Pitoreskní nápad na výběrové odvody těch branců, kteří se zrovna armádě budou hodit, se ubírá ve stopách nejlepších tradic lampasáckého uvažování.
Princip je stejný. Ať se jedná o okupaci vojenského újezdu, anebo zálusk na vepřové na císařských manévrech. Takže sedlákovi zrekvírovali prase a bylo. Armáda potřebuje - čili zabavuje se. Území, věc, zvíře, člověk.
Jenomže. Odvody, všeobecná branná povinnost a základní vojenská služba, jakkoli to většině jejich absolventů nebude znít úplně pravděpodobně, plnily, a to hlavně za komunistů, jednu klíčovou roli. Nemá nic společného s válečnickou průpravou jako takovou, protože je to role sociální.
Vojna byla místem, pro statisíce lidí jediným v životě, kde se potkávaly a navzájem "obohacovaly" naprosto odlišné sociální skupiny, respektive jejich příslušníci. Ne že by to ze samé podstaty bylo krásné a zábavné, někdy dokonce naopak, ale taková životní zkušenost je prostě cenná.
Dnes? Polovina "bílé" inteligence zná živého, "sociálně nepřizpůsobivého" Roma tak akorát z televize, možná ho viděla v tramvaji. Obráceně to platí asi ještě víc.
Dřív mohl člověk ze severočeského ghetta narukovat vedle někoho, kdo bydlel na Václaváku. Dostali stejnou uniformu, zarovnali je do řady, poslouchali stejné rozkazy a museli spolu nějak vyjít. Nemuseli se ani spřátelit, ani smířit, ale alespoň se navzájem znali. A v rámci možností třeba i chápali.
Nebo taky zjistili, že tím nejsamolibějším šikanistou může být stejně tak černý jako bílý. Čech, Slovák nebo Maďar.
Denní styk s muži
Vojnu zrušili před sedmi lety; a to obě základní skupiny, zvané "Přizpůsobiví" a "Nepřizpůsobiví", sociálně oddělilo ještě víc, téměř dokonale. P a N o sobě, o svých problémech, dohromady nemusí nic vědět, i když třeba bydlí kousek od sebe. O to snáz se skupina N mění na Nepřítele.
Nepřizpůsobivým, ať už ze škatulky "cikáni" nebo "white trash", vojenská služba dávala šanci, aby se "přizpůsobili". Nešlo jen o civilizační návyky a vědomí hodnot, ale někdy i o obyčejné čtení a psaní.
Pěkně to vyjádřili Šimek s Grossmannem: A nových věcí, co jsem poznal: mýdlo, příbor, ručník, denní styk s muži, rádio, televizi, pyžamo a vězení.
Čistě prakticky: Muž z okraje společnosti se mohl na vojně přiučit něčemu, co zvýšilo jeho šanci na společenské uplatnění. Troufám si hádat, že kdyby základní vojenská služba existovala dodnes, lidí žijících na sociálních dávkách by bylo méně. (To, že "vojna dělá z chlapců chlapy", zprofanovala propaganda, nicméně něco na tom být může, a platí to pro skupinu P i pro N. Míním tím smysl pro zodpovědnost.)
Plot mezi kastami
Sociální práce, kterou, jaksi mimochodem, nevědomky vykonávala armáda s povinnou základní službou, byla neocenitelná. Samozřejmě se dá namítnout, že zážitky z vojny v někom jen upevnily rasovou nebo sociální zášť. Ale zase: i to byla nějaká zkušenost, což je vždycky lepší než holé předsudky a klišé o černých a bílých.
Armáda fungovala jako pomocný nástroj společenské soudržnosti. To byla, přinejmenším do roku 1989, dokonce asi její nejdůležitější funkce. Ta teď schází, nic ji nenahradilo, skutečné sociální kontakty napříč "kastami" se omezily na minimum. Obě strany, především ta "N", přišly o jednu významnou příležitost k "socializaci".
Čímž nechci říct, že sociální a rasové napětí ve Šluknovském výběžku a jinde by vyřešila povinná vojenská služba. Ale určitě by - jen z toho sociálního důvodu, samozřejmě - byla prospěšná.
To je ovšem neproveditelné. Jako "seznamka" černých a bílých, chudých a bohatých, vzdělaných a pologramotných, tak vojna opravdu fungovat nemůže.
Ačkoli o moc pošetilejší nápad než ty zmíněné odvody "lidí, co armáda potřebuje", to tedy není.
