladly a nastala rozpačitá fáze, již po roce 1968 vystřídala už otevřeně protiizraelská, rasistická antisemitská kampaň, v níž byl Izrael líčen jednou jako nohsled USA, jindy jako hybatel americké politiky, ale vždycky jako účastník rejdů světového imperialismu. Byla to prostě regulérní součást propagandistické války mezi Východem a Západem.
Jak už jsem říkal, při zkoumání antisemitismu je vždycky podstatné podívat se na to, zda jsou různá nepravdivá obvinění vůči Židům součástí nějaké kulturní konvence. A u nás se vždycky nějaká dobová podoba protižidovského obvinění akceptovala - ať to bylo po válce obvinění ze snahy získat zpět židovský majetek a podsouvání kolaborace s nacisty až po obvinění ze sionismu a židovského spiknutí, válečných zločinů na Blízkém východě nebo zneužívání holocaustu po roce 1967.
V tomhle všem jsme žili, tohle všechno bylo součástí kultury, která nás dlouhodobě formovala, a pokud chceme být sami k sobě upřímní a odpovědní, nemůžeme se tvářit, že jsme vůči tomu všemu byli imunní.
