Vypadá to, že vyměnit nějakého ministra nebo ministryni patří k nejkomplikovanějším logistickým výzvám, jaké před lidstvem stojí. Něco jako stěhování ropné plošiny přes půl světa.
Respektive alespoň u nás, pokud je prezidentem Miloš Zeman (kdysi dávno ČSSD) a premiérem Bohuslav Sobotka (ČSSD).
Ministryně školství Kateřina Valachová 9. května oznámila, že demisi nepodá, aby za několik hodin sama sebe opravila, že demisi podá (jde o skandál s dotacemi sportu, ve kterém figuruje její náměstkyně). "Naše země v těchto dnech prochází těžkou zkouškou politické kultury. Já jsem sociálnědemokratická politička, která ví, že politik by měl jít příkladem…" Světýlko na konci tunelu politické kultury zablikalo. Zavládlo uspokojení nad tím, že se politik nedrží svého křesla zuby nehty.
Ministryně ČSSD se ve vyšším zájmu obětovala jako Johanka z Arku v době, kdy sociální demokracie tlačila na odchod Andreje Babiše. Mělo tím být demonstrováno, že politik, který čelí vážnějším obviněním, ve funkci zůstává, kdežto naše ministryně vyspěle politicky kulturně rezignuje. Představivosti, jestli by demise v té samé situaci přišla i před rokem nebo za rok, čili bez faktoru Babiš, se uzda moc nepopouštěla.
Demise byla podána na Hrad prostřednictvím předsedy vlády, jak žádá ústavní postup, a to s účinností k 31. květnu 2017.
28. května večer se prezident republiky s Kateřinou Valachovou setkal. "Seznámil ji s podporou učitelů a sportovců" (proč musí s takovými informacemi nevědomého člena vlády seznamovat hlava státu, těžko říct) a "požádal ji, aby o motivech této podpory přemýšlela."
30. května a 31. května Bohuslav Sobotka "doufá, že prezident Miloš Zeman nebude veřejnost znovu zatěžovat snahou zpochybňovat ústavu a co nejdříve demisi přijme" a říká, že Zeman by "neměl s přijetím demise otálet, protože ministerstvo potřebuje řádné vedení."
31. května odpoledne se ukázalo, že Senát vrátil sněmovně (podle některých z dobrých důvodů) kariérní řád učitelů, což je zákon, na kterém Valachové, jak od začátku příběhu s demisí zdůrazňovala, hodně záleží. Tak, že se rozhodla bít se za něj ještě jednou mezi poslanci, což ale vzhledem k zákonodárným lhůtám a parlamentnímu programu připadá v úvahu nejdřív 27. června.
Takže 1. června můžeme shrnout: Je den poté, ale demise stále neplatí. Prezident republiky ji nepřijal a dal ministryni deset dní na přemýšlení, zatímco ministryně se zrovna teď s odchodem nespěchá, protože kariérní řád je její srdeční záležitost a chce kvůli němu ještě pár týdnů zůstat. Kromě toho, říká, je každý den "bombardována" projevy podpory. A odkudsi zespoda, jako zvukovou kulisu celého představení, slyšíme premiéra brumlat o tom, že prezident nemá otálet a bez okolků naplnit ústavu, přijmout demisi a jmenovat nového ministra.
Není obtížné dešifrovat, že Zemanovi nejde ani tak o Valachovou, jako o Sobotku premiéra a Sobotku předsedu sociální demokracie. Kreslí jeho obraz jako někoho, kdo vlastně neví, co chce. Demisi hned teď, nebo demisi až pak? Nového ministra jmenovat co nejdřív, nebo až později? Máte v tom sami jasno? A copak jsem vám to neříkal, že měnit ministry několik měsíců před volbami je nesmysl?
Zeman se tváří, že on, moudrý a zkušený, musí dál šermovat hůlkou směrem k Sobotkovu mikrofonu a radit mu: nastav si to, máš to obráceně.
Celá operace za valného Zemanova přispění znehodnocuje politický kapitál, který ČSSD díky demisi Valachové nabyla. Ministryně - průkopnice politické kultury rezignuje - a potom přesluhuje? To nevypadá úplně jako vrchol promyšlenosti a důslednosti.
Miloš Zeman svými kroky dlouhodobě sleduje rozklížení Sobotkovy ČSSD. Premiér a ministryně školství mu rozpačitým výkonem usnadňují práci. Kdyby demisi po "lhůtě na rozmyšlenou" Valachová přece jen stáhla, nebo by přišli s něčím novým (na demisi trváme, ale nového ministra nejmenujte hned), zkomplikovali by si to ještě víc. Zeman v tomto případě boduje i tak.
